ruka hodin

Určuji osudy, radosti i splíny,

pomalu pospíchám, hodinu od hodiny.

Počítám naše dny pod rouškou závislosti,

polykám minulost, jsem poslem budoucnosti.

Někdo mě postrádá a jiný má mě dosti,

měním a ztrácím se v lidské opilosti.

Dělím a násobím lidské pokolení,

sama se plížím a toužím po souznění.

Ač o to nežádám, všichni jsou mi podřízeni,

marně se peru s touhou po zrychlení.

Jsem otrok času a nemám pochopení,

chtěla bych se vrátit, ač to možné není.

 

V tichosti dělám na zdech slunci stíny,

životem plynu dál bez pocitu viny.

Nikoho nesoudím, jsem pouhou skutečností,

jsem symbol člověka, jenž touží po věčnosti.

Tiše se vysmívám lidské posedlosti,

jdu ruku v ruce s dětstvím i dospělostí.

Běžím jen kupředu, neřeším vzdálenosti,

jsem ta co určuje naše osobnosti.

Pomalu tikám, jsem boj i rozuzlení,

necítím strach, necítím pohoršení.

Nemohu, nesmím podlehnout pokušení,

chtěla bych se vrátit, ač to možné není.

 

Bez cíle vytloukám lidem z duší klíny,

a každý celek dělím v poloviny.

Jsem pouhý obraz lidských zkušeností,

jsem kniha pamětí, marností i ctností.

Utíkám navzdory veškerému dění,

ač pojmem abstraktním, mám mnohá zobrazení.

Jsem lidský osud, života poblouznění,

jedni mě odhání, jiní jsou mi nakloněni.

S klidem se dívám na vaše utrpení

od čísla k číslu od rána do setmění.

Mávnutím proutku vše přede mnou se mění,

chtěla bych se vrátit, ač to možné není.

 

Zděšeně sleduji jak melou boží mlýny,

zavírám oči a padám do hlubiny.

Hodiny života tlumí mé pochybnosti,

topím se v samotě, už bez zášti a zlosti.

Můj život dotikává v tiché zapomnění,

chtěla bych se vrátit, ač to možné není.

---