Za mě

Ty za mě spíš 
a já na tvůj dech se dívám
ze břehu svého já
jak klesá a stoupá ten oceán 
i s lodí mojí dlaně
buď já, nebo prosinec
řekla jsi letos k mému severu, jímž bývám 
první den dvanáctého měsíce
když jsem se zadíval do sněhových vloček 
jako do žen 
nebo na anděly 
odpusť 
já jen nevím, jak to umím
ale jsem    
nevím, jak to dělám 
ale bije mi srdce
a nevím proč
ale miluji tě
napadlo mne 
a Měsíc otevřel ústa
aby mlčel 
protože bylo už dost 
psího štěkotu za zavřenými dveřmi  
ticha, které vychází z tvých šatů  
úplňků, které vozí v kočárcích bláznivé ženské  
slov, která vyslovujeme s vědomím lži 
i bolestí tančících stínů
když napoprvé nesfoukneme adventní svíci 
a do rána pak zavíráme oči