AMARE - PROLOG

Snad se Vám začátek bude líbit. V kladném případě mohu pokračovat dalšími kapitolami.

Za kritiku předem děkuji a přeji příjemná čtení.

Mladý muž přecházel z jedné strany místnosti na druhou. Byl netrpělivý a nervózní. Napjatě očekával, až se otevřou dveře a on bude moci vstoupit.

Dávno již ve světnici vedle utichly hlasité steny smíchané s pláčem novorozeněte, a proto se obával nejhoršího.

Měl však na mysli slova porodní báby, že za žádných okolností nesmí rušit porod.

Když už byl pevně rozhodnutý, že porodní bábu neuposlechne, ozval se opět dětský pláč. Zhluboka si oddychl a s ohromnou úlevou se usadil v křesle. Z čela si utřel studený pot a trochu se napil vody.

Dveře se otevřely a v nich se objevila bělovlasá stařena. Tvář měla vrásčitou a z jejího výrazu šla vyčíst vyčerpanost a úleva.

Muž se dychtivě zvedl a chtěl se na něco zeptat, avšak porodní bába ho předběhla.

„Jsou v pořádku,“ řekla s úsměvem. „Všichni tři.“

„Tři?“ podivil se muž.

„Ano, tatínku! Máte dva zdravé syny,“  objasnila mu stařena a uvolnila muži místo ve dveřích. Ten vběhl dovnitř a když viděl ležet svou ženu na posteli, zpocenou a vyčerpanou, jak drží na hrudníku dvě malé ratolesti a usmívá se, štěstím se rozbrečel. Došel k posteli a políbil manželku na čelo a pohladil ji po vlasech. Poté se naklonil ke svým synům a každého opatrně pohladil po hlavičce a s láskou políbil na tvářičku.

„Jak se cítíš?“ zeptal se své ženy.

„Unavená,“ přiznala Edua.

„Musíš se trochu prospat, abys nabrala ztracenou sílu,“ radil čerstvý tatínek, „ukaž uložím je do kolébky,“ dodal a chystal se vzít jedno miminko do náručí.

„Počkej, Kyliu!“ zastavila ho manželka, „nechej je ještě chvilku u mě,“ poprosila.

„Dobrá,“ vyhověl jí muž a přisunul si židli k posteli. Položil si hlavu vedle své ženy a společně pozorovali spící syny, dokud vyčerpaná maminka také neusnula. Potom opatrně uložil oba chlapečky do kolébky a přikryl je peřinou. Potichu vyšel z ložnice, aby se mohl vyrovnat s porodní bábou. Ta však nebyla nikde v dohledu. Vyšel tedy do denního světla, leč ani tam po ní nebylo ani vidu ani slechu.

Z domu zaslechl dětský pláč, a proto se vrátil zpět.

O pár hodin později, kdosi zaklepal na dveře.

Kyliu spěchal otevřít v domnění, že si porodní bába přišla pro svůj výdělek. Když však otevřel, stál na verandě bělovlasý stařík v jasně bílém hábitu. Na prsou měl vyobrazený strom. Muž správně uhádl, že jde o lípu.

Stařík se představil jako, opat harnanského řádu a poprosil o chvilku času.

Kyliu pozval starce dál a usadil ho v proutěném křesle. Rychle připravil čaj a sedl si naproti  usměvavému starci.

„Dovolte, abych se nejprve představil,“ začal opat a ochutnal čaj. „Mé jméno je Hatyb.“

„Kyliu,“ odvětil muž.

„Určitě si říkáte, co mě k vám přivedlo?“

„Ano.“

„Slyšel jste někdy o Amare?“ zeptal se tajnůstkářsky Hatyb.

„Jakpak by ne. Jako malý jsem legendy o Amare přímo miloval.“

„Co kdybych vám řekl, že to nejsou legendy, ale holá pravda. A že jedno z vašich dětí je Amare.“

„Nesmysl,“ uculil se Kyliu, „legendy o Amare se vyprávějí dětem před spaním, aby klidně usnuli. Ty určitě nejsou pravdivé.“

Hatyb vytáhl popraskanou hliněnou destičku a začal číst.

 

V den, kdy planety pětiúhelník vytvoří,

jen jedno jediné dítě se narodí.

Vzácným darem bude oplývat,

Amare jej budou nazývat.

Pro konání dobra jest vyvolen,

avšak nesmí býti z dvojčat narozen.

Druhorozené dítě v sobě skrývá velké zlo

pouze při prvním novu měsíce může být zabito.

A to jen při pětiúhelníkovém postavení planet,

které nastává jedenkráte za jedenadvacet let.

 

„Vaši chlapci se narodili dnes, nemám pravdu?“ zeptal se stařec, zatímco hliněnou destičku pečlivě zabalil do kusu kůže a uschoval zpět do hábitu.

„Jak to víte?“

„Mohl byste jít se mnou ven, prosím.“

Kyliu vstal z křesla a následoval starce do tmy na dvorku před domem.

„Vidíte támhletu namodrale zářící tečku?“ zeptal se Hatyb a ukázal k temnému nebi.

„Ano.“

„Co támhletu načervenalou?“

„Také.“

„Kousek od ní je zelená, pod nimi je růžová a na konec je tam i černá. Ta je však vidět jen za denního svitu.“

„Proč mi to ukazujete?“

„To jsou planety,“ objasňoval Hatyb, „kdybyste je spojil nití, dostanete pětiúhelník. Ten o kterém se píše ve verších.“

„Pár  teček není žádný důkaz,“ vysmíval se muž.

„Toho jsem si vědom. Nicméně proroctví zní jasně a je třeba konat, než bude pozdě. Vím co po vás žádám, ale na vašem rozhodnutí závisí mnoho životů. Nezapomeňte! Při prvním novu měsíce.“ S tím Hatyb zmizel Kyliuovi přímo před očima. Muž chvíli nevěřícně zíral do tmy, než se vrátil zpět do domu.

Jeho manželka byla vzhůru a on jí vše pověděl.

„Ty tomu věříš?“ zeptala se Edua poté, co Kyliu skončil.

„Popravdě řečeno, sám nevím,“ odtušil muž zahanbeně, „jako malý jsem vždy toužil stát se bájným hrdinou Amare a při představě, že budeme jedno vychovávat …“ Kyliu se zasnil.

„A co druhorozený, toho chceš zabít?“

„Jestli je to proroctví pravdivé, pak by mohl druhorozený zničit celý svět.“

„Takže bys ho klidně zabil,“ konstatovala Edua.

„To jsem přeci  neřekl, lásko,“ bránil se muž.

„Ale uvažoval si o tom!“

„Ano,“ přiznal smutně muž. „Napadlo mě to.“

„Lidé se nerodí hodní či zlý,“ čertila se Edua. „Lidé se jimi stávají díky činům, které v životě dělají.“

„Máš naprostou pravdu, lásko. Promiň, že jsem pochyboval. Musela mě zaslepit vidina, že máme Amare.“

„Nebo tě ten stařec očaroval. Určitě chtěl našeho miláčka ke kdoví jakému rituálu a snažil se nás přesvědčit legendou o Amare.“

„Máš pravdu, zlatíčko. Pojďme spát. Čekají nás náročné dny beze spánku a jen krátkého odpočinku.“

Edua i Kyliu si šli lehnout do postele a díky pokročilé noci a náročném dni brzy usnuli.

O pár hodin později probudil Kylia hlasitý dětský pláč. Sáhl vedle sebe na postel a chtěl probudit ženu, jenomže místo vedle něj bylo prázdné a studené. Rychle zapálil svíčku a rozhlédl se po ložnici. Edua nebyla nikde v dohledu. Vstal a přešel ke kolébce. K jeho překvapení tam nalezl pouze jedno z dětí. Vzal ho do náruče a vyšel z pokoje najít svou ženu. Volal jí jménem a prohledal celý dům, leč ona nikde nebyla.

Vyšel na verandu, avšak i její oblíbené houpací křeslo bylo prázdné. Tedy skoro prázdné. Ležel tam list papíru s textem, napsaným jejím rukopisem.

Kyliu ho začal číst.

 

Můj milý!

Tyto řádky píši s těžkým srdcem. Dlouho jsem o našem rozhovoru přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že Ti již nadále nemohu plně důvěřovat.

Ty víš, jak hluboce a vroucně Tě miluji, ale dnes jsem začala milovat někoho více.

Naše děti.

Pomyšlení, že Tě vůbec napadlo se jednoho vzdát mi dodalo odvahy a já se rozhodla, že Tě raději společně s druhorozeným  synem opustím, než abych žila do konce svých dní v obavě, že bys mi ho vzal.

Žádám Tě, ve jménu Naší lásky, nehledej nás!

Prosím!

Snad nás Osud svede dohromady i v příštím životě.

Miluji Tě! Sbohem.

 

Když Kyliu dočetl dopis, stékali mu po tvářích kapičky slz. Klučina v náručí opět klidně spal. Tolik mu najednou připomínal jeho ženu.

Zahleděl se na tmavý les v dáli.

Kdyby okamžitě vyrazil na cestu, do rána by Edui našel a odvedl ji zpátky domů, ale ta věta z dopisu: „Žádám Tě, ve jménu Naší lásky, nehledej nás!“ mu jakoby přikovala nohy k verandě.

„Sbohem lásko – v příštím životě,“ rozloučil se nahlas se samotou a vrátil se do domu.

---