Vroucnost

Vroucnost

Nedostižnost noci hraje na napnuté struny mé touhy, jež v třeskutém mrazu chvějí se sami. Již pouze vítr a samota hladí mou tvář. Nyní vidím více, tak jak když člověk do temnoty se hříží, hvězd více vidí. Pak že tma jest slepotou, je zrcadlem nám vlastním, kterého se tak úpěnlivě zdráháme. Ve svém vlastním nálevu hledím na proudící vodu, brnkající o mé údy, jež v ní se naposledy smáčí, ach jak krásně chladí, její dotyky jsou nezapomenutelné a přesto vždy tak krásně nové, jak chuť první lásky. Pláči, bojím se toho, co nebylo! Jsem hnijícím pomalu řinoucím se slizem, který prostupuje planetou a ničí všechno kolem sebe. Nyní však, všechno utěším. Hledím v říši svou budoucí, ve které snad s blažeností mne přijmou. Bos jdu na nekonečnou louku, ach touha hárající v rozběhnutí mě pomalu dostává, musím jí tak mučit! Nesmím hledět kolem sebe, nesmím se rozloučit s okolím, nesmím se rozloučit pohledem se světem, kterému jsem propadl, a který jsem miloval. Jsem tu sám se svými okovy, řinčícími řetězy, řezajícím zvukem znějících o plechovou desku, jež oznamuje to božské splynutí. Slzy to jediné jste mi z lidskosti nechali, to jediné směl jsem si ponechat, to jediné jste mi odpustili a sami připustili, že to jediné je to, co mne s vámi spojuji. Tráva je mokrá, je rosa, snad nebesa, lhostejná jak neustále plynoucí voda, jsou. Uprostřed nekonečné pláně stojí dřevěná budka, zpupná větru, lhostejná životu a smrti. Ulehám do rouchem potřísněného lože, má milenka přichází, ach kolikrát již jsem se ve smrtelných polohách se smrtí miloval! Odvěká, známá a podlá milenka, která ukrádá, jest zlodějkou a štědrou dárkyní, které podléhám. Ve vroucném objetí vplétáme se v sebe, jak mé údy v kolo, obepíná mně a nabízí mi své útočiště. Pozlátka nebes mne konejší svou krásou, které smím bez ostychu nyní přihlížet, když vinu se k jejím prsům. Hniji již dnes, co bude za rok? Ach jak skutečná je věčnost, snad nebolí tak, jako přítomnost.