Na vzkaz už není čas

Byla to nejzvláštnější chvíle, jakou jsem kdy zažil.

Udeřila mě jako vítr z ledových pustin a zcela omráčila.

Svět se roztočil a já stál uprostřed šíleného víru.

Neschopný se bránit.

Je to jako vyjít ze dveří domu, za okamžik se vrátit a najít jinou rodinu v jiném čase a době.

Jste cizinec.

Nejprve nic nechápete.

Pak vás ovládnou emoce.

Vztek.

Silou ale nic nezvrátíte.

Až přijdou slzy, deprese a smíření.

Prožil jsem to.

Celá ta situace je mimo mé chápání.

Byla by i mimo vaše.

Možná taky bude.

Vlastně určitě bude, to se vsaďte.

Miliardy lidí, které ji prožily, by o ní mohly vyprávět.

A ony budou.

Každému ze stále se doplňující lidské menšiny.

Až přijde čas.

Mé jméno je Matěj Targ. Jsem člen Velké většiny. A tady je můj příběh

Bolestmi hlavy jsem trpěl už doby, kdy mě postihla puberta. Postihla je správné slovo. Když se nad tou dobou zpětně zamyslím, musím se smát a tlouct do čela zároveň. Narodil jsem v roce 1986 v Hodoníně, což je město na jihu Moravy se zhruba třiceti tisíci obyvateli. Rodiče mi dali jméno Matěj, protože se stejně jmenoval i můj prapradědeček, který padl při krvavých bojích první světové války v uniformě Československé legie. Platil za hrdinu, na něhož byla celá rodina pyšná. Včetně mě, takže jsem byl rád, že mohu nosit stejné jméno jako on. A stejně jako pradědečkovi mi šel sport. Už jako malého mě otec zapsal do fotbalové přípravky a já kopal v dresu tehdejší Sigmy. Dařilo se mi a ve všech kategoriích jsem patřil k oporám. V patnácti jsem snil o velkých fotbalových zápasech Ligy Mistrů, nejlépe v barvách Realu Madrid. Zůstalo u snu, rozplynul se mi totiž vlastní vinou. Nejasné obrysy začal mít nástupem na střední školu. Ta kromě učení znamenala hlavně divoké večírky, holky a alkohol. Podlehl jsem svodům, ke kterým puberta napomáhá. Později jsem toho litoval, ale tehdy mi ještě nedocházelo, co zahazuju. Fotbal šel postupně stranou. Pryč byl sen, vložené naděje rodičů, roky dřiny i osobní vášeň pro hru. Pryč byl Real Madrid.

V té době u mě začaly bolesti hlavy, kterými trpěla i moje matka. Trvaly většinou den, maximálně dva, ale stály za to. Někdy byly tak nesnesitelné, až jsem se z nich pozvracel.

A tenkrát, jakmile si mi zatmělo na lavičce mezi dvěma vzrostlými duby, byla bolest přesně taková. Ale špatně mi nebylo. Lavička mohla mít asi metr a byla celá dřevěná. Víc než dva lidi by se na ni nevměstnali. Já na ní seděl sám s hlavou v dlaních a lokty opřenými o kolena. Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Možná to způsobila migréna. Ve srovnání s většinou předchozích, se ovšem projevila jinak. Byla blesková. Rychle přišla a stejně tak zase zmizela. Mohla trvat jen pár minut, ale dokázala mě omámit. Musela mi to trochu pomíchat v hlavě, jinak si nedokážu vysvětlit pomatenost, se kterou jsem se „probral“. Když migréna odezněla a já se zmátožil, seděl jsem za červenou zdí městského hřbitova. Ve skutečnosti nebyla červená, dělníci ji pouze postavili z cihel a neomítnuli, proto to barevné přirovnání.

Rád jsem chodil na osamělé procházky, dal bych však ruku do ohně za to, že jsem naposledy jel autem. Po krátkém zamyšlení jsem došel k závěru, že to asi bylo o den dříve, klíčky jsem totiž u sebe neměl. Byl jsem zmatený, ale klidný. Přikládal jsem to bleskové bolesti, která mě ochromila. Jako by mi do hlavy z ničeho nic zajela dýka. Už několikrát se mi stalo, že po migréně jsem si nemohl vzpomenout na minuty a někdy i hodiny před ní.

Hřbitov je nezvyklé místo pro odpočinek, ale v ten moment jsem ho přivítal. Mohlo být kolem druhé hodiny odpolední, slunce se o pozornost pralo s mraky a v uličkách mezi hroby se procházelo jen pár lidí. Většinou starší ženy, důchodkyně.

Tedy až na výjimku: muže s prořídlými vlasy, jejichž konečky mu sahaly po ramena. Mohl mít snad padesát let. Žádný Alan Delon, to rozhodně ne. Spíš vlk samotář, který tráví volné chvíle na gauči před televizí a v nátělníku od hořčice. Když kráčel ke mně, až na džínovou vestu byl celý v černém. Jako by v uniformě pořádkových policistů. Asi nějaký dělník, napadlo mě po prvním dojmu. Taky se mohl na hřbitov obléknout trochu lépe.

Zůstal jsem na lavičce, nyní však už zády opřený. Bez bolesti. Uf.

Prohlíželi jsme si jeden druhého. Já s opatrností, on s letmým úsměvem. Kdyby roztáhl ruce, skoro by mě mohl vítat. Vítat? Se mnou? Blbost. Vždyť se neznáme. Nebo ano? Ale ne, potřásl jsem mírně hlavou. Určitě ne. Snad jen projde… Hmm, kdepak.

„Matěj?“ zeptal se mě docela příjemným hlasem.

Překvapením jsem zamrkal. „Prosím?“

„Jmenuješ se Matěj, ne?“

„Ano, co chcete?“ vydal jsem ze sebe možná trochu nezdvořile.

Zase ten jeho úsměv. Tentokrát přidal i povzdech. „Přivítat tě.“

„Prosím?“ zopakoval jsem s nechápavým výrazem. Koukali jsme na sebe.

„Vím, že je to troufalé, ale teď tě poprosím zase já,“ odpověděl. „Rád bych s tebou mluvil a něco ti ukázal, můžeš jít se mnou?“

Cože? Zbláznil se? „Nevidím důvod někam s vámi chodit,“ ohradil jsem se. „Nevím, kdo jste, a nejsem si jistý, že to chci změnit.“

Zůstal klidný. Jak by to čekal. Nadechl se. „Jmenuji se Vladimír Rotrekl. Na tomhle hřbitově jsem pracoval přes dvacet let. Prosím, pojď. Je to důležité.“

Asi jsem vůl, ale já nakonec šel. Možná mě přesvědčil jeho neustále klidný hlas, možná jsem to udělal ze slušnosti. Nerad se dohaduju. Navíc, kdyby se situace později vyhrotila, zvládl bych ho. Dnes vím, že to byly zcela zbytečné myšlenky. Ale tehdy…

„Jsem zvědavý, o co jde. Ale když jste tady tedy pracoval, zajímá mě jedna věc. Byl jsem tu už několikrát a vždy jsem se chtěl zeptat, jak je možné, že některé hroby jsou tak strašně sešlé. Jsem v tomhle trochu zvláštní,“ rozvykládal jsem se „v duchu jsem si představoval životní příběhy lidí, kteří v těchto hrobech leží. Asi se o ta místa nemá kdo starat, že?“

„Buď, nebo si to někteří ani nezaslouží. I ve mně hloubá červ, který mi připomíná, že ne vždy jsem se zachoval, jak jsem měl. Třeba ti to někdy povyprávím.“

„Jak jste to myslel, že si někdo nezaslouží starost o hrob?“

„Když je někdo za života prevít a škodí ostatním, mnohdy se ho zřekne i vlastní rodina. Nedivím se. Znám spoustu příběhů lidí, kteří jsou tady pohřbení. Vlastně skoro všechny. Nejhůř vždy vypadají hroby vrahů a různých magorů, kteří se neštítí ničeho. Podívej, třeba tady. Přečteš to jméno?“

Muž ukázal hrob na kraji dlouhé řady, kam jsme pomalu dokráčeli. Na půl zbořený náhrobek obrostlý plevelem nesl vytesané jméno nějakého Franze Pospíšila. Dalo mi námahu ho přečíst, protože kámen byl už hodně poničený a vytesaná písmena se vytrácela.

„Franz Pospíšil,“ usykl Rotrekl. „Tenhle Franz, to byl jeden z těch psychoušů, kterých se všichni štítí. Člověk v životě udělá spoustu blbostí, ale pokud nemá duši bestie, bez problému se začlení do společnosti. To je ostatně všude stejné.“

Souhlasně jsem přikývl. „Bestie? Vy jste ho znal?“

„To ne,“ zakroutil Rotrekl hlavou, až se mu rozhoupaly zplihlé zbytky vlasů po stranách hlavy. „Znám jen jeho příběh.“

„Aha…“ Odmlčel jsem se. Následující věty mi totiž přišly poněkud hloupé, hledal jsem proto vhodný způsob vyjádření. „Je divné, že mě ten příběh zajímá? Zvlášť poté, co jste ho nazval bestií?“

Usmál se. „Divné to není, lidi už jsou takoví. Vždy je zajímali tragédie a pídili se po různých záhadách. Je to logické, zvědavost je mocná a zapříčinila toho už mnoho. Je to jeden z největších nepřátel strachu.“

Měl pravdu. Okamžitě se mi vybavila slova bývalého spolužáka, který se dal na novinařinu. Šéfredaktor ho kdysi poslal do Blatnice pod svatým Antonínkem na ostře sledovaný funus dvou malých dětí, které zabila vlastní matka. Obřad se konal před kostelem a na žurnalisty tam lidé v černých šatech nahlíželi jako na hyeny bažící po senzaci. Jakmile se však článek dostal na internet, trhal rekordy ve sledovanosti. Takhle to zkrátka bylo a asi i vždy bude.

„Jak je to tedy s tímhle Franzem?“ zeptal jsem se přímo.

Stáli jsme u jeho hrobu a při vyprávění střídavě hleděli na sebe a na pomník.

Nadechl se a spustil. „Není to žádná růžová zahrada, ale jak chceš. Ostatně, stejně by sis to jednou vyslechl. A vyslechneš jistě ještě řadu dalších podivných osudů.

„Zvláštní pocity si Franz uvědomoval už jako malý kluk. Narodil se někdy v březnu 1922 v Dolních Bojanovicích. Nevím, jak je to teď, ale dříve to byla jakási mekka křesťanů na jižní Moravě. Ve velmi věřícím kraji byli lidé z Dolních Bojanovic vždy považováni za ještě více výrazné, co se náboženství týče. Kdo se v neděli ráno neobjevil ve svátečních šatech v kostele, dostal se ihned do řečí. Tak to zkrátka bylo. Přesnější datum jeho narození nevím. Do podvědomí velké většiny (koho?) se dostal už zaživa. Že někdo vyhrabává těla z hrobů, se roznese velmi rychle. Tomu věř, hochu. U Franze to nebylo výjimkou. Stal se z něj vyděděnec, s nímž nechtěl nikdo nic mít. Povyprávím ti ale jeho příběh od začátku.

Že je jiný než ostatní, si zcela uvědomil, na konci třicátých let. S přibývajícími léty vyrostl z Franze pohledný chlap. Široká ramena, pevné svalstvo na rukou a hrudi dokázalo přitáhnout pohled i jinak cudných dívek na metry daleko. Občas ho některá tajně sledovala z dálky, když se sám procházel po loukách v okolí rodné vsi. Byl podivín. Nikdy neměl moc přátel a i ta hrstka by se dala považovat spíše za známé, než kamarády. Možná trochu paradoxně řadu děvčat přitahoval o to více. Tmavé vlasy z česané dozadu, vysoké čelo a hluboké tmavé oči z Franze dělaly zajímavou postavu pro opačné pohlaví.

V osmnácti letech, kdy se do něj zamilovala stejně stará dívka, bývalá spolužačka, si odlišnost od svých vrstevníků uvědomil naplno. Zájem děvčete mu dělal dobře a párkrát si spolu vyšli. Ukazoval jí přírodní zajímavosti, které během let odhalil při procházkách.

Toho večera, kdy se kvůli zatažené obloze setmělo o něco dříve, se ani jednomu nechtělo domů. Oba byli dospělí, plní emocí a hormonů. Když leželi v trávě a vyměňovali si polibky, chtěla se mu odevzdat naplno.

A on ji chtěl.

Jenže ne takhle.

Zdravému člověku to nejde na mysl, ale na jeho vkus byla moc živá. Nedokázal se vzrušit natolik, aby si byli nejblíže. Často se mu ve snech zdálo, že objímá mladou dívku. Mezi mladými muži je to ostatně obvyklé. Vždyť to znáš,“ uchechtl se.

Když viděl, že rádoby vtípek nezabral, pokračoval.

„Ehm, no… Tomuhle Franzi se hlavou honily jiné představy, než jak krásné touhou třesoucí se dívce rozepíná blůzu. Vzrušovali ho mrtví. A tahle polonahá dívka, která před ním ležela na palouku, byla sice hezká, vyspělá, ale to rozhodující jí chybělo.

Dýchala.

Zkrátka žila.

Asi je to něco, jako kdyby si byl homosexuál a pokoušel se o sex s ženou. Taky to nebude ono. Nespali spolu. Franz to v sobě nedokázal překonat. Zabít ji nechtěl, bůh chraň. Do takového stavu jeho nekrofilie či nekromancie nedospěla. Proto odešel. Sice tím utrpěla její dívčí čest, protože si mylně myslela, že se mu nelíbí, ale pro její další život to bylo rozhodující. Nechci nijak přitěžovat jeho pohnutým choutkám, ale kdyby tam zůstal a nechal se nakonec ovládnout obludnými představami, Velká většina by dívku mezi sebou přivítala asi daleko dříve. Dnes už je samozřejmě mrtvá, jenže prožila dalších šedesát let a vychovala tři děti. To by se jí po Franzově boku jistě nepovedlo.“

Stáli jsme u toho hrobu a já měl celou dobu chuť posměšně odfrknout a otočit se na patě. Zájem mě přešel. Vím, že jsem ho k povídání sám pobídl, ale tohle už bylo přehnané. Bože, co je to za vola? Že já na ně mám takové štěstí.

„Co to plácáte?“ vypadlo ze mě s pohrdavou grimasou.

Zůstal klidný.

„Kdyby si mě nechal domluvit, pochopil by si. Vy mladí jste strašně zbrklí. Asi bych ti měl prvně vysvětlit, odkud jeho příběh znám. Vyprávěla mi ho Marie, od Franze o patnáct let starší žena, která bydlela ve stejné vsi. Ať už byla první polovina dvacátého století zdrženlivá sebevíc, Marie byla, řečeno slovníkem dnešních generací, sexbomba. Říkám to správně?“

„Jestli myslíte obraz dnešních sexbomb se silikonovými prsy, které se jim před foťáky a kamerami pohupují v hlubokém výstřihu, pak snad ano.“

„Silikonová prsa? Kdepak. Marie byla přírodní od hlavy dolů a vůbec, kterýmkoliv směrem si dokážeš představit. Ta nepotřebovala žádný silikon.

Vysvětlím ti, jak to souvisí s Franzem. Když měl dvacet, ona slavila pětatřicáté narozeniny. Sakra, byl to kus. Ženská krev a mléko. Havraní vlasy, bujné poprsí, přitažlivé boky a ladná chůze. Kdysi se mu podařilo zahlédnout Marii v okně, když se převlékala. Tělo jí halila jen tenká košilka a on si neskonale užíval pohled na její pevné tělo. Mnohokrát pak onanoval se zavřenýma očima, za nimiž si představoval, jak do ní proniká. Problém byl v tom, že ji měl v hlavě jako mrtvolu, která leží nehnutě a on ji zbavuje chladu tvrdými přírazy. Fuj! Prase.

O pár měsíců později se obcí rozletěla zpráva rychlostí blesku: Marie je mrtvá! Už tři roky zuřila světová válka a Němci ji zastřelili za údajnou pomoc partyzánům. 

Franz byl v šoku. A duševně na rozcestí. Měl cítit smutek z tragické smrti sousedky, nebo radost, že se mu možná splní velký sen? Obludný sen. Marii musí přece někde pohřbít. Němcům bylo jedno, ve které díře ta děvka skončí. Alespoň to tehdy prohlásil jeden z nacistických oficírů. Franzem cloumaly emoce a chtíč. Ta představa, že ji vykope za teplého večera ze země a prožije nezapomenutelnou chvíli, ho doslova naplňovala. Hnus!

Marii pohřbili rodiče na obecním hřbitově pár dnů od její smrti. Franz byl u toho, když rakev klesala a v hlavě si přehrával plán, jak se za pár hodin vrátí. Hlína bude ještě měkká. Neslehlá.

Už chápeš, proč jsem ho nazval bestií?“

„Ani nevím, jestli to chci dál poslouchat,“ vyrušil jsem ho z vyprávění. „Bavit se o takových věcech na hřbitově mi nepřijde moc vhodné. Spíš nechutné.“

„Moc vhodné?“ reagoval s pozvednutým obočím. „A kde by ses o nich chtěl bavit? Oceňuji tvoji morálku, ale tenhle příběh tady znají všichni. Ty by si měl taky.“

Všichni? Co to plácá? To myslí jako támhlety báby, co okopávají hroby nebožtíků? Nechápal jsem, o co jde. Přišlo mi to absurdní. Ke stáří jsem měl vždy úctu a vím, že mnozí penzisté jsou osamělí. Každý kontakt jim tak přijde vhod. Tenhle ovšem tak starý zase nebyl. Ale co, ať se strejda vypovídá.

„Sám jsem se na ten příběh zeptal, tak tedy pokračujte.“

Díval se na mě tak zvláštně. Byl to okamžik. Něco mu blesklo hlavou. A bez dalšího komentáře se vrátil k vyprávění. Ztišil hlas. Skoro šeptal. Jako by to tehdy všechno sám pozoroval někde ze hřbitovní zdi. Jako by si i on musel dávat pozor, aby ho Němci nechytli.

Tiše.

„Mohlo být něco po půlnoci, když Franz vyrazil z domu. Vylidněnou ulicí kráčel opatrně, protože Němci vyhlásili zákaz vycházení po osmé večer. Najednou šlo také o jeho život. Přes veškeré riziko se ho rozhodl risknout. Možná si to tehdy ani neuvědomoval, kdo ví.

Na sobě měl tmavé oblečení, přes hlavu šátek a v ruce železnou lopatu. Podařilo se mu dojít až na hřbitov, aniž by narazil na hlídku. Prošel železnou brankou, kterou už léta nikdo nepromazal. 

Sakra!

Vrzla!

Franz se okamžitě přikrčil.

Ticho.

Žádná reakce v okolí nenastala.

Dýchal z hluboka a nemohl to změnit, ač se snažil sebevíc.

Adrenalin.

Srdce mu málem vyskočilo z košile.

Pomalu se rozešel k hrobu, kde ještě odpoledne plápolaly svíčky položené mezi skromnými podomácku vyrobenými věnci.

Nezapomeneme.

Odhrnul výzdobu a zaťal lopatu do zeminy. Vše šlo hladce, přesto se často ohlédl, aby se ujistil o bezpečí. S nabývající jistotou však obezřetnost uvadala.

Franzovo vzrušení stoupalo. Nikoliv erotické. I když vlastně možná taky, nevím to přesně.

Buch, buch.

Čím hlouběji byl, tím hlasitěji dýchal. To napětí se nedá vylíčit. Lépe by o něm vyprávěl sám Franz, ale toho se nedočkáš.“

„Jak bych taky mohl, vždyť je mrtvý,“ namítl jsem.

Rotrekl se jen usmál. Tvářil se, že ví více, než já. Jako by stál pomyslně nade mnou. Ne v příběhu, myslím v celé té situaci, ve které jsme se právě nacházeli. Bylo to zvláštní. Pro mě nepochopitelné a vše mi docvaklo až později.

„Počkej, poslouchej.“

A starší muž mluvil dál. „Když hrob lopaty narazil na dřevěnou rakev, Franz přestal. Zůstal jako opařený. Bylo to tady.

Ten okamžik.

Ta chvíle.

To jeho zatracené vzrušení. Ještě jednou se rozhlédl okolo sebe. V pořádku.

Stál nad vykopanou dírou a v očích se mu odrážely plaménky svíček z okolních hrobů. Těžce dýchal.

A zase: buch, buch.

Stačila chvíle a Franz odhalil celou rakev. Pak ji otevřel…“

Přišlo mi to nechutné a neetické, ale mlčky jsem čekal, co přijde dál.

Po krátké odmlce pokračoval. „Vevnitř ležela žena, Marie. Bledá. Ztuhlá. A ledově chladná. Prostě… Mrtvá,“ kroutil Rotrekl hlavou s klesajícím hlasem a zrak přitom klopil k zemi. Botou na levé noze lehce odkopl malý kamínek. Jako dítě, když se nudí ve frontě na školní sešity.

„Kdyby byl Franz tělesně slabý, jen těžko by ji dokázal vytáhnout, ale podařilo se mu to. Chytl ji za vychladlou ruku a zatáhl, přičemž jí vykloubil rameno. Položil ji na vedlejší hrob. Chvíli pozoroval, jak tam leží téměř nahá, jen v lehkém pohřebním rouchu.

Konečně.

Lehl si na ni a zavřel oči. Zprvu jen tak.

Cítil, jak ho ovládá vzrušení a rozepnul si kalhoty. Ztopořený úd se mu podařilo doslova nacpat do ztuhlého těla mrtvé ženy.

Ukojil se. Fuj!“

A stačilo.

Už jsem ten děs nechtěl dát poslouchat. Rozhodl jsem se setkání ukončit. „Nezlobte se, ale tohle opravdu ne. Musím už jít,“ couval jsem a rukama naznačil, že je rozhovor u konce. Sotva jsem se ale otočil a udělal pár kroků, Rotrekl zvolal: „Hochu, ona to cítila. Možná se ti to zdá nemožné, ale to jistě celá ta situace, ve které teď jsi.“

Chtělo se mi mávnout rukou, ale…

„Cože? Pane, nevím, o co vám jde, ovšem já naprosto vím, v jaké jsem situaci. Moje chvíle tady končí a jdu domů. Ze zvědavosti jsem chtěl slyšet příběh bestie, jak říkáte, ale tohle už překračuje meze.“

Jenže on už zase mluvil klidně. „Nechutné, máš pravdu, chlapče. Na druhou stranu je to realita. Jen tě prosím, Marie se na to neptej. Tenhle příběh mi vyprávěla po dlouhé době, co k němu došlo. Už ho nemohla držet v sobě. Jsem zvyklý na ledasco, ale tolik slz jsem ještě neviděl.“

Ten chlap je pošuk, napadlo mě. Stud mě opustil. „Co to plácáte, sakra? Máte mě za troubu? Buď jsem na hlavu já, nebo vy. Jak vám tohle mohla vyprávět? Vždyť zemřela za války a vy mi tady vyprávíte nechutnosti o tom, jak ji nějaký magor vykopal a…“

Stáli jsme zase naproti sobě a hleděli si do očí. On ty své přimhouřil a naklonil hlavu na stranu jako pes.

„Hochu, ty sis to ještě neuvědomil, co?“

Proboha, už jsem nevěděl, co mu mám říct. Mlel z cesty.

„Koukni,“ řekl a ukázal prstem mezi hroby, kudy kráčela rusovlasá žena celá v černém. Poznal jsem ji a chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale zarazil mě.

„Pojď, půjdeme za ní společně. Tohle sice nebude nic příjemného, ovšem koneckonců, nebudu muset ani nic vysvětlovat. Stejně by si mě neposlouchal. Uvidíš sám.“

S těmi slovy jsme vykročili.

 

Mezitím:

Parkoviště u hodonínského hřbitova slouží rovněž jako heliport, kde čas od času přistane vrtulník s policejní posádkou nebo zdravotníky, kteří převážejí těžce raněného člověka. Příjezdová cesta na parkoviště je z kopce, takže pro klidné dojetí stačí v autě vyřadit rychlost a po chvíli jednoduše sešlápnout brzdu. Prosté. Stejně to udělala pětačtyřicetiletá Miriam Benjiro, místní rodačka. Pravda, už pět let žije v Japonsku, kde se vdala a získala na české poměry exotické příjmení. Kdyby v Hodoníně neměla kdysi rodinu, k městu by se vůbec nehlásila. Vždy z něj chtěla odcestovat, protože jí přišlo malé, nudné a zapadlé. Zkrátka bez života, energických ulic s kluby a stánků, kde káva do kelímku na cestu patří k samozřejmostem. Duševně zvracela, když jen nahlédla do hospody poblíž domu, kde vyrůstala. Byla to malá, zastaralá putyka, kde se čas zastavil v sedmdesátých letech dvacátého století. U Bečky.

Chlapi v montérkách tam do sebe lili jedno pivo za druhým, a když Miriam při čekání na naplnění džbánku pro otce zahlédla pobudu, jak vychází ze záchodu, kde si zapomněl rozepnout kalhoty, vyhýbala se tomu místu stometrovým obloukem. Otec si tak pro pivo musel chodit sám a většinou se vracel až po půlnoci. U stolu totiž vždy seděl někdo známý a i s tím pobudou vypil nejednu becherovku. Šlo o jeho kamaráda z vojny.

Miriam nikdy moc nepila. A když už ano, raději víno nebo šampaňské. Od mala byla jiná, než její rodiče a bratr, který se vyučil elektrikářem a brzy založil rodinu. Ráno v šest vyrazil do práce a z montérek vylezl někdy kolem třetí odpoledne. Po cestě domů se obvykle stavil na dvě piva a v osm už seděl u televize. Stereotyp, ale žil spokojeně. To Miriam lákal „velký“ svět tam někde v dáli. Přesto se i ona brzy stala matkou.

Narodila se v roce 1965, a když o dvacet let později slavila kulaté narozeniny, vína jí projelo hrdlem více, než snesla. Nikdy si na závěr toho večera úplně nevzpomněla, ale ve stejném roce porodila syna. S jeho otcem se poté párkrát potkala ve městě, ale to bylo vše.

On sice tušil, že narozeninová kratochvíle má neplánovaný následek, ovšem zachoval se zcela opačně, než by měl. Už tehdy žil s jinou dívkou a nehodlal na tom nic měnit. Sex s Miriam vnímal jen jako úlet. Omyl, na který je třeba co nejdříve zapomenout. Ona to cítila stejně.

On se postupem času zakulacoval a přicházel o vlasy, ale barvu oblečení změnil jen výjimečně. Chodil zásadně v černé. S Miriam se maximálně pozdravil. Moc toho o něm nevěděla a odmítala na tom něco změnit. Z večera si pouze pamatovala, že je dělník. U vyprazdňující se láhve s Merlotem vykládal cosi o lopatě. Asi pracoval někde u výkopu, kdo ví. Možná i proto ta praktická černá. Miriam to koneckonců bylo jedno.

Rodiče na Miriam v těhotenství tlačili, aby prozradila, s kým se vyspala, ale nepromluvila. Věděla, že pro své dítě takového otce nechce. A když ji otec jednou po návratu z pajzlu U Bečky nazval zbouchnutou děvkou, která ani neví, s kým chrápe, odešla z domu. Měla kam. Dlouhé měsíce se jí dvořil statný muž jménem Přemysl, jenž bydlel ve stejné čtvrti jako ona. Nejprve se znali jen od vidění, až postupem času si spolu občas vyšli na kávu nebo se potkali na diskotéce. Když opustila rodiče, v slzách běžela k němu domů. Živil se jako úředník a bydlel sám. Už u něj zůstala. Přemysl Miriam miloval a dítě vzal za své. Vděčila mu za mnoho, přesto cítila, že i když je skvělý, není to ta polovička, kterou má někde na světě každý člověk. Prostě není.

Na začátku nového tisíciletí, to bylo Miriam osmatřicet let, pracovala u společnosti, jejíž manažeři obchodovali s japonskými firmami. Nejprve vedla účtárnu, pak si ji ředitel vyžádal jako asistentku. Přišla sice o vedoucí pozici, ale kývla. A nelituje. Při jednáních poznala Mika Benjira. Černovlasý o dva roky starší muž zastupoval v Česku, Slovensku a Polsku jednu z japonských firem. Bydlel v Brně, takže když nebyl na služební cestě, mohl být v Hodoníně téměř každý den. Zamilovali se do sebe. Mike byl sice Japonec, ale postavou patřil mezi urostlé muže. Krátce střižené vlasy a elegantní značkové brýle mu propůjčovali vzhled intelektuála. Pocházel z Tokia, kam si ho nakonec natrvalo vyžádalo vedení společnosti. Miriam byla na rozcestí.

Měla dvě možnosti.

První, odejde. Jenže co Přemysl? Cítila by se jako proradná svině, která využila dobrotivého přítele a později partnera, když byla v pořádné bryndě. Přemek byl úžasný. Vzorový manžel, pro něhož byla rodina na prvním místě.

Druhá, zůstane. A ztratí to, po čem vždy toužila. Velkou lásku, velký svět tam v dáli. Životem pulzující Tokio. Zatraceně.

Ať už to bylo jakkoliv těžké, musela se rozhodnout.

Tedy vlastně, nakonec nemusela.

Přemysl a jeho nevlastní syn, který mezitím dospěl, rozhodli za ni. Přestože to předchozí večer u piva oplakali, věděli, že partnerka a matka v jedné osobě bude šťastná někde jinde. Přemysl o Mikovi věděl. Strašně se ztrátou milované ženy soužil. Miloval ji ovšem natolik, že se raději trápil sám, než aby to jakkoliv připustil u ní. Zní to až neuvěřitelně, ale takhle to tehdy Miriam řekl.

Ona nejprve jejich slova odmítala přijmout, ale po pár hodinách přemýšlení na zemi u vany zjistila, že se rozhodla. Odjede. Syn právě dokončil střední školu, našel si práci a zůstal s Přemyslem v Hodoníně.

Miriam se v Tokiu nastěhovala k Mikovi a stala se paní Benjiro. Za synem jezdila třikrát za rok a stejně tak často on létal za ní.

Včera však přijela neplánovaně.

 

Zpět:

Žena, Miriam, se zastavila u hrobu, který tam mohl být snad jen pár dní. Alespoň o tom napovídala hlína, která ještě nestihla slehnout.

„Ahoj, co tady děláš? Proč si nezavolala, že přijedeš? A jak jsi věděla, že tady budu?“ zasypal jsem ji otázkami, jakmile jsem se s tím podivínem přiblížil jen na několik metrů.

Neodpověděla.

Jen tam stála s rukama spojenýma před sebou a slzou stékající po tváři.

„Halóóó, slyšíš mě?“

Zase nic. Nepomohlo poskakování, mávání rukama… Vše bezvýsledné.

„Co to sakra…!“

„Nesnaž se, nemá to cenu,“ zapojil se do té doby překvapivě mlčenlivý Rotrekl. „Podívej.“ Ukázal na náhrobek, který stál v záhlaví „čerstvého“ hrobu.

A začalo šílenství.

„Proboha!“ vydechl jsem zděšením. Mramor měl v sobě vytesané jméno Matěj Targ. „To…to…je moje jméno,“ koktal jsem a ustupoval od hrobu. „To je hodně blbý vtip. Co to má znamenat?“ vyštěkl jsem s vykulenýma očima a pravým ukazováčkem namířeným ke svému jménu. 

 

* * *

 

Věděl jsem, že nejde o shodu jmen. I fotka souhlasila. Takovou jsem měl v občance. „Proboha,“ opakoval jsem dokola. Jen stále s menším důrazem v hlase.

„Ten už ti nepomůže. Lidi říkají, že je všemohoucí. Není,“ pokrčil Rotrekl rameny. I jeho přešla otrlost, kterou prokazoval v uplynulých minutách.

Žena mezitím položila na hrob věnec. „Navždy tě mám v srdci, Matýsku,“ špitla téměř neslyšně. Bylo vidět, že brzo propadne hysterickému pláči. A taky že ano. O jejím úprku zpět do auta věděli všichni, kteří v tu chvíli byli na hřbitově. Úplně všichni.

Když odcházela, nevydal jsem ani hlásku. Stejně by to bylo k ničemu. Neslyšela mě.

Až když procházela hlavní branou, natáhl jsem za ní ruku a zasténal: mami…

Pak jsem se rozplakal naplno.

Seděl jsem patníku protějšího hrobu a vytřeštěně hleděl: na zem, moji fotku naproti sobě a zase zpět. Myslel jsem, že omdlím. Rotrekl tam celou dobu stál a mlčel. Později mi vyprávěl, že podobnou situaci už viděl mnohokrát, ale v mém případě nevěděl, jak se zachovat (proč zrovna u mě?). Nakonec se posadil vedle mě a pokusil se mi položit ruku okolo ramen.

Chyba.

Dotyk mě vytrhl z letargie. Najednou jsem měl viníka celé té nepochopitelné situace.

„Jděte do prdele! Jděte do prdele!“ vykřikl jsem zároveň s výskokem zpět na nohy. Zůstal sedět a jen zvedl hlavu, aby viděl na hysterické divadlo, jehož první část jsem právě rozehrál.

„Co to má být?“ ječel jsem na něj s planoucíma očima.

Bože, neovládal jsem se. Bylo to šílené.

„Přijdete za mnou, když odpočívám na lavičce, na kterou ani nevím, jak jsem se dostal. Pak mě taháte mezi nebožtíky, melete o nechutném psychoušovi a vrcholem všeho je tahle blbost, kdy mě nevnímá vlastní matka!“

Křik a příval slov mě mi divoce rozpohyboval hrudní koš tak, že jsem při posledních slovech už nestačil s dechem. Široce otevřené oči jsem upínal na sedícího chlapa, který pro mě najednou byl středem nenávisti.

„Chlapče…,“ začal a pokusil se zvednout, ale nedal jsem mu šanci, takže se zase vrátil do sedící pozice.

„Zůstaňte laskavě sedět a neopovažujte se na mě sahat! Mám toho všeho dost!“

To už nevydržel. Vyskočil na nohy a klidný hlas byl ten tam.

„Takže poslouchej! Já se na to taky můžu vybodnout. Snažím se ti to vysvětlit v rukavičkách a je to k hovnu. Tohle není žádná blbost, ty troubo. Myslíš, že na té lavičce si seděl jen tak? Opravdu si to myslíš? Seděl si tam a čekal na mě. Ani o tom nevíš. Seděl by si tam tak dlouho, dokud bych pro tebe nepřišel. To si piš! Od rána jsi člen Velké většiny. Mrtvé části lidstva.“

Rána. Jako by se zastavil čas. Hleděl jsem na něj s otevřenou pusou a měl dojem, že se celý svět roztočil děsivou rychlostí. Z těch slov jsem si sedl na zadek. Nemohl jsem se zbavit šoku.

To přece není možné?!

Mrtvý?

Já?

Kecy, vždyť se nic nestalo.

„Nepamatuješ si to,“ vysvětloval Rotrekl zase už klidným hlasem. „Časem se to ale zlepší. Bohužel. Věř mi, že řada z nás by na to naopak ráda navždy zapomněla.

Vědomí odmítalo přistoupit na situaci, do které jsem se dostal. Rotrekl stál vedle mě, ale každý jsme se dívali jiným směrem. „Vím, že je těžké se s tím smířit, Matěji. Sám jsem to zažil. Ale nic jiného mi nezbylo a ty jsi na tom stejně. Opustili jsme lidský svět, ovšem naše duše je pořád tady. Jediné, co nám zbylo, je naše mysl a možnost vzájemného kontaktu s ostatními mrtvými. A to je víc, než si nyní myslíš.

„Takže žádný hloupý vtip?“

Zakroutil hlavou a stoupl si čelem přede mě. „Teď zůstaň klidně stát,“ řekl a než jsem stačil zvednout oči, napřáhl se a pravačkou našel mou bradu. Oh! Instinktivně jsem zatnul svaly ve tváři, přimhouřil víčka a čekal, kdy mnou proletí bolest. Neproletěla.

„Vidíš? Už nic necítíš. Kdybych to udělal před pár lety, zlomil bych ti spodní čelist. To víš, při své práci jsem potřeboval páru. Dnes je všechno jinak,“ řekl a pokrčil rameny.

Pochopil jsem. Nastalo ticho. Deset, možná patnáct sekund. Už nevím. A není to ani podstatné.

„Co se přihodilo?“ špitl jsem tiše. Byl jsem definitivně zlomený.

„Nevím to přesně, ale myslím, že autonehoda.“

Mlčel jsem a opět hleděl do země…

„Nechte mě teď o samotě.“

Aniž bych se na něj podíval, vím, že přikývl.

„Víš, kde mě najdeš, až budeš chtít.“ A odešel.

Vrátil jsem se zpátky k hrobu, kde ležel věnec se vzkazem pro mě. Stále jsem podvědomě odmítl nazývat ho mým. Už ani nevím, na co jsem myslel, zůstal jsem tam však až do večera. Lidé, ti živí, skuteční, chodili okolo a zapalovali svíčky. Bez zájmu o mé pocity, svět běžel dál. Strašné bylo uvědomění, že moje existence není potřeba k tomu, aby ráno vyšlo slunce a večer se zase schovalo tam někde v dáli. To jsem samozřejmě věděl vždy, ale pocítit to na vlastní kůži je něco zcela jiného.

Plakal jsem.

Mockrát.

Vždy, když se mi podařilo uklidnit, stačilo, abych si uvědomil, že moje fyzické tělo leží jen pár metrů ode mě a z očí mi vytryskly další a další slzy. Byl to kolotoč, jenž neměl konce. Stále marněji jsem se pokoušel vzpomenout na příčinu mé smrti. Nic. Čím více jsem chtěl, tím byly jednotlivé střípky nedávné minulosti rozmazanější. Zatraceně.

„Nech myšlenkám volný průběh,“ ozvalo se mi za zády.

Mohlo být kolem půl desáté večer, tma se rozprostřela po hřbitově, jehož rozlohu ohraničily planoucí svíčky. Nabízel se depresivní, přesto krásný pohled. Tedy spíš pro člověka, který se ohlédne v bráně při cestě domů. Pro mě šlo o realitu. Zpropadenou realitu.

„Je to těžké,“ pokračoval onen hlas. Byl líbezný, jemný.

„Kdo? Co?“ mumlal jsem a otočil hlavu. „Kdo jste?“

„Omlouvám se. Nejspíš nestojíš o žádnou společnost, ale dobře vím, jak náročné jsou první dojmy.“

Stála tam žena. A byla krásná. Temné vlasy jí lemovaly obličej a dopadaly na ramena. Mohlo jí být něco přes třicet let. Štíhlý nos měla zasazený mezi čokoládově hnědýma očima, pod nimiž byly vidět pihy. Stála za mnou v dlouhém bílém rouchu, který jí zakrýval štíhlou postavu.

„Jmenuji se Marie.“

Zůstal jsem jako opařený. Hned mi docvaklo. „Ta Marie, o které -“

„Ano ta Marie, o které ti vyprávěl Vladimír,“ skočila mi do řeči s letmým úsměvem a přikývnutím. Nejspíš nechtěla, abych připomněl něco z jejího příběhu. Bože chraň, že bych to ani nechtěl.

„Já… Omlouvám se,“ vykoktal jsem.

„To je v pořádku, Matěji,“ řekla a posunkem ruky naznačila, že není potřeba nic vysvětlovat. „Mohu si přisednout?“ zeptala se hlasem, který připomínal lehký vánek.

„Můžete to zkusit, ale nebudu nejlepší společník,“ odpověděl jsem. Jindy bych se sám od sebe zvedl a nabídl jí místo. Ale dnes ne.

„Víš, každý z nás se sem jednou dostane. Někdo dřív, někdo později. Nevím podle čeho se lidský čas na Zemi řídí a ani se potom snad nechci pídit. A věř mi, že času a motivace bych měla dost. Není lehké se vyrovnat s vlastní smrtí, zvlášť v mladém věku, kdy je člověk plný plánů a nadějí. Dlouhé měsíce jsem odmítala přijmout, že se už nikdy neprojdu okolo vinných sklípků, neobejmu rodiče a kamarády. Ale stejně tak jsem se za života nechtěla smířit, že naši republiku ovládají bestie v šedozelených uniformách a myšlenkami o nadřazenosti nad ostatními. Na to jsem byla příliš svobodomyslná a hrdá. Nakonec jsem za to zaplatila.“

Seděl jsem vedle ní a poslouchal.

„Já…“

„Matěji, nemusíš nic říkat. Nebudu ti radit, jak se máš chovat a co dělat. To ani není potřeba, protože na to stejně přijdeš sám. Chci ti tu cestu za dalším poznáním jen ulehčit, protože vím, co prožíváš. Také jsem odešla mladá a cítila se jako ty.“

„Ano, ale vy jste se snažila o správnou věc, která si zaslouží jedině uznání a poklonu. Kdežto já ani nevím, proč tady jsem. Rotrekl říkal něco o tom, že si vzpomenu. Jenže já to chci vědět hned,“ rozvášnil jsem se a každý slovem zvyšoval hlas.

„Nespěchej,“ uklidnila mě jediným slovem. Mluvila tónem, který by zkrotil i divokého mustanga. „Ono to přijde, jako u všech.“

Nezmohl jsem na víc, než pouhé: hmm.

„Jestli ti to pomůže, dovyprávím ti, co začal Vladimír. Ono totiž i to největší zlo, najde potrestání. A mnohdy tam, kde by ho nikdo nečekal.“

Neodpověděl jsem, ale pochopila.

„Trpěla jsem. Hrozně. Ovšem ani ten Chudák, který se za mým fyzickým tělem vydal vstříc noční tmě, si příliš neužil. Nenávist už ze mě vyprchala. Dříve jsem pro něj neměla hezkého slova, když však přišel mezi Velkou většinu, trest byl daleko větší než vina. Zůstal sám. Zcela sám. Nepřichází v úvahu, aby si s ním někdo povídal jako já teď s tebou. Zatratili ho. Z počátku mu to nevadilo, alespoň to tedy vykřikoval. Jenže postupem času ho samota doslova sežrala. Zešílel. Jako člověk, kterého necháš několik let na samotce a staráš se jen o to, aby přežil.“

„Strašné,“ řekl jsem. „Ale asi nic jiného nezasloužil.“

„Trest si ho našel rychleji, než čekal. Ono to vrznutí hřbitovní branky, kterou skutečně dlouho předtím nikdo nepromazal, zaslechl mladý muž. Je to hra osudu. Ten stejný muž mě totiž viděl, jak gestapem hledaným lidem, schovávám ve vykopané díře v mezi za vesnicí jídlo. A jelikož to byl německý voják, který shodou okolností neměl víc let než ty, chytl mě. Soud byl rychlý. Jeden výslech a krátce na to padl trest. Jak tvrdý byl, už víš. Později jsem měla možnost s tím německým vojákem mluvit. Netrvalo to ani dlouho, neboť zemřel při osvobozování Hodonína. Byl z rolnické rodiny. Žádný vzdělanec, ale patřil k mentálně zdravější osádce německého Wehrmachtu. Zůstal mu selský rozum a hlavně lidský cit, který řada Němců ztratila. Nelitoval, že mě udal. A já mu to ani nevyčítala, protože byl voják, který miloval svou zem. Nikoliv Hitlera, jen Německo, za nějž později padl.

Tu noc, kdy ten Chudák, záměrně mu neříkám jménem, přišel na hřbitov, tam ten voják hlídkoval. Slyšel vrznutí. Když ze hřbitovní zídky viděl, co se děje, neváhal. Přestože nezastával názor, že psychicky a tělesně nemocní lidé nemají v Říši místo, nesnášel zradu ve vlastních řadách. Byl to totiž právě Chudák, kdo Němce upozornil na to, že pomáhám hledaným lidem, mezi nimiž jsem měla spoustu známých. Chtěl, abych zemřela a on si mohl užít. To se mu sice povedlo, ovšem za chvíli mě následoval.

Bylo to rychlé: jeden výstřel.

A pro Chudáka začala nová pouť. V osamění, bez konce. Takhle dopadají opravdoví chudáci. Chudák totiž není označení pro člověka, který má v životě prázdnou kapsu, ale pro toho, koho tahle nehoda stihla v hlavě. Poznala jsem už spoustu lidí, kteří si za života užívali. Jezdili v moderních autech, peníze pro ně znamenaly vše.

Dám ti příklad. Čtyřicetiletý muž se z chudé rodiny dokázal vypracovat mezi uznávané podnikatele. Vybudoval síť obchodů s oblečením. Bylo to těžké, ale sen o bezstarostném životě si splnil. Nosil drahé oblečení, miloval se s krásnými ženami a zaměstnával desítky lidí. Jednou přišel do obchodu ve značkovém svetru, který mu jedna z mladých prodavaček ušpinila hořčicí. Obědvala párek v rohlíku. Byla to nehoda, ale hrozně se rozzlobil a vyhodil ji. Nic ho nezajímalo. Omluva vyšla naprázdno. Myslel jen na ten svetr, za který vynaložil stejnou částku, jakou dával prodavačkám měsíčně na výplatu. Ta žena neměla ani setinu jeho peněz a párek obědvala třikrát týdně. Šetřila, aby mohla studovat. I jí, stejně jako jemu, se nakonec splnil sen. Nevydělává sice sta tisíce korun, ovšem stala se profesorkou a přednáší na gymnáziu. Už teď je jasné, že mezi studenty zůstane oblíbená až do doby, než půjde do penze. Je totiž lidská. On by ji stále pokládal za chudou, přestože jejich role, chudý – bohatý, byly vždy obráceně. On se narodil chudý a tak také zemře.“

„Rozumím,“ šeptl jsem, zatímco ona pokračovala.  

„Ty, Matěji, máš to štěstí, že jsi na svůj věk velmi bohatý. Vím to, aniž by si vytáhl peněženku. Ta totiž nikdy nic neřekne.“

„Myslíte? Zní to hezky, momentálně si však nejsem jistý vůbec ničím.“

„To je normální, jsi zmatený. Ale bohatství, které mám na mysli, ti nikdo nevezme. Ani smrt. Je to dar, který tady bude potřeba. Rozum a cit. To jsou nenahraditelné věci, jimiž pomůžeš řadě lidí, kteří mezi nás přijdou v dalších dnech, týdnech, měsících a letech. Bohužel, někteří budou ještě mladší než ty.“

„Asi máte pravdu,“ řekl jsem a zahleděl se Marii do očí. Dnes večer poprvé se vztyčenou hlavou. Procházeli jsme mezi svíčkami osvětlenými hroby a povídali si. Ptal jsem se na vše a ona dokázala vždy najít uspokojující odpověď, která mě nesrazila na kolena.

„Můžu se zeptat, proč mě vlastně přivítal Rotrekl? Snažil se být milý, chápavý, ale abych se přiznal, kdybyste za mnou k lavičce přišla vy, možná…“ Nemohl jsem najít správné slovo.

„Co možná?“

„Nevím, možná bych tolik nepropadl depresi a lépe přijal situaci, do které jsem se dostal. Umíte věci popsat tak, že jim ihned porozumím. Vsáknu je.“

„To si skutečně myslíš? Mýlíš se. Tvé reakce by byly úplně stejné. Jako u každého. Nikdo se nechce smířit s tím, že už vlastně není. Vždy je to šok. Většinou přijímá nové členy Velké většiny někdo z příbuzenstva. Ovšem nikoliv babička, za kterou si jezdil každé léto na prázdniny, a ona nedávno zemřela. Při pohledu, jak k tobě kráčí, by se o tebe mohla smrt pokusit podruhé, i když je to nemožné.“

„Rozumím. Ale proč tedy Rotrekl? Vždyť s ním žádný příbuzenský vztah nemám,“ nechápal jsem. A ve stejnou chvíli mi to došlo. Já hlupák.

Matka. Ihned ji poznal a věděl, že patří ke mně.

Namáhavá práce, při které potřeboval páru a černé oblečení. No jasně, hrobař. Sám přece říkal, že tady dlouhá léta pracoval.

Tohle zaměstnání dělal… Už jsem to nedomyslel, protože ústa byla rychlejší.

„Rotrekl je můj…?“

Marie lehce přikývla. „Otec.“

Zbytek toho šíleného dne jsem strávil s ní a také v těch dalších se mi stala nejlepší kamarádkou, které se můžu svěřit se vším.

Děkuju.

 

A s Vámi… Ale ne, žádná zbytečná slova. Vždy je třeba vyřknout ta důležitá.Skutečný hlas totiž dokáže oněmět rychleji, než si mysl připouští. Stačí podcenit zatáčku, jako v mém případě. A na poslední vzkaz už není čas.

Matěj.

---