člověk snadno podlehne situaci...2

Dva měsíce zpátky, den před soudním jednáním, na které jsem byla jako svědek předvolána. Deštivé odpoledne, začátkem září v práci. Renata vaří další kafe a očividně se nudí, já se snažím najít v inventáři uložení několika kartonů z Místního výboru Národní fronty Hostovice.  "A povídal, že prej si pro to mááá přijet pááán ředitel osobně, chápeš to? Osobně. Že nikomu jinému to prý nesvěří. On si myslí, že tady nemáne nic jiného na práci než jezdit po starobincích kvůli nějakým dopisům. Pche, prý hodnota! Sááám TéGéMasaryk... " Moc ji neposlouchám, chvílemi mi to její tlachání leze na nervy, obzvlášť mi vadí, když začne někoho napodobovat, tak jako teď jednoho stařečka z domova pro seniory, za kterým před několika dny byla. "Už víš co si zejtra vezmeš na sebe? Tohle? Si děláš srandu! V tomhle fakt jít nemůžeš." Co? Na okamžik přestanu s prací. Proč? V černé tunice s kapucí a kalhotách sice chodím skoro každý den, ale líbí se mi to a cítím se v tom dobře... "To je snad jedno, ne? Na rande nejdu." odseknu. Kde jsem to skončila, číslo AP 15, ...  Zarazí se, tohle nečekala. "No a co ty boty!"  Dostala mě, boty. Podívám se směrem ke dveřím, kde nechávám po přezutí do zdravotních pantoflí své boty... Trochu okopané, to nevadí, ale ten žralok! Stojí nade mnou, ruce složené na prsou a vítezoslavně se usmívá. "Co ty boty? Doufám, že máš něco použitelného v botníku..." "Jasně,  lodičky..." tiše hlesnu a pokračuji v práci. Jen kdyby to tak byla pravda.

Je krátce po čtvrt na sedm, v peněžence čtyři sta, na kartě posledních tři stovky (peníze na účet příjdou až pozítří). U Bati jsem nic nesehnala, můj děda, švec, který se u něj ještě před válkou vyučil, by se v hrobě obracel. Co teď, vietnamci na trojce už budou mít zavřeno, ještě Deichman. Trolejbus do Polabin by měl jet za tři minuty, super, aspoň v tom dešti nemusím dlouho čekat.

Než dojdu od zastávky na Sluneční ke Kauflandu jsem promoklá až na kost, otevřeno díkybohu mají. Zapluji mezi regály s obuví, prohlížím a postupně si zkouším jeden pár za druhým. Nakonec se rozhoduji mezi černými střevíci s páskem na nízkém klínku, a černobílými balerínami. Vezmu si střevíce, líbí se mi a navíc jsou ve slevě. Za mnou,  v pánské obuvi, se po nešťastném vzdychání, které mě celou dobu provázelo, ozve radostné "Jo!" Zvědavost mi nedá,  se tam konečně nepodívat.  Muž s ryšavými, lehce zvlněnými vlasy si zouvá černé kožené polobotky, jen co zaregistruje pohyb, zvedne hlavu. Chvíli se na sebe díváme (má krásné tmavěmodré oči) "Velikost 48" usměje se (a trochu křivé přední zuby) a ukáže mi svůj úlovek, "Vysoké nárty" konstatuji a rozpačitě předvedu svůj.

K pokladně dojdeme spolu, mlčíme. Vedle něj si připadám tak malá, dva metry může mít v pohodě. Prodavačky si nás nejprve ani nevšimnou, řeší co si s mobilem a smějí se. On si vzpomene ještě na krém na boty, já na náhradní silonky. Zaplatíme až pak a brunetka s piercingem v nose podá tašku s krabicí s botami nejdřív mě a potom jemu. Před krámem si věnujeme ještě jeden úsměv a rozloučení. Sympaťák utíká k černému auto a já ještě stihnu přijíždějící autobus.

Doma... Po prvních několika vteřinách, se do té krabice podívám znovu a vytáhnu z ní pánskou koženou polobotku, černé barvy,  velikost 48. To ne, šeptám si pro sebe, to ne a dávám ji zpátky k její stejně černé a lesklé sestřičce; rozhodně to není dámská obuv, která je napsaná na krabici i na účtence. Autobus do města jede tak za čtvrt hodinky, ještě tam bude otevřeno, to stíháš, nehysterči, hlavně v klidu říkám si už nahlas.

"Počasí, že bych psa nevyhnal a tchýni domů nepustil." jak říkal táta. Už nemůžu ani říct, že bych byla zmokla, spíš jsem si byla zaplavat, - u přechodu mě ještě stačil projíždějící autobus ohodit vodou z kaluže.

V 19:59 už mají zavřeno, chce se mi brečet, ale ani to mi nejde, tak si sednu trochu v závětří, aby na mě tolik nepršelo a vyndám z batohu tu krabici. Autobus zpátky jede až za hodinu a pěšky se mi nechce.

"Vyměním střevíčky pro Popelku, velikost 39 za boty pro obra, velikost 48. Značka: Spěchá." ozve se nade mnou

Nejdřív se leknu, ale pak...