Naštvaný Odysseus

Naštvaný Odysseus

Autobus s fanoušky fotbalového týmu Wisla Plock zastavil po několikahodinové jízdě u odpočívadla. Bylo na čase, během cesty se hodně pilo a slavila se výhra nad pražskou Spartou v třetím předkole Ligy mistrů. Fanouškovskou základnu polského týmu Wisly tvoří převážně radikální ultras, kterým se po tolika pivech, začínalo chtít pořádně na záchod a jelikož ten, co byl v autobuse, v rámci iniciačního rituálu, slavnostně zdemolovali, bylo třeba zastavit na nejbližším možném místě.

Zasvěcování nového člena se odehrávalo v příjemné atmosféře a dobrém rozmaru.

Nováček v řadách ultras měl podivné jméno – Odysseus, ale protože byl dobře rostlý, zdánlivě nebojácný, pravověrný skinhead a oddaný služebník fanouškovské organizace, nikdo se mu za jeho zvláštní jméno nesmál.

Skupinka plešounů postávala před autobusem a opilecky spolu klábosila. Většina z nich kouřila, případně znuděně kopala do pneumatiky.

„Dojdu si do benzinky na hajzl, hned jsem zpátky,“ křikl Odysseus na své kumpány a zmizel v prostorách benzinky.

Řidič autobusu dokouřil cigaretu a nervózně se podíval na hodinky: „Tak pánové, nasedat.“

„Nasrat!“ ozvalo se z hloučku skinheadů, pak se ale přeci jen pomalu začali soukat do autobusu.

Kilometr míjel kilometr a jízda za doprovodu chorálových písní, rychle ubíhala.

Opilý Odysseus se mezitím vypotácel z benzinky a s otevřenou pusou se zadíval na prázdné místo na parkovišti. Autobus byl fuč. Co teď?

„Doprdele!“

Odysseus chtěl kamarádům zavolat, ale pak si vzpomněl, že telefon, jakožto veškeré doklady i peněženku, nechal ležet na sedadle v autobuse. Jediné, co mu zbylo, byla týmová šála, dres a baseballová pálka.

Sedl si na obrubník a začal přemýšlet, jak se dostane domů. Byl opilý, bez telefonu, bez peněz a navíc sám. To se mu nelíbilo. Vůbec se mu to nelíbilo. Nakonec si řekl, že nejlepší bude, když si lehne do trávy a až se znovu probudí, vše bude zase tak, jak má být.

Ve snu se mu zdálo, že ho někdo tahá za ruku a cosi ho šimrá na tvářích. Navíc slyšel i nějaké hlasy. Neměl rozbíjet tomu sparťanovi hlavu, teď se mu mstí ve snu. Ne, to nebyl dobrý nápad.

„Hej, hej, vstávej!“

„Eh, co?“

„Vstávej, tady nemůžeš ležet“

„Kdo ste?“

„Já jsem Janis, támhle mám auto, můžu tě odvízt, kam chceš.“

Odysseus se podíval směrem, kam ukazovala ta cizí ženská. Stál tam starý volkswagen bulli, pomalovaný kytičkami a pentagramem.

„Tak jo.“

V autě to smrdělo po marihuaně, ale to Oddysseovi nevadilo, aspoň snáz usne a probudí se až doma.

„Pustim nějakou hudbu,“ navrhla Janis a strčila kazetu do přehrávače. „Tuhle mám nejradši – Piece of my heart.“

„Hm,“ zabručel spokojeně Odysseus. „Slušnej chrchlák, ta by mohla jít řvát k nám do kotle. Někoho teď hledáme. Toho, co to měl na starosti, umlátili nizozemci. Prasata dánský.“

„Holandský…,“ opravila ho Janis.

Ale to už Odysseus spal jako dudek. „No, konečně,“ oddychla si Janis.

Auto zastavilo uprostřed rozkvetlé louky. Janis si rozcuchala vlasy, políbila svůj pentagram a začala čarovat. Odysseus se proměnil ve fotbalový míč. Janis zazářily oči štěstím. Popadla Odyssea a rozběhla se s ním na louku. Vesele si kopala s Odysseem a plnila si tak svůj dávný sen, stát se fotbalistou. Jako malá holka nosila krátké vlasy a věřila, že tím oklame trenéra Morrisona. Dlouho jí to procházelo, ale pak během tréninku ošklivě napálila míč protihráči do slabin. Dívčí smích jí prozradil. To byl konec její kariéry. Pak si na protest nechala narůst dlouhé vlasy, ale uspokojení netrvalo příliš dlouho. Zjistila, že dlouhé vlasy nosí většina dívek a k jejímu velkému překvapení i velká část chlapců. Vůbec nevěděla, co se s ní děje. Cítila se zmatená a hrozně unavená. Bez smyslu života. Nebylo už čemu věřit. Nezbývalo tedy, než všechno zpochybnit. Teď je tu ale Odysseus a nenaplněné dětské touhy opět vyplouvají na povrch.

„Jak se cejtíš?“ zeptala se Janis poté, co Odyssea odčarovala zase zpět do jeho podoby.

„Strašně mě bolí hlava. “ Odysseus si vzpomněl na své kamarády, jistě o něj mají strach, musí jim zavolat. „Potřebuju si zatelefonovat.“

„Já telefon nemám, nevěřím technologiím, dokonce i tohle auto jezdí jen na lásku,“ zasmála se Janis. „Ale znám to tady, za chvíli ti zastavim u jednoho baru, tam si můžeš zavolat.“

Stařičký volkswagen zastavil před podnikem, který zdobil polorozpadlý neonový nápis „Kyklos Galaktikos“. Odysseus práskl dveřmi a rázným krokem vyrazil do baru.

U výčepu postávala bandička kyklopů. Něco podobného Odysseus v životě neviděl. Holá hlava se jim dokonale leskla a na sobě měli tolik masa, kolik ho neviděl ani u strýčka při vesnické zabijačce.

„Co tu chceš?“ štěkl na Odyssea největší z kyklopů, který právě okusoval vařenou lidskou nohu.

„Za-zavolat si“, vykoktal Odysseus a v trenýrkách pocítil vlhkost moči.

„Heslo! Tady je to jen pro zvaný,“ vyprskl kyklop a kousíčky lidského masa, dopadly na Odysseův obličej.

Odysseus od svého psychiatra ví, že trpí smíšenou úzkostně-depresivní poruchou, a když něco není tak, jak by si přál, zhroutí se.

„Panebože, proč se vždycky musí všechno podělat, proč? Jenom sem si chtěl skočit na záchod, ujel mi autobus, pak natrefim na zfetovanou ženskou a teď pro změnu vy, tlustý, vyžraný prasata, s jednim vokem, co žerou chlupatý lidský nohy! Proč, proč, próóóč???!!!“

Kyklopové si vymění pohledy: „Hele von je ňákej divnej. Neměli bysme ho radši zabít?“

Odysseus ale nečeká na odpověď a rozmáchne se svou baseballovou pálkou. Tluče kyklopy hlava nehlava, do naprostého vyčerpání. Kyklopové ale nejeví jedinou známku poničení. „Co to sakra mělo bejt? Abych ti jednu neubalil, mladej!“

Odysseus se ale nehodlal vzdát. Napadlo ho, že když trefí kyklopy do oka, zničí ta obludná monstra nadobro. Napřáhl se proto Odysseus k zničujícímu úderu. Kyklop padl s hrozivým chrčením na zem. Po něm následovalo deset dalších. Konečně si mohl zavolat. „Jedu domů, kamarádi!“

„Magore, kdes byl? Chtěli sme po tobě vyhlásit celostátní pátrání, ale znáš to, máme u fízlů flastr, to je na hovno. Jo a nespěchej, Penelopa má doma nějakýho šams…“

Odysseus euforicky zavěsil.

Květinová dodávka zastavila před Odysseových domem. „Moc ti za všechno děkuju, Janis. Nepřestávej hulit a nechoď k holiči, myslim, že o tobě svět ještě uslyší, sbohem.“

Janis poslala Odysseovi něžný vzdušný polibek na rozloučenou. Kdyby jen věděl, co s ním dělala, když spal…

Odysseus stojí před vchodem svého domu a zvoní na milovanou Penny. Klíče totiž taky nechal v autobuse. Místo Penelopy mu ale otevře nějaký chlápek v montérkách.

„Ahoj, jsem Helmut, opravář komínů.“

Zase ta smíšená úzkostně-depresivní porucha. Odysseus se zahleděl k nebi, podrbal se na plešce a pak mu to došlo. Vždyť on bydlí v paneláku!

Za chvíli se už Helmut – opravář komínů válel v kalužích vlastní krve a znovuobjevování penelopina venušina pahorku, už nic nebránilo.