Je divné,že domovu člověk nikdy neunikne (Werich)

lyrizovaný dopis, text psaný též pro divadlo jednoho herce

                                                                                    V mém srdci

                                                                                     v čase vzpomínek

Jen Tobě!

 

 

Zlobíš se, že ti píšu až teď?

S jemným úsměvem na rtech přiznávám,jsem vinna.

Chtěla jsem na Tebe snad zapomenout?

Sám dobře víš,že to nejde. Vždyť kdo mi kdy mohl víc dát.A kdo mě mohl kdy víc ranit.Nechtěla jsem Tě nikdy ztratit,a přece.

Vzpomínáš na naše první setkání?

Když jsem Tě spatřila,mé tělo  se zachvělo.Nebyla to jen obyčejná husí kůže.Obklopil jsi mě a obejmul.Sevřel jsi mě ve své náruči.Na šíji jsem cítila Tvůj dech,Tvé teplo.Byla jsem v bezpečí.Chtěla jsem,aby to tak zůstalo.Navždy.Aby hrana konce nikdy nepřeklenula do naší reality.A Ty jsi mlčky souhlasil.

Pamatuji se na horké letní dny.Když ani zmrzlina nepřinášela dostatečnou úlevu.Skryta v Tvém stínu jsem vychutnávala nepatrné záchvěvy vánku,který mě lechtal na chodidlech.S přívalem slunečních paprsků jsem předla v Tvém náručí a se zavřenýma očima si vychutnávala Tvou blízkost.

To bylo o prázdninách.A pak

Víš jak nesnáším zimu.

Byl jsi jediný,kdo mě dokázal utěšovat,když se den zlomil v noc a mračná peřina zaplnila nejen nebe,ale i mé srdce.Stál jsi mři mě.Opírala jsem se o Tebe a cítila nesmírnou úlevu,že nejsem sama.Že stojíš při mě.A já jsem tu s Tebou.

A pak,když mé tváře zářily rudou barvou mrazíku a nos štiplal pod záplavou jinovatky,vždy jsem se radostně nořila do Tvých chodeb jistoty.Smáčela jsem Tě pod tajícím sněhem a krystalky soli třpytících se chodníků se usazovaly na Tvých chodidlech.Nikdy ti to nevadilo.Jen jsi přihlížel,mlčel a vdechoval mou vůni.Věděli jsme,že jsme stvořeni jeden pro druhého.Euforie a opojení,opilost naší vzájemné přitomnosti,vzrušení a bezpečí hraničící z naší věčnosti.

                                                     Ty jsi ucítil ten zlom?

Ten stín plížící se s přichodem stárnutí?Já ano.Ale Ty jsi mlčel.

Vzpomínám,jak jsi dokázal celou věčnost mlčet!Svým tichým šepotem jsi souhlasil s mými myšlenkami.Nechal jsi mě rozjímat nebo jen tak pozorovat Tvou nenucenou přítomnost?

Tiše v koutku srdce jsem však zuřila!Chtěla jsem,aby jsi se smál a křičel,a měnil svou podobu,tak jako jsem se den ze dne měnila i já!

Ale ty jsi zůstával stejný,pořád svůj.

Tvá strnulost mě děsila.Chtěla jsem se vymanit z Tvého sevření.Bezpečí Tvé náruče.Nikdy jsi mě nenechal na pochybách.Nenechal jsi mě volně dýchat.Tvá jistota dusila mé hrdlo.Tvá náruč zanechábala jizvy na mé duši.

Jenže,já to už pochopila.

Chránil jsi mě a miloval,utěšoval i zbožňoval,mluvil ke mně beze slov,nikdy jsi mi neuměl říct DOST!

A já?

Vše bylo samozřejmostí a jistotou mých dnů.Snad právě proto jsem nucena Tě opustit.Stárnu.Poznávám.Procitám.Chci zabouchnout dveře za prahem svého mládí.Chci vstoupit do života.A vím,že to znamená jen jedno.Opustit Tě.

Nikdy na Tebe nezapomenu!

 

S touhou v srdci a srdcem na dlani,

                                                     Já

 

 

PS:Adresát............domov

---