Perla Života

Začátek druhého dílu mé plánované trilogie ze světa AMARE

Promáčený jezdec zastavil svého koně na blátivém nádvoří před hostincem. Bylo pozdě večer a jezdec byl unavený po náročné cestě za hustého a vytrvalého deště. Sklouzl ze sedla a uzdu přivázal k zábradlí od verandy. Ze sedlových brašen vyndal vše cenné a znečistil suché dřevo před vchodem do hostince směsí vody a rozmáčené hlíny.

Když jezdec vstoupil do krčmy, hosté uvnitř zmlkli a vzhlédli.

Cizinec sňal kápi cestovního pláště a louče mohly osvětlit drsný obličej s několika denním strništěm. Mužovi temné oči zkontrolovaly štamgasty a ti se po mrazivém pohledu raději rychle vrátili k bezpředmětnému tlachání.

Sebejisté kroky přenesly cizince přes sál k baru naproti dveřím.

„Čím mohu posloužit?“ zeptal se ledabyle krčmář. Vychrtlý, vysoký, silně se potící, postarší muž.

„Nocleh pro mě a mého koně,“ odvětil cizinec.

„Sedm stříbrňáků a platí se předem,“ upozornil hostinský.

Cizinec sáhl k pasu a odvázal kožený váček připevněný k opasku. Sáhl dovnitř a položil na pult dvě zlaté mince.

„Tady máte dva zlaťáky. Chci horkou koupel, něco teplého k večeři a láhev vašeho nejlepšího vína. Pro mého koně dostatek ovsa na celou noc a zařídíte, aby byl vytřen do sucha a pořádně vyhřebelcován,“ naporoučel si muž.

Krčmářovi oči se zaleskly při pohledu na zlaté mince a dychtivě je sebral ze stolu.

„Jak si přejete, vzácný pane,“ řekl až přehnaně laskavě krčmář. „O vše se postarám. Pojďte za mnou prosím, zavedu vás do pokoje.“ 

Hostinský zavedl muže po točitých schodech do druhého patra, kde mu ukázal nejlepší pokoj, co měl.

„Přejete si nejprve povečeřet nebo se umýt?“ zeptal se krčmář.

„Rád bych ze sebe napřed shodil mokré šaty, takže s jídlem nemusíte spěchat.“

„Jak si přejete. Ihned vám nechám připravit horkou lázeň,“ řekl hostinský a s úklonou odešel.

Muž sundal mokrý plášť a přehodil ho přes věšák. Odepnul si opasek s dvěma meči a několika vrhacími noži a hodil ho na postel. Poté si zul boty z jelenice vykládané polodrahokamy, sundal si kabát z persiánu a kožené kalhoty a přehodil je přes židli.

Unavený si sedl do křesla a nohy položil na lenošku. Zavřel oči a zaposlouchal se do tlumeného hluku ze sálu pod ním.

Byl si jistý, že se baví o něm. Vymýšlí nepravděpodobné historky jeho původu a důvodu jeho návštěvy zdejší vesnice.

Stejně jako všude jinde, ani zde zcela jistě neměli cizince příliš v lásce. Vítáni byli pouze poutníci, co si jen nakoupili potraviny a putovali ihned dále.

Kdosi zaťukal zlehka na dveře.

„Dále!“ křikl muž a do pokoje vešla zrzavá mladá dívka bujných tvarů.

„Vaše koupel je připravena, pane,“ řekla poté, co mezi dveřmi udělala pukrle.

„Výborně,“ zaradoval se cizinec. „Zavedeš mě tam?“ zeptal se.

„Zajisté,“ odvětila dívka a zavedla hosta o několik dveří dál chodbou. „Tady prosím.“

„Nechceš mi dělat společnost?“ optal se cizinec.

Zrzka se mu poprvé podívala přímo do očí a ty její plály hněvem. Vzápětí vystřihla cizincovi políček, otočila se na patě a odešla nasupeně pryč.

Muž si s úsměvem promnul zasažené místo a polohlasně si sám sobě řekl: „Ta sedla.“

Poté vešel do koupelny a zavřel za sebou dveře. Svlékl hedvábnou košili a vlněné kamaše a přehodil je přes paraván. Opatrně sáhl do vody, a když zjistil, že není ani horká ani příliš studená, vlezl si do vany.

Voda byla příjemně osvěžující a muž cítil, jak se mu uvolňují napjaté svaly. Zavřel oči a dal zapomenout na několikadenní putování

Když byla voda vlažná, vylezl ven. Oholil se a přepral špinavé prádlo. Poté se pečlivě osušil a namazal si celé tělo heřmánkovým olejíčkem, aby neměl kůži po lázni vyschlou. Oblékl si čistou košili a kamaše a vrátil se zpět do svého pokoje.

Přede dveřmi se potkal se zrzavou dívkou, která nesla podnos s jídlem a vínem. Jelikož se tvářila stále nasupeně, neřekl muž nic a jen si vzal nabízený tác.

„Budete si ještě něco přát?“ zeptala se dívka sice mile, ale z jejího výrazu šlo usoudit, že je tu proti své vůli.

Cizinec překontroloval obsah podnosu a usoudil, že mu to k večeři bude stačit.

„Uzená šunka, kozí sýr, černý chléb, zelenina a víno. Myslím, že to je více než dostačující,“ odtušil s úsměvem. Od zrzky se však úsměvu nedočkal, a proto vklouzl do pokoje a s chutí se pustil do jídla. Měl takový hlad, že i když to byla porce pro dva, spořádal to všechno do posledního sousta.

S plným žaludkem nemusel spánek dlouho přemlouvat, on přišel rád sám a cizinec po víně usnul bezesným spánkem.

Druhého dne ráno se muž probudil časně. Venku se teprve slunce chystalo převzít nadvládu nad nocí, a proto zapálil svícen se čtyřmi svíčkami.

Vyšel z pokoje a namířil si to rovnou do koupelny. Tam se opláchl v připraveném lavoru studené vody a vrátil se zpět do pokoje. Oblékl se, posbíral si své zbylé věci a sešel dolů do hlavního sálu. Tam, jak předpokládal, našel hostinského, kterak uklízel stoly, aby byli čisté, až před obědem opět otevře.

Být krčmářem byla nevděčná práce. Od rána dlouho do noci na nohou za trochu peněz. Většina hostinských co znal, však svou práci milovala a nemohla si jí vynachválit.

„Ranní ptáče?“ pronesl krčmář, když spatřil cizince u baru.

„Mám celkem naspěch,“ odvětil stroze muž.

„Byl jste u nás spokojený?“

„Zajisté, a proto jdu vlastně za vámi. Chtěl jsem vás požádat o trochu jídla na cestu. Samozřejmě ho zaplatím.“ V Mužově ruce se zaleskla zlaté mince.

„Ovšem. Ovšem, milý pane. Ale měl jste to říct včera. Dcera by vám něco připravila a nemusel jste se již teď zdržovat.“

„Myslel jsem, že mi něco zbude od večeře,“ usmál se cizinec.

„Mějte chvíli strpení,“ poprosil hostinský. „Zaběhnu do spíže a něco rychle připravím,“ dodal a bleskově sáhl po zlaťáku.

O pár minut později byl zpět s vakem naplněným tím nejlepším, co ve spíži našel. Muž se do vaku ani nepodíval a nechal hostinského, aby ho zavedl do stáje pro koně.

Jídlo a osobní věci rozdělil do sedlových brašen, poté co si oře osedlal. Nato koně vyvedl ze stáje ven a nasedl na něj.

Slunce sice právě vstávalo, ale brzy se chystalo schovat za dešťové mraky, které hrozily, že každou chvíli opět rozmáčí zem.

„Déšť, vítr a chlad – typické podzimní počasí,“ pronesl krčmář, když viděl, jak cizinec pozoruje zachmuřelou oblohu. „Špatné období na to, aby člověk někam cestoval,“ dodal po chvíli, když muž mlčel.

„Pravda,“ odvětil cizinec.

„Tak zůstaňte u nás ještě jednu noc, třeba se počasí umoudří,“ radil krčmář.

„Věřte mi, že bych tu zůstal rád,“ odvětil muž a pomyslel přitom na bujné tvary zrzavé dívky.

Začalo mrholit.

„Vyřiďte vaší dceři, mojí hlubokou omluvu za mé včerejší chování.“ Jezdec bodl koně do slabin a mírným poklusem navedl koně ven z vesnice.

Mrholení přešlo v déšť a déšť v průtrž mračen.

Jezdec začal litovat, že neuposlechl rady krčmáře a nezůstal v hostinci. Napadlo ho, proč vlastně podniká tuto výpravu. Peněz měl dost. Navíc měl své zásady, kterých se dlouhá léta držel, a která mu nejednou zachránila život.

Jedna z nich byla, že přijímal zakázky pouze od jarní do podzimní rovnodennosti a tu se právě chystal porušit. Navíc kvůli starci, kterého vůbec neznal.

Starce však předcházela jeho pověst a nepřijmout nabídku někoho, kdo měl konexe ve všech známých královstvích a mohl zařídit spoustu věcí, se rovnalo vyhlášení bankrotu.

Přestalo pršet a jezdec vytáhl pergamen a znovu si ho přečetl.

 

Vážený lovče lidí a hledači pokladů Kawulo Derkisine!

Dovoluji si Vás tímto dopisem pozvat do mého skromného příbytku k projednání možného výdělku většího množství peněz.

Nenapíši Vám, o co konkrétního se jedná, kdyby se náhodou tento dopis dostal do špatných rukou, avšak vězte, že jde o záležitost, jež se naskytne maximálně jedenkráte za život.

Jestliže máte zájem, buďte prvého listopadu na označeném místě na druhé straně dopisu přesně v pravé poledne.

S přátelským pozdravem Raj Arien Rasaxel.

 

Raj Arien Rasaxel byl mezi hledači pokladů a sběrateli artefaktů velmi ctěný a vážený. Vlastnil největší sbírku těch nejvzácnějších předmětů  z celého světa, jejichž hodnota byla nevyčíslitelná. Všichni znali jeho jméno, ale jen málokdo ho spatřil na vlastní oči.

Na aukcích a dražbách ho zastupoval muž středního věku s hranatou bradou, propadlými líci a orlím nosem.

Proto už jen z čisté zvědavosti, jak Raj Arien Rasaxel vypadá, se Kawula Derkisin rozhodl vydat přes tři království.

Znovu se rozpršelo a Kawula rychle stočil pergamen a schoval ho do brašny. Byl zhruba hodinu od vesnice a dle krčmářových slov, to k rozcestí bylo třicet mil. To znamenalo, že má třetinu za sebou a dvě hodiny jízdy v dešti před sebou.

Když dorazil na určené místo, byl celý prochladlý a mrzutý. Koně uvázal k zápraží dosti zchátrale vypadajícího dřevěného domku, který dříve určitě sloužil jako stanoviště výběrčího mýta, ale dnes už ho používali jen utrmácení poutníci jako noclehárnu.

Kawula vešel dovnitř, svlékl mokrý plášť a zapálil v krbu připravené dřevo. Snědl několik soust sušeného masa a zapil je vodou z koženého měchu. Po chvilce se dveře otevřely a do místnosti vešla osba zahalená do cestovního pláště. Rychle za sebou zavřela a svlékla ze sebe promočený plášť.

Kawula Derkisin si prohlížel postařího muže. Vlasy měl silně prořídlé a zbylé se šedivě barvili. Plnovous měl rovněž šedivý a byl krátce střižen. Kulatý nos ovládal hubený obličej s propadlými lícemi. Očiměl hnědé a pohled pronikavý. Oblečen byl v tmavém kabátu z medvědí kůže a  …. Dle postoje a pohledu šlo usoudit, že dotyčný byl z vyšší společnosti a nijak to neskrýval.

„Mohu se k vám připojit?“ zeptal se muž.

„Beze všeho,“ odtušil Kawula Derkisin.

„To jsme si vybrali počasí na cestování, to vyřeknu,“ prohodil muž, když si sedl před krb. Natáhl vyvrtlé ruce k ohni, aby si ohřál prokřehlé a nevídaně dlouhé prsty.

„To máte pravdu.“ odpověděl lovec.

„Jedete do Alchamu?“ zeptal se muž.

„Zatím nevím kam přesně cestuji.“

„Ti mladí. To já ve vašem věku vždy přesně věděl, kam mám namířeno.“

„Vlastně se tu mám s někým setkat,“ přiznal Kawula.

„Zajímavé,“ podivil se muž. „Já se tu mám dnes setkat s jistým velmi váženým pánem.“

„Není to náhodou Raj Arien Rasaxel?“

„Náhodou je. Saga Mrewo“ představil se muž.

„Kawula Derkisin,“ opáčil lovec.

„To snad ne. Ten Kawula Derkisin, co zabil medúzu holýma rukama?“

„Holýma rukama to nebylo,“ usmál se lovec, „ale ano zabil jsem jednu z prokletých sester. Čím se živíte vy?“

„Jsem Alchymista.“

„Alchymista?“

„Ano, něco se vám nezdá?“ zajímal se Saga.

„Popravdě ano. Znám mnoho alchymistů z různých královstvích, avšak vaše jméno jsem nikdy neslyšel.“

„Tomu se ani nedivím. Mé zakázky se zaměřují výhradně na specifické služby lidem s ne vždy seriózními úmysly.“

„Takže černá alchymie?“

„Velmi zjednodušeně ano.“

„Na co by mistr Rasaxel potřeboval černou alchymii?“

„To se brzy dozvíte,“ odvětil třetí hlas v místnosti.

Saga Mrewo i Kawula Derkisin se otočili k místu, kde stál holohlavý brýlatý stařík. Dveře za ním byli zavřené, a ačkoliv venku lilo jako z konve, starcovo tmavě hnědý hábit byl naprosto suchý.

„Jmenuji se Raj Arien Rasaxel,“ přestavil se stařec.

„Kawula Derkisin,“ řekl nejmladší z trojice mužů.

„Saga Merwo,“ opáčil alchymista.

„Kde jste se tu tak najednou vzal a jakto že váš hábit je naprosto suchý?“ zajímal se Kawula.

„Každý umíme něco,“ usmál se Raj. „Vy jste nejlepší ve vyhledávání artefaktů a já se zase umím teleportovat, kam právě potřebuji. Na druhou část vaší otázky si dovolím neodpovědět, jelikož je to mé tajemství. Ale kvůli jednomu tajemství jsem vás sem dnes pozval.“

Brýlatý stařík přešel ke stolu a zalovil v hábitu. Vytáhl zhruba stopu dlouhý černý tubus a otevřel jeho víko. Alchymista okamžitě pocítil příval  magické moci a se zájmen popošel blíže ke stolu, aby lépe viděl. Kawula Derkisin se k němu přidal a společně pozorovali Raje Ariena, jak vytahuje z tubusu stočený pergamen a pokládá jej na desku stolu. Do každého rohu pergamenu postavil malé jehlanovité závaží a začal s vysvětlováním.

„Pozval jsem vás sem, abyste našli a přinesli mi Perlu Života.“

„Perlu Života?“ podivil se Kawula. „Ta je jen mýtus.“

„Než učiníte nějaké zbrklé závěry, vyslechněte si prosím vše, co vám chci říci,“ požádal Raj. „To, že jste něco neviděl na vlastní oči, milý Kawulo, přeci neznamená, že to neexistuje. Pročetl jsem nesčetně knih, pergamenů a útržků papírů a jejich obsah, byste nazval legendou, jen proto, že byli kdysi dávno čteny, avšak dnes už nežijí lidé, kteří by si to pamatovali, a proto se jen vyprávějí dětem před spaním. A v těchto legendách je Perla Života zmiňována ve všech literárně vyspělých civilizacích. Sice v různých podobách a vždy pod jiným názvem, avšak pokaždé měla stejné účinky. Dar života, či jeho prodloužení.

Jenomže měla i svou špatnou vlastnost a ta byla, že jí každá rasa chtěla jen pro sebe. Všechny války mezi jednotlivými rasami, se od nepaměti vedle právě kvůli Perle Života.“

„Jak jste na to přišel?“ chtěl vědět alchymista.

„Je to sice jen má domněnka, ale zakládá se na faktu, že se Perla Života začala objevovat v mýtech vždy po vyhrané válce. Myslíte si, že by trpaslíci vyšli ze svých milovaných podzemních měst jen vůli tomu, že elfy ze srdce nenávidí a ještě by byli ochotní bojovat v lesích, kde elfové jsou více jak doma? Nebo si snad myslíte, že nafoukaní elfové byli zvědavý, jak může někdo spokojeně žít v nitru studené, vlhké a tmavé hory?

Ne.

Vždy musíte mít pádný důvod, vydat se z bezpečí domova k srdci nepřítele. Vím, že mi můžete oponovat tisíci námitkami, ale jak mi vysvětlíte, že elfové jsou nesmrtelní a trpaslíci se těší tak dlouhému věku?“

„Jejich bohové je takto stvořili,“ mínil Kawula.

„Proč by bohové plýtvali svou mocí, aby stvořili někoho, kdo by byl stejně jako oni nesmrtelný?“

„Určitý smysl to dává,“ souhlasil alchymista. „kde se má nacházet Perla Života nyní?“

„To je důvod, proč jste tady. Na tomto pergamenu, by měla být mapa k Perle Života, leč mé schopnosti nedosahují takové úrovně, abych byl schopen plánek zobrazit. Pergamen je chráněn několika ochrannými kouzly a já nejsem schopen je překonat. Doufám, že budete úspěšnější než já, milý Sago. Jestli ano, potom společně s mistrem hledačem pokladů Perlu Života nejděte a přineste mi jí, tedy pokud pan Derkisin souhlasí.“

„Souhlasím,“ odvětil Kawula Derkisin, „ale mám podmínku,“ dodal vzápětí.

„Ano,“ odpověděl brýlatý stařík, aniž by počkal na otázku. „Znám kouzelnou formuli, co uvolěje magickou moc Perli Života a odměnou za vaši pomoc bude nesmrtelnost.“

Saga Mrewo i Kawula Derkisin si vzájemně pohlédli do očí a neskrývali ani nadšení ani vzrušení z představy být nesmrtelný.

„Jsem rád, že jsem nevážil tak dlouhou cestu zbytečně,“ usmál se Raj Arien. „Kolik času odhadujete, že vám nalezení zabere?“

„Prolomení ochranných kouzel by nemělo trvat déle jak týden,“ odpověděl alchymista.

„Poté záleží, kde se bude Perla Života přesně nacházet,“ přidal lovec, „ale vyzvednutí bude brnkačka, počítám maximálně pár hodin.“

„Dobrá. Dám vám měsíc. Prvého prosince v pravé poledne vás zde budu očekávat,“ řekl stařík a zmizel oběma mužům před očima.

 

následující kapitola

---