Evoluční pokus?

V historii Země proběhlo již plno evolučních pokusů, které se nepovedly nebo které příroda zavrhla jako slabé. Známá je ediakarská fauna, dále amoniti, někteří vědci označují za slepou vývojovou větev i neandrtálce. Na druhé straně je také prokázáno, že některým formám života se podařilo přizpůsobit novým životním podmínkám  až s neuvěřitelnou grácií. Čistě z teoretického hlediska tedy nelze vyloučit, že někde na dně Mariánského příkopu žijí v neuvěřitelné hloubce například Homo Trilobita. Takové teorie jsou však více než nepravděpodobné. A zároveň směšné.

Teď si však představte, že navzdory pravděpodobnosti můj laboratorní tým přišel s děsivým odhalením, a sice že se primáti nevyvinuli přibližně před 65 až 60 miliony let, jak se obecně traduje, ale že nejstarší placentálové, kam patří například i tuleň, obývali naši planetu již v karbonu před třemi sty miliony let.

V rozkládajících se karbonských pralesích bylo příliš kyselo na to, aby se z nich dochovaly fosílie živočichů, a tak máme z tohoto období jen záznamy v podobě známých přesliček, plavuní a kapradin. O tom, co všechno v pralesích karbonu mohlo žít za živočichy, se můžeme spíše jen dohadovat. Na jednom listu kapraďovité rostliny byly však nalezeny stopy po zubech. Šest nezávislých vědeckých týmů pracovalo na rekonstrukci a došlo k nezvratnému závěru, že otisky těchto zubů jsou staré asi 300 milionů let a že patří primátům. Podrobnostmi vás nebudu zatěžovat.

Někdo může namítnout, že věda je věda a, co si budeme namlouvat, často se mýlí. Přikládám následující krátký dopis, který můj tým obdržel od jistého muže z Texasu dva měsíce po zveřejnění článku v odborném periodiku. V zájmu stručnosti jsem si dovolil některé pasáže vynechat.

 

Když jsem si přečetl váš článek, téměř se mi zastavil dech. (…) Již dva roky se neúnavně, avšak neúspěšně snažím (…), žádný časopis však můj příběh nechce otisknout. (…)

(…) Mým největším snem vždy bylo podívat se do Evropy, a tak jsem s potěšením přijal nabídku mé české kamarádky (…)

(…)

Obrovským překvapením pro mne bylo, jaké množství krásných lesů je skryto v této malé zemi. (…)

Při jedné takové podzimní procházce jsem se své kamarádce Marii ztratil. To u mne není žádným překvapením, stalo se mi to tehdy již popáté za týden, v předchozích případech jsem se však brzy zase našel. Tentokrát to však vypadalo, že jsem opravdu v koncích. (…)

Po dvou hodinách bloudění hlubokým chladným lesem jsem (…), když jsem najednou zpozoroval úzkou štěrbinu ve skále, ze které, jak jsem při bližším ohledání zjistil, proudil chladný vzduch. Zprvu mě taková věc vůbec nezajímala, měl jsem dost problémů sám se sebou, (…), avšak nakonec u mě převládla zvědavost a odvážně, ale nerozvážně jsem do této pukliny rozevřené na šířku ramen vkročil.

Nedokážu vypovědět, jak dlouhý úsek jsem musel potmě zdolat, než jsem v dáli uviděl jasné světlo a uslyšel prapodivný dusot. Pomyslel jsem si, že do tohoto přírodního tunelu zřejmě vede ještě nějaký jiný vchod, kterým se dá vejít do nějaké prostorné jeskyně, jako je tomu například u nás doma, (…). Tam se ovšem scházejí především narkomani.

Zprvu jsem si myslel, že i v tomto případě se jedná o drogově závislé. Než si mé oči zvykly na nenadále jasné světlo, viděl jsem jen rozmazané postavy komíhající se kolem ohně. Postupně se však moje rozpoznávací schopnosti zlepšovaly a já si více a více všímal detailů. Toto nebyli obyčejní feťáci…

Měl jsem možnost pozorovat sebranku šesti robustních postav, které lze přirovnat snad jen k lidoopům. S rodinou chodím často do zoologické zahrady, a tak vím, že (…). U tvorů v jeskyni jsem si však všiml několika odlišností.

Jejich nadočnicové oblouky nebyly tak zřetelné, ale oči měly tyto zrůdy naopak větší, zřejmě aby lépe viděly v temnu jeskyně. Obludný jazyk měly příšery strašidelně vyplazený snad až na prsa. Největší rozdíl oproti primátům, jak je známe, byl dlouhý masivní ocas. Zrůdy tančily okolo ohně a mě si naštěstí nevšímaly. (…) Když jsem však spatřil v temném koutu jeskyně dva červené body, což bezpochyby byly oči nějaké další předpotopní příšery, kterou dost možná tito lidoopi zrovna uctívali, můj pohár strachu přetekl a z jeskyně jsem utekl.

(…)

Marii jsem našel po dalších dvaceti minutách, byl jsem však natolik v šoku, že jsem nebyl schopen vypovědět nic z onoho hrůzného zážitku, (…). Se svým dobrodružstvím jsem se svěřil až své rodině doma v Texasu.

(…)

 

Dále přikládám krátký úryvek z Turnovského deníku s datem 6. prosince 1996:

 

(…) Za veselé nálady proběhl včera rej čertů také v jeskyni Šálení smyslů, kde od půl třetí tancovalo šest zamaskovaných dobrovolníků okolo ohně. Celou tuto událost zachytily dvě videokamery. Z videozáznamu je patrné, že masky čertů byly nanejvýš podařené, a nikdo se tedy nedivil, že dětem, které se k celé slavnosti připojily o hodinu později, připadali čerti jako živí…

---