Inferno

          Inferno

Smutek z očí plane. Spaluje každého, teskná vzpomínka na pomíjivost, kterou pláčeme. Jak nás utváří. Kam, až schopna zavést naše kroky, když jí vláčet se necháme, ona jest? Bolest vyvěrá z čpící touhy, která naše chutě reality otupuje a nedovolí úniku ze světa do racionality. Bolest produkuje slzy, jež věrně drží se našich očí a jež rády naší tváře líbají. Ta tvář zbrocená bolestí, kam uchýliti se má, kde koutku pro ni jest, kde odpočinku nalezne, tak blaženého, tak zaslouženého. Někde v temnu, kde spočinul by čas i smrt. Však, kde místa toho jest? Ach ano tam, kde matička naše objímat bude nás celé, tam, kde nářky naše srdce cizí obtěžovati nebudou. Až tam, kde racionalita odhalena bude, kde smrt se s námi vroucně milovati bude a čas nám nekonečnost záviděti bude. Touha vede nás k cíli stejnému, jak toho, jenž v přeplněném autobuse sedí vedle nás…

Smutek zavírá oči, žal tiší bolest, pravda ohlušuje. Lež je životem.