Asi jako každý z nás jsem si i já jako malá, usměvavá holčička stavěla vzdušné zámky o své budoucnosti, která měla být překrásná. Snila jsem o štěstí, lásce až za hrob, životě ve zdraví, v podstatě o životě jako z pohádkových příběhů dětství…
Ale to se nestalo. Teď se dívám zpětně na svůj život a nebyl jak z báchorek, které mě lákaly na svůj ideál života. Byla jsem blízko cíli. Leč osud mě chtěl zasáhnout tvrdou pěstí až na samém konci. Po dvaceti letech dřiny teď stojím v bezedné beznaději. Blesky roztínají černé vlky na obloze, déšť mě bodá do tváře, ošlehané poryvy větrů, a já naposledy vzpomínám.
Země se zachvěla, bublající láva se vyvalila z nitra planety a začalo peklo na Zemi. Mocná příroda si hrála s lidmi jako obrovská kočka s malou myší. Šlehala nás, bičovala, vracela každičký úder. Až se stalo nevyhnutelné. Lidé i ve své trýzni začali toužit po moci. Nejděsivější válka vypukla. Rozzuřená Země hltala doušky krev svých padlých dětí. Na život a na smrt, za dar žít proti sobě a přírodě bili se hlava nehlava bojovníci. A to peklo trvá a ani jiskřička naděje není…
Dvacet let uplynulo. Už nejsem copatá dívka, jež své ideje v mysli skládá do skvostného života. Stojím nad propastí. Dnes měl být můj nejšťastnější den v životě. Avšak ráno přišli. Lásku mého života prošili dávkou z glocku přede mnou, před srdcem pulzujícím jen pro něj. Nechali mě ležet u něj na košili potřísněné rudou tekutinou a se smíchem na rtech odešli.
A tak tu stojím. Bílé šaty krví zbrocené teď vítr nadouvá studeným vzduchem. Nemám pro co žít. Kdo by si byl kdysi pomyslel, že to takhle jednoho dne skončí. Sbohem, krutý světe.
Vše náhle utichlo. Mé tělo ovívá chladný proud vzduchu. Strmý útes se rychle vzdaluje, padám do tiché smrtelné tmy.
Písmák