Draci, princové a další kmaďárny

Umělecký směr kmadismus (viz uživatele araldo) pokračuje:

Před dávnými a dávnými časy spalo jedno království. Poté ho probudil drak. Princ, který do království připlaval v košíku na prádlo, byl po spatření poměrů v onom království šíleně smutný. Rozespalí občané jako kdyby zapomněli, co to je slušné chování. Chtěli draka upálit.

Chudák drak byl vzorným obyčejným občanem a podle zákoníků nebylo jediného důvodu, proč mu ubližovat. Král měl ale zlatou hvězdu na čele. Hologram. Byl mrtvý. A nesmrtelný. A vyhlásil drakovi válku.

Princ se rozhodl, že bude draka bránit. Jenže to není jen tak, postavit se nesmrtelnému králi, za kterého je navíc ochotna se postavit celá horda oddaných poskoků. A tak princ zemřel, král porazil draka a všechno bylo zase ve starých kolejích. Království usnulo.

 

Nic však netrvá věčně, a tak ani království nemělo spát navždy. Za humny se usadil drak, syn známého draka, který skonal při souboji s nesmrtelným králem. Do hry vstoupil i další potomek nám známé postavy – syn odvážného prince, který se neúspěšně postavil králi. Princ mladší se spojil s drakem mladším a vytvořili tak tzv. Duo odvážných.

"Ne, mě už to nebaví!"

"Ještě jednu hru, prosím, jen poslední kolo Dračího doupěte," škemral drak.

"Ne, musíme osnovat plány, kterak probudit spící království, aniž by nás ohrozil jeho král," oponoval statečně, udatně a... statečně princ a vyskočil z dračího doupěte, jednou rukou popadl meč a druhou si vytáhl polovinu mrtvé lasičky z mezery mezi zuby. "Ksakru, musíme se konečně naučit porcovat maso," zaklel.

"U všech rohatejch, náš plán jsme probírali snad už tisíckrát, umíme ho zpaměti. A jestli s ním budeš ještě jednou otravovat, spálím tě... ehm, pohledem."

 

Drak a princ byli na svých pozicích. Drak vychrlil plamen, čímž zažehl oheň pod nádobou s vodou, která se po pěti minutách začala vařit. Pára, která stoupala z vařící se vody, kondenzovala v zásobišti umístěného nad nádobou. Z tohoto zásobiště vedla trubička k rýze vymleté od deště, kterou počala proudit již zkondenzovaná voda a smetla níže stojící stráž. "Já říkal, že by stačilo, kdybych do tý rejhy nachcal, ale od prince jsem měl sakra jiný pokyny."

Princ čekal na opuštěné cestě vedoucí k hradu, dokud se na ní neobjevil královský poskok se zapečetěným dopisem. "Tudy neprojdeš!" zahřměl princ s falešným vousem, bouchl holí o zem a doufal, že to vyjde. Vyšlo.

Další drakův úkol byl jednoduchý. Stačilo převléknout se za stařenu nabízející otrávená jablka – ty jsou totiž vždy nejsnáze vpuštěny do hradu. Na nádvoří se setkal s princem.

"Odteď mi říkej Princ Bílý," zanotoval princ a v očích mu plály pobavené jiskřičky. "Prošel jsem ledem, ohněm and far far away."

"Tomu nerozumím," odvětil zmatený drak. "Stejně jako nerozumím tomu, proč jsem se musel převlíkat do těch dámských šatů nebo proč jsem musel likvidovat ty stráže, když celý tohle království chrápe!"

"Aha, to je vlastně pravda..." zamyslel se princ. "No co, aspoň bude o čem psát a zpívat. Ale teď musíme najít komnatu, ve které spí princezna."

 

"Fuj, ta je ale odporná," zhodnotil spící princenzu princ.

"Totální brutus," přidal se drak.

"Podívej na to obočí, uprostřed srostlé a na stranách sahá až za uši."

"A ten knír, jak se jí mísí s chlupy z nosu..."

"A obočí s chlupy z uší..."

"No fuj, má chlupatý prsa... a chlupatý nohy..."

"Není ona půlčík?"

"Velká je dost."

"Mně se ji nechce zachraňovat – nelíbí se mi," uzavřel rozhovor princ zoufale hledající lásku, rozesmutněn objevem, který učinil. "Ale ty ses mi, dráčku, vždycky moc líbil."

"Oh, princi, já věděl, že naše neustálé popichování něco znamená! Já vždy tušil, že to není pouhé kamarádské škádlení!"

"Dráčku můj!"

"Princi!"

A obě těla našich hrdinů splynula v jedno, omotána dračím ocasem. A potom princím.

"A sereme na krále!" vykřikli oba svorně a pokračovali ve svých hrátkách hned vedle princezny, jejímž jediným štěstím bylo, že spala, neboť kdyby byla vzhůru, jediné, po čem by toužila, by byl nevědomý spánek.

---