O DRAMATURGOVITOSTI JAKO JAKÉSI PODIVNÉ MYTOLOGIČNOSTI

 

> Datum: 08.12.2012 20:07
> Předmět: Re: Dobrý den, paní profesorko Panevová, dovoluji si otázku,
>

Vazený pane kolego,

sám jste si vědom, ze slovo je znak. Znak má dvě stránky "formu" a "význam". Ta entita, na kterou se ptáte, je zřejmě význam a vy si pod slovem/pojmem "slovo" představujete (nesprávně) jen ten (slovní) obal.
Vami navrhovaná terminologická distinkce (slovo x paraslovo) vhodná není, protože v lingvistice se s oběma stránkami slova pracuje. Možná si přečtěte, nebo prolistujte (nejsa lingvistou) knihu F. de Saussura, Kurs obecné lingvistiky (existuje v mnoha jazycích, mj. i v češtině), nebo knihu F. Čermáka, Jazyk a jazykověda.
 

S pozdravem Jarmila Panevová

 

 

Co bych z lehu s rozevřeným noťasem na břichu půldruhé pravé paže do strany natáhnul, na parapetu okna mám stát květináč. Tedy kořenáč, jak se snad říká spisovněji.

Ještě původněji bylo ono dnešní toto, tedy věc označená slovem, čímsi jiným, se zřetelně jiným účelem, a tedy jinou věcí, jak i slovem: kbelíkem naplněným zhruba pěti kilogramy nějaké maltoviny, popřípadě stavební lepící směsí, nebo pastovitým základem nátěrové hmoty, nevím, nejsem ani v tomto oboru odborníkem – dotyčné umělohmotné pudlo (řečeno krajově) jsem si do bytu přinesl, kýmsi jiným už vyhozené, od popelnic na dvoře.

Co se týče označujícího slova květináč, rovněž i v jiném smyslu neodpovídá účelu, dokonce i vzhledu, neboť v nádobě pěstuji i teď přes zimu chilli papričky, červené a úhlem snímání na fotografii schválně krapet zvětšené – nádobu měl bych snad správněji nazývat paprikáč.

 

Paprika není květina, nýbrž zelenina.

Zelenináč.

Chilliáč.

 

Jenomže, ouha, kromě bujného stvolu chilli mi zde v ploše téhož jednoho prostoru živoří i stonek kopru.

Budete-li ovšem naléhat, byť jsoucího, kopru popru.

 

Kořenáč.

Kdybych býval byl čerstvě ze dvora přinesený kbelík vydrhnul stejně pečlivě (kvůli štipkám, tedy škvorům, jejichž jakékoli přítomnosti se děsím), a poté ještě navíc oproti současnému vzhledu znaku po celé ploše přetřel nátěrem bílého latexu, možná, že by se ukořistěný předmět nabytou třeba bílou úhledností více přiblížil významové podobě označujícího slova.

Jednobarevné umělohmotné květináče jsou běžně v prodeji a nevzbuzují u nikoho žádné kontroverze.

 

Zatímco tento popisovaný kus s ještě dalšími obdobnými kyblíky vizuálně nejednotně mu podobnými, když stály natěsnány čtyři vedle sebe na parapetu kuchyňského okna, vzbudily tenkrát letos na jaře bdělý profesionální zájem pracovnice okresní hygienické služby, která se objevila tehdy v bytě kvůli zcela jiné záležitosti, tedy roky jsoucí rozsáhlé havárii vanového odpadu v koupelně.

Všetečná, zvědavá, a rovněž i bdělá, se tedy nečekaně objevila v místnosti s koupelnou sousedící, zcela konsternována ukázala k oknu se čtyřmi nádobami na parapetu.

„Co to je?“ zeptala se rázně.

„Květináče,“ odpověděl jsem tazatelce zcela zběžně a víceméně znechuceně, že i ji nezaujala pěstitelsky báječná velikost těch všech semenáčků vyrůstajících již nad okraje nádob.

„Květináče? To snad ne…“ pronesla tenkrát s již pomstychtivě rozeznatelně hrozlivým přízvukem dotyčná úřední osoba a, třebaže nemusela, neboť nesouviselo s důvodem původní věci, na sám konec úředního zápisu o místním šetření v bytě napsala i větu v tom smyslu, že nádoby na okně kuchyňské okna, které nájemník označuje za květináče, přispívají zásadně ke znehodnocování celkového vzhledu bytu, budiž, musel to být pro ni mocný dojem, když tímto zážitkem zapomněla za jiný stejně závažně ji vybudivší předešlý.

Hned při vstupu do předsíně vlevo na zdi před sebou uviděla několik dlouhých regálů od podlahy až po strop zaplněných knihami.

 

„Co to je?“

„Knihovna“

„Knihovna?!“

 

Popisovaná úřednice se slovem jmenuje Panchártková, a budu jí mít ještě dlouho co vracet, takže uvádím jiným pro výstrahu – na kterési z těch polic jsem mívával onu v úvodním mailu paní profesorky zmíněnou Saussurovu knihu, kterou jsem si koupil někdy ještě v rocích konce předešlé normalizace, zrovna když snad vůbec poprvé v Československu vyšla. Jo, to jsem si tenkrát myslel, že budu moci být činný jako dramaturg.

Dneska ráno jsem se výtisk v předsíni pokusil najít, bohužel, v časech normalizace příští, tedy současné, v nichž opět dělat dramaturga je mi nemožno, jsem hledané již nenašel, zřejmě jsem daroval spolu se všemi knihami prózy francouzské provenience své neteři, absolventce studijního oboru český jazyk – francouzština na UK, třeba ji paní profesorka kteréhosi lingvistického oboru Panevová cosi souvisejícího učila. Mi milá, neteř třebas lingvisticky týrala.

 

… slovo je znak. Znak má dvě stránky "formu" a "význam". …

Květináč je slovo.

 

Všechen ten můj zmatek a na něj navazující ještě zmatečnější dotazy plynou zřejmě z mé intelektové nedostačitelnosti (popřípadě: nedostatečnosti) pochopit onu větu Ludwiga Wittgensteina zapsanou kdesi ve FILOZOFICKÝCH ZKOUMÁNÍCH.

 

V NAŠEM JAZYCE JE ULOŽENA CELÁ MYTOLOGIE.

 

V NAŠEM JAZYCE JE ULOŽENA CELÁ MYTOLOGIE.

V NAŠEM JAZYCE JE ULOŽENA CELÁ MYTOLOGIE.

V NAŠEM JAZYCE JE ULOŽENA CELÁ MYTOLOGIE.

 

Pokud je tato mytologie uložena v jazyce, její část musí vězet v jednotlivých slovech.

Jak jsem třeba já od hygieničky Panchártkové již jen předměty na kuchyňském parapetu jiný, musí být našimi individuální mytologiemi, tedy zkušenostmi, jiná i stejná tatáž slova, která používáme, a ta ona jinakost již v samých jednotlivých slovech musí být někde nebo nějak obsažena.

 

Můj květináč, dokonce čerstvě dneska ráno nafotografován, je čímsi zásadně jiný, nežli pojetí květinovačnosti jejího označujícího slova, tady cítím a snažím se stanovit onen jakýsi dramaticky různící rozpor, vlastně z nudy nicnedělání, když kvůli spiknutím vnějších okolností tím dramaturgem podle oné všeobecně známé veřejně pojímané dramaturgovitosti veřejně dramaturgem nemohu, i/a zejména nesvedu, být.

 

 

---