DEN, KDY SE ZASTAVIL ČAS

DEN, KDY SE ZASTAVIL ČAS

Co je to vlastně čas? Kdo ho vymyslel a z čeho se skládá? Co nám říká? Co nám bere a co dává? Existuje vůbec?Když si představím jednotlivé časové úseky – sekundy, minuty, hodiny, dny, roky, staletí, zdá se, že je vše tak, jak má být, vše do sebe zapadá.  Je to dobře vymyšlený, propočítaný systém, který se jeví jako řeka, která kamsi plyne, ale to je omyl. Ve skutečnosti nikam nic neplyne, pouze se to opakuje. Není to v přímce, jejíž nekonečnost se zcela vymyká možnostem mých představ. Je to v kruhu, který svým tvarem nekonečno v podstatě symbolizuje. Vše se pořád opakuje – každá minuta, každý časový úsek, který jsme si kdy vymysleli je nekonečně se opakující periodou a to, co se na první pohled rádoby neopakuje, má pouze tak dlouhé úseky, že je člověk jako druh ještě příliš mladý na to, aby to dokázal postřehnout.

Nikdo z nás běžně nepřemýšlí o tom, co se stane, až bude končit den nebo jakým způsobem bude probíhat konec týdne a co bude po tomto konci následovat, proč tedy všichni přemýšlíme o tom, jak bude probíhat konec života a bojíme se toho, co přijde potom. Když jsme si život vymezili hranicemi času stejně, jako týden nebo měsíc, proč by se měl zrovna tento časový úsek zvaný život chovat jinak, než ostatní časové úseky? Proč se ptáme, jestli to, či ono končí? Vždycky přece všechno jednou skončilo, nebo snad známe něco, co nekončí nikdy? Tím, jak jsme si pomyslný kruh rozdělili na menší a ještě menší úseky, jsme ho zároveň rozdělili na pravidelné, dělitelné, změřitelné začátky a konce. Nedivím se tomu, že nás to napadlo – dokázali jsme tak konkrétně zmapovat abstraktní pojem, tedy i přesná místa v kruhu, která jsou totožná a mají stejné podmínky a zjistili jsme, jak daleko je od jednoho bodu k druhému, neboli jak dlouho bude trvat doba, než zase nastane to, co je nyní. Tím jsme se ale přestali na 100 % spoléhat na naše biologické hodiny, které se nám všem díky tomu postupně zastavili. Jejich ručička jednoho dne zůstala kdesi stát a hodiny od té doby trpělivě čekají, až je někdo natáhne. Pro tyto hodiny se čas zastavil, pro jiné se rozběhl, ale rozběhnout se mohou pouze takové hodiny, které někdo vymyslí, sestrojí a poté neustále natahuje. Jejich životnost, stejně jako životnost času je závislá na stvořiteli – člověku.

Žijeme tu jednotlivé scény ze všech námi natočených sci-fi filmů, říkáme tomu realita a nejsme schopni vidět nic, kromě ní. Nechali jsme se ovládnout vlastními vynálezy a objevy, které nám původně měli pouze ulehčit žití. Zapomněli jsme snad na to, že tyto objevy jsou naše? Uzavíráme mezi sebou pakty, smlouvy, dohody, tvrdíme, že tu po sobě chceme něco zanechat pro příští generace, dědíme pozemky, domy, peníze i dluhy, předáváme si z generace na generaci veškeré poznatky, lži, zkušenosti i předsudky. Jak je možné, že jsme zapomněli na to nejdůležitější? Že nejsme otroci? Otrokářská společnost už je pro nás pouhou kapitolou v osnovách historie, ale to, že jsme dobrovolnými otroky svých vlastních zákonů a přikázání si nepřipouštíme. Máme v sobě tuto teorii zakořeněnou tak hluboko, že se jí už nedokážeme vzdát a odpoutat se od ní? Jsme jako diváci v nonstop kině, kde běží dokola jeden film za druhým, my máme na očích brýle 3D reality a na skutečnou realitu jsme zapomněli. Jednou ale přijde den, kdy se životnost biografu naplní a některý z filmů skončí kdesi v průběhu děje. Co přijde teď? Nic? My se tu pachtíme a plazíme v rytmu hudby právě vysílaného filmu, a protože si "NIC" nedovedeme představit, bojíme se a trápíme se kvůli tomu, že čas, kterým jsme si limitovali cestu k " Ničemu" utíká příliš rychle a je příliš krátký. Proto se domníváme, že máme pořád málo času a kvůli tomuto nedostatku mnozí z nás riskují fyzické i duševní zdraví. Kdybychom byli schopni vnímat čas pouze jako kapitolu z osnovy historie, dokázali bychom vidět také to, že "NIC" neexistuje a že stačí pouze sundat 3D brýle z očí, zvednout se z polstrované židle, odložit korýtko s popcornem  a po neskutečně dlouhém sci-fi filmu opustit kinosál a vrátit se zpátky domů, tam, kam patříme. Kdybychom sebrali odvahu nenatáhnout hodiny a nechali je v průběhu cesty zastavit, museli bychom se sami sobě zasmát tak, jak se nyní posmíváme ostatním.

Žijeme v protikladech a na základě protikladů je náš život chápán. Všechno má svůj opak, jinak by to nemohlo existovat. Lásku je schopen poznat až ten, kdo poznal nenávist atd. atd. Všichni tomu rozumíme, máme to před sebou černé na bílém, je to jasné jako den a noc. Proč jsme tedy nešťastní, agresivní, smutní, nervózní a proč pláčeme a neustále se litujeme? A hlavně, proč se tomu divíme? Proč pátráme po vinících a trestáme je, když bychom nebýt jich nikdy nepoznali ty, kteří přinášejí štěstí a radost? Vymezili jsme si základní podstatu naší existence, ale nedokážeme podle ní  žít a když už přeci jen, není nám to příjemné a vyžaduje to neustálé oběti. Potom se není čemu divit, že tu žijeme v absurditě a náš život samotný tak, jak ho vnímáme, je jeden celistvý paradox.

Když už tedy potřebujeme protiklad jako podstatu existence jako takové a v našem prostoru trvale neexistuje nic, co nemá svůj vlastní protiklad, proč se nezamyslíme nad tím, jaký je protiklad času? Nemám teď na mysli žádné složité výpočty z dílen mistrů fyziky, ale pouze obyčejný, naším selským rozumem běžně, dostatečně konkrétně vnímaný opak,  jako např.  Nahoře – dole, studený – teplý, den – noc a spoustu dalších. Nic takového není, čas nemá žádný jasný protipól, který by ho zavazoval k nutné existenci. Čas existovat nemusí, stačí jen zastavit všechny ručičky na hodinách a natáhnout po dlouhé pauze svoje vlastní, jediné hodiny, které jsou dokonalé právě tím, že nejsou rovnoměrné, periodické, neměnné a konkrétní podobou zobrazené. Lidé nejsou nástrojem času, čas je nástrojem lidí. Všechno má svůj správný čas, to je ale divák schopen posoudit až poté, co shlédne film, jako celistvý, ukončený produkt. Jednotlivé scény vytržené z kontextu mohou samy o sobě působit nelogicky, ale pro film jako celek , mohou mít nepostradatelný význam, který pochopím, až když se budu moci na všechny jednotlivosti podívat najednou. Zkusme se takto dívat i na naše životy, nevytrhávejme si jednotlivé scény z kontextu celku, přestaňme se dívat jen na jednotlivé kapky vody, když stojíme uprostřed řeky. Přestaňme z času dělat měřítko „všehomíra“ a přestaňme čas dávat do poměru a závislostí se vším okolo, jako je rychlost nebo vzdálenost. Kdybychom v těchto vzorcích čas nahradili hodnotou výsledku, dobrali bychom se k pravdě. Můžete to zkusit, ale je to zbytečně zdlouhavé. Radši vynulujte digitální budíky a dejte ručičky hodin do rovnováhy. A až jednou někdy někdo najde někde ležet staré hodiny, ať si je pověsí na zeď jako dekoraci, která nemá žádný jiný hlubší nebo snad konkrétní význam. Znehodnoťte předtím ale všechna ozubená kola, než začnou opět odpočítávat.

Vybírejme si v životě jako v supermarketu. Když jsme bohatí, koupíme si to, co je kvalitní, co dělá našemu tělu dobře a zároveň to, na co máme chuť. Tím vysvobodíme tělo od touhy a zajistíme tak vše potřebné pro jeho zdravý vývoj. Najděme v sobě svoje vnitřní bohatství a začněme svojí duši dopřávat kvalitní a zdravou stravu, která nás zároveň rozvíjí a baví. Máme na to všichni, akorát malá část z nás tomu opravdu věří. Když budou čas a celá iluze, do které je zahalený zapomenuty, budou zapomenuta i veškerá negativa, která s sebou nesly a teprve to, co zůstane, to nahé, nezkrášlené slovy ani šperky, teprve to jsme my, svobodní lidé, zbavení otěží otroctví a podřízenosti jeden druhému a hlavně času.

Skutečný život, naplněný skutečnými hodnotami se rozběhne ve chvíli, kdy se zastaví vymyšlená hodinová ručička, připomínající naše hranice a omezení, které lze beztrestně překročit. Zaposlouchejte se do tikotu vlastních vnitřních hodin, jednak vás nebude rušit žádný hluk a hlavně už nikdy nebudete mít potřebu ptát se, kolik je hodin, protože budete vědět, že vaše vlastní biologické hodiny vám vždy ukáží ten správný čas na jakékoli svobodné rozhodnutí. Úhlů pohledu na cokoli je nekonečně mnoho a všechny se ještě mění a vyvíjí, společně s našimi dušemi. Už nemám potřebu vysmívat se a soudit jednotlivé z nich, protože všichni jsme na stejné cestě, akorát každý v jiné části a kdykoli pro každého z nás může přijít ten den, kdy se zastavil čas a zůstal jen život v přítomnosti. Přítomnost totiž není jen krátký, pomíjivý okamžik, ale nikdy nekončící, ničím neohraničená věčnost, která nepotřebuje protipól k tomu, aby se stala skutečnost í, a kterou zároveň nikdo z nás nemůže zpochybnit, protože tím by zpochybnil i vlastní existenci.

Zbavme hodinovou ručičku nesmrtelnosti a staňme se tak nesmrtelnými jednou pro vždy. Staňme se konečně nekonečnými jako přítomnost bez přítomnosti ho