VZTAH

Chtěla bych ti poděkovat. Po dlouhé době (i přesto, že jsem se bála si to připustit) teprve dnes,l právě v tuto chvíli jsem si jistá svými city a svým nitrem. Teprve teď vidím, jak jsem se doposud bála, bála sama sebe a zodpovědnosti za svá rozhodnutí a případného čelení faktu, že jsem udělala chybu, kterou nemám na koho svést. Děsily mě věty „ Proč jsem se tenkrát nerozhodla jinak?“ „ Proč jsem neposlouchala ostatní, ale sama sebe?“Už nikdy nemůžu věřit sama sobě, protože to, co se mi v jednu chvíli jeví jako jediný správný názor, je po krátké době pouze povrchní omyl. Jak poznám, že tento názor opravdu zastávám natolik, že už nikdy nebudu litovat svého rozhodnutí, když se podle něho zařídím?Všem tvrdím, jak jsem prozřela a jak to mám v hlavě srovnané a nelžu. Moje myšlenky nejsou snůškou povrchních bludů, ale opravdu dokonale promyšlené pravdy, vedoucí ke štěstí a míru. Je v tom ale jeden háček, vím o tom, ale nedělám to tak, i přestože se snažím, nejde mi to.Strach mi nedovolí věřit, a konat s opravdovým pocitem svobody. Chápu vše až na jediné, když mám před sebou jako na dlani návod na štěstí, jak je možné, že se s ním nedokážu doopravdy ztotožnit? Tvrdím si, jak jednoduché to teď je, ale ono je to vlastně složitější, než předtím.

Nechci nic zadarmo, ani svoje štěstí a vím přesně, co musím změnit, abych mohla být spokojená. Věřím dokonce i tomu, že to špatné v sobě dokážu ovládnout a zapudit a udělat správné rozhodnutí i přesto, že to bude nepříjemné a bude mi to ubližovat. Všechno tohle dokážu, ale pouze s vědomou jistotou, že to tak nebude trvale, že to zpočátku bude sice dřina, ale nakonec se to změní na naprosto normální a přirozené jednání, ze kterého nebudu mít pocit osamělosti, zrady a bolesti. A právě tady vždycky skončím, zastavím se a bojím se udělat ten poslední, ale přitom nejdůležitější krok ke svobodě. Strach se mi postaví do dveří a já se bojím ho odstrčit. Vším jsem si jistá, všechno mám srovnané a promyšlené do sebemenších detailů a vím, že to není jenom iluze, ale nikdo, ani moje intuice, mi nedokáže nijak naznačit, že nabytá svoboda zbavená sobectví a zášti a naplněná opravdovou láskou bez předsudků a kulis bude příjemná a dlouhodobě snesitelná.Třeba už budu muset do konce života ovládat svoje touhy a porovnávat všechno po čem prahnu s vytvořeným návodem a potom se kvůli pravdě veškerých chtíčů vzdát ve jménu svobody.

A už se to otáčí, trhlina v dokonalém plánu, trhlina v bezpečí a jistotě. Budu tedy vlastně opravdu svobodná, když si budu upírat to, co je mi příjemné a trápit se a vnitřně plakat, i když vím, že dělám správnou věc? Mám to vlastně zapotřebí trpět do konce života ještě k tomu záměrně? Sundaná maska falše, kterou jsem ze strachu jenom odložila do skříně místo do kamen, těsně vedle kalhot velikosti 42, které už mi rok nejsou, právě tato falešná naděje, že je kam se vrátit,  mě vždycky uchlácholí.       

Nemám ve skříni místo, a dost by mi pomohlo zbavit se vzpomínek na tlustou minulost, o které pravdivě mluvím jako o trvale překonané. Velikost 42 neschovávám proto, že je mi líto vyhazovat hezké, neonošené oblečení. Mám možnost obohatit něčí šatník o nejméně 15 párů zánovních kalhot. Jenže já si je tam nechávám jako pomyslná zadní vrátka, která už sice nemají plot okolo sebe a proto postrádají původní smysl, ale přece jenom jsou to pořád vrátka. Plot se může zase postavit…

Tohle dělám i přesto, že se nesnažím jakkoli udržet svoji váhu na uzdě, i přesto, již rok nemám důvod nevěřit tomu, že už je to natrvalo a že je to tak díky tomu, že nezkouším sílu vůle a nemám tedy důvod podléhat svodům. Nedržím dietu a nemusím se denně vážit.

Pořád mě děsí moje vzpomínka na 3 roky starou tradici, na tehdejší „kalhoty po zhubnutí“, do kterých jsem se vešla pouze pár dní po vysilující dietě a v nitru jsem věděla, že moje uspokojení při zapínání knoflíku v pase je jenom krátkodobá iluze, protože už teď je mi jasné, že za týden už si je nezkusím z oprávněného strachu, že už knoflík nezapnu a že to, co jsem s velkou dávkou sebezapření a utrpení budovala půl roku, dokážu za pouhý týden zničit. Že jsem to vlastně nemusela dělat a že ten jeden pohled do zrcadla s pocitem uspokojení asi není tak úžasný, aby mi stálo za to trpět kvůli němu půl roku. Že je to teď vlastně ještě horší, než to bylo, protože vyplula na povrch pravda, před kterou jsem utíkala a ta je taková, že jsem sice schopná dosáhnout cíle, který si vytyčím, ale že moje věčně nenáviděná neschopnost dotáhnout věci do konce nikdy nezmizí a já jsem v podstatě jenom loutka a nedokážu nic změnit napořád. I když mám to nejhorší za sebou, vždycky to ještě včas stihu posunout do popředí. Jsem sice odhodlaná, ale úplně blbá a slabá, tak zoufale slabá.

Takhle to dopadne vždycky, a já kvůli své pohodlnosti konečně to dotáhnout,radši volím smutné smiřování s vlastní neschopností a následné zahánění nově prohloubené deprese jídlem v množství větším než velkém, volím trýzeň za doprovodu symfonie špatného svědomí za pocit těžkosti, přežranosti a za další sebeklamné sliby, že je to naposled, zítra začnu znova.15 let mi trvalo ztotožnit se s pravdou, kterou jsem si celou dobu uvědomovala. 15 let jsem nedokázala začít dělat to, co mně připadá správné a jediné možné řešení. Sakra proč? Co mi bránilo?

Věděla jsem, že jediný způsob, jak proměnit povrchní ve stálé,  je trpělivost a změna stravovacích návyků už napořád a ne krátkodobá, ubíjející a hlavně zbytečná dieta, při které denně zkouším vůli a následně dosáhnu snížení sebevědomí a stavu sebelítosti a hraní si na oběť. Spousta lidí chyby dělá neuvědoměle, protože se nevrátili k příčině problému, a tak těžko mohli najít správnou cestu. To se dá pochopit, nemusí přece každý veškeré volné chvíle věnovat přemýšlení o Bohu, světě a pravdě. Tito lidé nejsou trapní a uboze slabí, to jsem jenom já, protože já jsem pravdu pochopila a dokonce našla trvalé řešení, ale strach mi nedovolí udělat ten první krok a tak radši dělám nesmyslné hlouposti.

Ta slůvka „změnit už napořád“ mě děsila. Tato 2 slova byli příčinou mého strachu. Nedokázala jsem si představit, natož věřit tomu, že tato 2 slova s sebou nemusí nést doživotní utrpení. Prostě změnit v kombinaci s věčností mi klamně připadala jako synonymum pro doživotní omezování a nespokojenost. Za těmito slůvky jsem viděla skrytý význam a četla mezi řádky v sešitě bez linek.

Právě v tuto chvíli, pár krůčků před cílem, jsem to vzdala, protože jenom pomyšlení na to, že to nezvládnu a potom už nebudu mít žádnou falešnou naději na úspěch, mě natolik děsilo, že jsem to radši vzdala hned.Nedokázala jsem praštit do zadních vrátek a zabouchnout je, když už žádné jiné nemám. Co bych potom sama sobě s plnou hubou čokolády v depresi nalhávala? Čím bych se falešně uklidňovala a čemu bych mohla z pohodlnosti uvěřit?

Potom by mi nezbylo nic jiného, než si přiznat, že na to nemám, a moje slabost, která doposud mohla být pouze dočasná by se zhmotnila ve velikost č. 44 bez kolébky falešné naděje. Bála jsem si přiznat si pravdu, která se neposlouchá pěkně. Bála jsem se pouhé představy, že bych musela přiznat svoji omezenost a nicotnost a hlavně holý fakt, že jsem úplně k ničemu, když nedokážu realizovat to, čemu věřím. Bála jsem se  odsouzení k věčnému hukotu svědomí, jehož pravdu musím poslouchat – že jsem vlastně prohrála a jsem daleko horší a zbytečnější než ti, co nepřemýšlejí nikdy nad ničím.

Byla jsem si více než jistá tím, že se sice dokážu podívat pravdě do očí a dokážu si přiznat realitu bez falešných cingrlátek, ale že se s ní nedokážu smířit tak, abych ji mohla přijmout za vlastní a pocítit klid v duši.

S otázkou mých citů to bylo naprosto stejné. Neměla jsem jistotu, že to zvládnu. Nedostatek důvěry v sebe a v Boha a fakt, že si celý život pořád něco namlouvám, mi zabránily zavřít vrátka a odrazit se od břehu. Neviděla jsem, že velikost mých kalhot a láska k druhému mají společnou podstatu, a to otevřená zadní vrátka u břehu s přivázanou loďkou, která nikdy nevypluje, Proto mě nepřesvědčil ani fakt, že ve chvíli smíření se s pravdou, že jsem tlustá a tlustá zůstanu a následné rozhodnutí to už nikdy neřešit a spokojit se s horším, ale konečným výsledkem, že právě v tuto chvíli jsem se odrazila a aniž bych si uvědomila ztrátu pevné půdy pod nohama, s klidem a bez utrpení jsem udělala to, čeho jsem se tak bála. Změnila jsem přístup k jídlu a naprosto nenásilnou formou a nevědomky bez trápení jsem se propracovala nad rámec svých původních cílů( zkušební kalhoty jsou o číslo větší, než ty, co nosím) a s klidem a beze strachu jsem pomíjivé proměnila v trvalé.

Nebyla jsem ochotná ztotožnit se s tím, že jsem to dokázala a že velikost 42 můžu bez zadních vrátek natrvalo odstranit ze skříně. I přesto, že můj stav je už 1,5 roku neměnný, pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, že jsem si konečně dokázala vybrat pravdu místo iluze a že to bylo tak snadné jako dýchání a neuvědomělé jako mrkání očima.Že mě to vůbec nic nestálo, kromě 15 let zbytečného strachu.Pravda, opravdová pravda nic nestojí, i když to tak nevypadá a že cesta vedoucí k trvalému dosažení cíle, je vlastně snazší než ta, která vede k povrchním a předem nepovedeným pokusům. Nemusím doživotně trpět a nemusím si těžce vykupovat dosažení cíle, protože už je vykoupené obdobím tápání a nevědomosti, které jsem považovala za normální, ale které nebylo správné. Vydat se správnou cestou vlastně znamená zbavit se utrpení, protože trpím pouze za chyby, které musím postupně odstraňovat tím, že se z nich ponaučím.

Co se týče mých citů, byla jsem na tom vlastně bledě. Bylo to horší než nadváha, protože jsem neměla důkaz v podobě zkušebních kalhot a zapnutých knoflíků. Nejsem schopná objektivně hodnotit bez měřítka, zpětné vazby a zrcadla.

Moje životní poslání ( o kterém jsem se dozvěděla taky až dnes) je celoživotní snaha dosáhnout dokonalosti. Dokonalosti bez skrytých trhlin, dokonalosti žití, které bude konečně plnohodnotné. Dokonalosti, která dává každé zbytečnosti smysl a každé pochybnosti pravdu.

Jenže nedokážu hodnotit dokonalost, kterou teprve po malých střípkách objevuji a skládám do životního puzzle.

Vždycky jsem si jistá tím, že teď je to ono, protože je to vždycky dokonalejší, než minule. Jak mám ale poznat, že jsem na hranici? Vždycky, když už jsem se chystala zavřít zadní vrátka, objevil se objektivní soudce ve formě svědomí a zapálil ve mně jiskřičku pochybnosti. I přesto, že jí  bylo čím dál tím méně, pořád to byla pochybnost. Věděla jsem, že nesmí být ani maličký kousíček, protože i drobný rozpor dělá z pravdy iluzi a z dokonalosti kýč. A já věděla, že se musím zvednout a začít hledat dál.

Můj neustálý koloběh přibližování se dokonalému a následné zjištění omylu mě vysiloval a skličoval. S každým dalším omylem bylo těžší a těžší najít motivaci k dalšímu pokusu. Moje noční můra vykašlat se na věci těsně před cílem se ve mně ozývala čím dál víc.Místy jsem si říkala, že by bylo jednoduší a méně bolestivé začít si zase lhát a pochybnosti zapudit. Ale vědomí, že něco nedokážu mě nenechává spát, tak jsem si nakonec vždycky přiznala výsledný ortel a zase spadla do beznaděje o metr níž. Bála jsem se hlavně toho, že to takhle půjde celý život a já formou pokusů a omylů zjistím, že v oblasti citů dokonalost nalézt nelze nebo že já toho nejsem schopná a že svoje poslání nikdy nenaplním.

Dokážu v sobě najít sílu znova vstát, dokážu trpělivě a vytrvale hledat, dokážu v sobě potlačit svody pohodlnosti a touhy mít všechno hned.Je to těžké, ale já to dokážu, ale jenom když vím, že cíl existuje. Že existuje, i když je tak daleko, že ho ani nevidím. Vždy jsem se k němu blížila a dokázala to nevzdat, protože fakt, že k němu nakonec dojdu mě motivoval a udržoval v činnosti. Něvěřila bych o kolik je těžší a jak zničující je, když nemám jistotu, že cíl existuje a jestli k němu vůbec můžu dojít.

Sudičky mi, zřejmě jako vyvážení mojí neschopnosti dokončit započaté, nadělily schopnost vše prožívat naplno a opravdově.

Někdo se v životě opravdově zamiloval pouze jednou, já se vždy dokázala zamilovat hrozně snadno a hrozně intenzivně. Nikdy to nebylo napůl. Emoce a vlna citů mě vždy naprosto ovládla a já najednou pociťovala rádoby jistotu, že jsem v cíli. V citech si nikdy nic nenalhávám a vždy je prožívám tak opravdově, jak jen to umím. Vždycky jsem potkala někoho, kdo se na první a třeba i na desátý pohled jevil jako pro mě dokonalý a já vždy do citů k němu vložila svoji duši.

Bylo to vyčerpávající a čím dál tím beznadějnější. Vždycky, když už vše vypadalo dokonale a úžasně, když naděje společně s jistotou nabývala reálných rozměrů, když jsem byla celou dobu přesvědčená o tom, že tohle je ono, pokaždé nakonec vzklíčilo nepatrné semínko pochybnosti a já byla zase na začátku a přitom jsem si nedokázala představit, co víc, kdo může chtít.

Na rozdíl od nadváhy bylo dobře, že jsem se nikdy díky strachu nepustila břehu a že prozření přišlo relativně včas. Díky tomu jsem sama sebe a okolí nezničila zcela. Ale každému jsem ublížila, i když jsem to tak původně nechtěla. Správný původní záměr ale nedělá bolest mírnější. Nejhorší co znám je pocit,  že jsem ublížila člověku, který nic špatného nedělá, který si to nezasloužil a na kterém mi opravdu upřímně záleží. Vždy tenhle pocit pronásleduje ještě bolest z toho, že jsem navěky ztratila osobu, která se mi otevřela a která mine sice dokonale, ale alespoň zčásti rozuměla a jsem byla šťastná, že někdo takový vůbec existuje.Že je to dílek puzzle, který tvarem skoro zapadá do obrazu, ale nepasuje tam zcela. Zraňuje mě zraňovat milované bytosti, zraňuje mě, že ten, komu bych kdykoli ráda pomohla o moji pomoc nestojí a mojí osobou opovrhuje.Bolí to a bere mi to sílu znovu vstát a pokračovat v hledání.

Vždycky jsem si říkala, že bezpečně poznám, až to bude opravdu ono, že ve skrytu duše poznám pravdu a potom se pustím záchranného lana přivázaného za zrezivělou kliku zadních vrátek.Že Bůh nedopustí, abych to udělala v nepravou chvíli a tím pak odrovnala sebe a hlavně jeho.Že přijde znamení a já to poznám. Jenže čím déle to trvalo, tím víc jsem se bála, protože já jsem měla pocit, že je to ono v podstatě vždycky a kdo hledá znamení, vždycky nějaké najde.Iluze se dokáže chytit tápajícího srdce a přetvořit ve znamení cokoli kolem nás.Vždycky to bylo maximum ,dosavadní maximum a právě proto, že jsem si vždy byla jistá, že teď už je to ono, jsem vlastně zjistila, že no nikdy nerozpoznám a proto se nikdy neodrazím, protože nechci riskovat, že to udělám předčasně a tím vrazím dýku do srdce, které se odvážilo otevřít se a bezmezně věřit.Oběť za špatný pokus byla mnohem větší, než moje odvaha riskovat.

Po mém posledním omylu jsem si přísahala, že už se nezamiluju. A kdyby náhodou přece, tak že to v sobě udusím a smířím se s tím, že dokonalost neumím nalézt a rozpoznat a že budu do smrti citově vyprahlá a zároveň zamilovaná do někoho, koho si zakážu poznat a dovolit mu, aby se zamiloval on.

Poslední pokus byl natolik silný, a já mu obětovala tolik trpělivosti a sebezapření, že jsem a ni nevěřila, čeho jsem schopná. Rok jsem čekala na jeho lásku a nevěděla jestli přijde a přitom jsem se utápěla v té svojí bez možnosti léku na bolest. Když jsem se po roce a půl dostala do bodu, kde jsem jindy byly za pár dní, moje štěstí nebralo konce. Teď už to musí být ono, teď už jo….Tolik trpělivosti a snahy, tolik času, tolik záště a pomluv od ostatních, kteří v mojí lásce viděli vypočítavost, tolik bezesných nocí, tolik fyzické námahy jenom abych ho potěšila, tolik odříkání a sebezapření, když místo děkují zaznělo zklamala jste mě, tolik slz, lítosti a žalu a nikdy ani zrnko, ani semínko touhy po pomstě a odplatě. Každou zraňující větu a čin jsem dál a dál oplácela úsměvem a ještě větším nasazením.Za celý rok ani jedno slůvko vděku nebo díku, směřovanému mojí osobě, zato spoustu ovací a poklon všem ostatním, kterým na něm nezáleželo. Vše jsem dělala pro něho. Stála jsem vysoko nad hranicí svých fyzických i psychických možností s vědomím, že stačí málo a umřu a přesto připravená vyskočit ze všech sil, když to bude třeba. Byla jsem schopná se mu obětovat zcela. Nepoznávala jsem se, netušila jsem, kolik mám v sobě síly a pokory a kolik toho jsem schopná ráda a bez zášti akceptovat a snášet.

Už jsem si říkala, že se odrazím, protože víc než tohle už není, protože i tohle překročilo hranice únosnosti a slučitelnosti se životem.

Nedokážu popsat pocit, který mnou prolétl jako černý havran a usadil se mi uprostřed duše, kde zlověstně mával křídly. Ten pocit, když červíček pochybnosti olízl jablko aniž by se zakousl.Vážně jsem koketovala s myšlenkou to vytěsnit a nevnímat.Dílek puzzle měl tvar přesně jako otvor kam zapadal a to, že nezapadl úplně hladce mohlo znamenat přece cokoli…Nevím, jaká síla mě donutila nechat to být, ale ukončila jsem to.Poslechla jsem Boha a  zlomilo mě to, ale zdaleka ne tak moc, jak bych očekávala. Síla emocí, které jsem do vztahu investovala byla tak mohutná, že jsem najednou necítila nic. Vůbec nic….

Ptala jsem se proč? Proč mě pořád nutíš ubližovat těm, které miluju nejvíc? Neočekávala jsem odpověď, byl to jen výkřik zoufalce, ale ona přišla. Ne sice hned, a to je dobře, protože bych asi nebyla objektivní hodnotitel situace.

Zavázala jsem se tichou osobní přísahou, že už nikdy.Že už nemůžu a nechci.Není člověk, který by mi rozuměl víc, a tohohle už nikdy neuvidím. Začala jsem si vyčítat, že to takhle dopadlo a začala jsem pochybovat o tom, co je vůbec pravda a jestli nelže. Začala jsem pochybovat o Bohu a jeho milosrdenství a lásce, která je naprosto nesobecká a dokonalá. Začala jsem se hnusit sama sobě, že jsem dokázala ukončit vztah s člověkem, který pro mě tolik znamenal jenom kvůli nepatrné pochybnosti. Litovala jsem toho, že jsem tomu nezabránila a že jsem poslouchala Boha, který mi ani nepomohl. Nebrala jsem to jako rouhání, bylo mi naprosto jedno, co si myslí ostatní a to a  že nejsem vděčná za boží činy. Bylo to silnější než já a po dlouhé době jsem si nedokázala odpustit komentář. Bylo to po dlouhé době selhání a únava nad hledáním a ztrácením ještě nenalezeného. Toužila jsem hledat jehlu v kupce sena a mít jistotu, že tam je. Přestala jsem otvírat srdce a snažila se vyhnout citům tím, že jsem se stáhla do pozadí. Bála jsem se udělat cokoli. Měla jsem pocit, že jsem sice hledala dokonalost, ale našla jsem jen spoustu marastu a hnoje.

Bála jsem se věřit Bohu, sobě a všem okolo a zároveň jsem nedokázala nikomu nevěřit. Začala jsem zpochybňovat svoji pravdu pravd a byla jsem prázdná víc než na úplném začátku.

Přišlo to tak nečekaně, kradmo a lstivě, že jsem před tím ani nestihla utéct a najednou bylo něco jinak. Nikdy mě nenapadlo, že ty a já budeme mít tolik společného.

Už nikdy nebudu pochybovat o Bohu a jeho vševědoucnosti a lásce. Byl to poslední střípek pochybnosti, který se rozplynul pod božím teplým a blahodárným pohlazením a ukázal mi tak pravdu, která se za ním skrývala.Podstatu nesobecké lásky, ve které jsi šťastný proto, že je šťastný ten druhý, ať už jeho štěstí zapříčiní cokoli, naprosto cokoli. To, že je jeho spokojenost důležitější, než vžitá dogmata a rádoby morální zásady, podstatu dokonalosti, klidu a míru a naprostého štěstí, zbaveného dusivými pocity strachu, žárlivosti a citového vydírání.Citu, kde nejsem podstatná já, ale jenom ten druhý.

Zní to jako utopie, ale je to pravda. Tento poznatek mě hrozně ovlivnil a změnil moje myšlení od základu. Několik let jsem tuto myšlenku rozvíjela a zajímalo mě, jestli je člověk vůbec schopen takového citu, ve kterém zapomene na svoje potřeby a přání. Když jsem si uklidila v mozku, začala jsem se snažit realizovat pravdu.Nevěřila jsem tomu, že na to mám a bála jsem se zkusit, jestli to snesu. Trvalo dlouho, moc dlouho, než jsem se nesměle pokusila vzpomenout si na předchozí vztahy a začít je porovnávat z hlediska skutečné lásky. Zjistila jsem, že i když moje úmyly a city byli upřímné, byla jsem sobecká. Zjistila jsem, že sobectví má tolik skrytých a utajených podob, které jsou obecně považovány za správné a morální…

Jsem ráda, že to vím a že můžu odbourávat všechny sobecké myšlenky, které mi doposud připadaly normální. Děkuju za ty kořeny, o které jsem zakopla a prozřela do poznání pravdy.Zjistila jsem, že dokud člověk zkoumá a poměřuje míru a vlastnosti svých citů ke komukoli, nemiluje doopravdy. Když miluješ doopravdy, nepotřebuješ barometr. To, co mylně nazýváme pravou láskou je vlastně snaha o vedení z role nadřízeného,. Pravá láska neubližuje a nezebe, pravá láska dává radost a štěstí a přitom nevyžaduje oběti a hrdinské činy. Pravá láska je pochopení, které si dáváme navzájem, loajalita, respekt a naprosté zbavení se veškerých předsudků a strachu. Pravá láska je jen jedna a ta nikdy nezemře, protože je věčná a plyne spolu s Bohem.

Žárlivost a závist jsou přesné opaky lásky, pochopení a vděku. Všichni lidé, kterých si vážím a které mám ráda žijí ve lži a strachu.Řídí se heslem „ kdo nežárlí, nemiluje“ a v duchu tohoto hesla, které vypovídá o tom, že je v pořádku druhého omezovat a dělat si na něho nároky jako na svůj majetek, v duchu sobectví a neoprávněné snahy změnit partnerovu povahu podle sebe, v duchu výčitek, vydírání a očekávání nevyřčeného, vysávají z milované bytosti zbytky jeho osobnosti a svobodu jeho duše.

Na lásku v tomto podání jsem byla zvyklá a nikdy mě nenapadlo, že by se na ni mohl někdo dívat jinak. Když jsem to pochopila, bylo mi o dost hůř, protože jsem najednou spatřila kolem sebe tu ignoraci, povýšenost a uspokojování svých vlastních potřeb na úkor ostatních. Vím, že všechna žárlivost a přivlastňování pramení pouze ze strachu ztráty partnera, ale to není polehčující okolnost, jen další sobecký fakt.Milovat znamená přát, děkovat, prosit, odpouštět a být vděčný za každý prožitý den.

Asi by se slušelo, abych si položila otázku, zda to není opět jenom omyl jako pokaždé a že přijde prozření. Neumím najít slova, která to vysvětlí, ale tentokrát to prostě vím. Řekl mi to Bůh a já najednou nemám ani zrnko pochybnosti, když si představím, že se odrážím od břehu a proto se odrazím, jednoduše a přirozeně. Láska je dar, který se musím naučit přijímat stejně tak jako dávat bez předsudků.

Nedoufala jsem, že snad ještě existuje v mém okolí někdo, kdo má tentýž pohled na věc. Děkuju ti pane bože a děkuju tobě, že jsi mi umožnil po dlouhé době tápání ve tmě sundat černé brýle a konečně uvidět slunce ve své plné kráse. Děkuju ti že už se nebojím a hlavně za to, že jsi mi umožnil uvěřit tomu, že nesobecká láska není utopie, ale podstata štěstí a pravdy, která nebolí.

Část mého poslání je splněna a o té další se jistě dozvím, až přijde ten správný čas.

---