Tři vteřiny

Civěl jsem na monotónně ubíhající dálnici. Na přední sklo chlístaly proudy vody, stěrače se apaticky mydlily ze strany na stranu, strhávaly s sebou to mokrý svinstvo, zatímco na jeho místo přibývalo další. Občas k tomu nějakej blbec s nadupanou károu hodil zadkem přímo před můj čumák a nahodil mě další várkou vody. Ubral jsem lehce plyn a podřadil.

Čert ví kde se berou ty klukovský sny. Sedět za volantem velkýho náklaďáku a brázdit kontinent. Jeden si představuje vůni dálek, motoru, exotiky. Ve skutečnosti je smrad dálničních hajzlů všude stejnej. Chcanky a hemoroidy, mor všech řidičů. Hnusný párky na pumpě, hnusný nealkoholický pivo, levný šlapky který večer brázděj parkoviště a a stěhujou se z kabiny do kabiny. Občas pár šmejdů který pustěj chlapům když spí přes klimatizaci nějaký svinstvo do kabiny. V tom lepším případě je voberou o prachy nebo auťák, v tom horším je pak ráno někdo najde podříznutý u škarpy. 

Obrázek na navigaci se lehce pohnul, ale na pohledu ven se nic nezměnilo. Spíš se měl pocit že chčije ještě víc. Do boku se opřel vítr a smýknul autem po kluzký silnici stranou. Srovnal jsem ho a čekal na druhej poryv. Nepřišel. Zase monotónní cesta zimní chlístanicí. Nikde nic, co by stálo za trochu pozornosti. Byl jsem sám uprostřed bouřky na dálnici.

Do údolí nebylo z dálničního mostu vidět. Všechno halilo šero, opar a proudy studenýho prosincovýho deště. Dole byla malá vesnice, pár baráků, potok a bíle natřenej kostelík. Za ty roky jsem ten pohled už dávno znal. Nad jeho věží bylo asi 150 metrů oceli a betonu, po kterým protejkala hutně černá asfaltová stoka plná podobnejch zoufalců jako jsem já. Křižujou svět v naivní víře že jednou se na ně prostě usměje štěstí a oni naloží u krajnice tu vysněnou kundu co má pětky kozy a  mezi stehnama atomovej reaktor. A nebo prostě jen proto, že potřebujou prachy tak jako já. 

Ten most má divně nízký zábradlí. Nikdy předtím jsem si toho nevšimnul, až dneska. Člověk sedí tady nahoře v teple a dívá se přes okraj do mlhavý díry pod sebou. Z týhle perspektivy je fakt nízký. Dokonce tak nízký, že stačí jen lehce otočit volantem. Pořádá šlupka. Nejdřív letí kabina, pak návěs. Kolik bych měl času? Dvě vteřiny? Tři? Pět? Prásk! Pět tun plechu, plastů a dřeva. Konec. 

Poslední tři vteřiny života před sebou. Hlavou se asi honí zvláštní věci. Co se dá ještě stihnout? Za tři vteřiny se postaví pták. Jenže to by člověk nesměl vědět že letí z mostu dolu. Chtěl bych vidět takový hovado, který by v takový situaci nezvadlo a fakt by se mu postavil. Podle mýho by člověk tak maximálně stihnul říct něco podstatnýho. Třeba jako: Kurva! Do hajzlu! Do píči! A šlus. I když možná by se mu v hlavě stihly ještě přehrát takový ty obrázky jako v bijáku. Rozvod, svatba, promoce, první kunda, nářez za rozbitý okno, nechci dudlík ale kozu. Ta země se kurva rychle blíží. Prásk, pět tun plechu, plastů a dřeva na jedný hromadě. Šlus. 

Na příští benzínce jsem nastavil na navigaci stopky. Tři vteřiny byly zasraně krátká doba na to nějak smysluplně umřít. Nechápu kde filmaři berou ty legendy. Chlápek, rozstřílenej jak řešeto. Podlamuju se mu kolena, ztrácí balanc, padá. Bouchačka vypadne z ruky, blíží se zem. Pokud není úplnej debil, nebo totálně sjetej, musí vědět která bije. Stejně ale letí a usmívá se. Ví, že to tak má bejt. Zbývá poslední vteřina, ale kamera švenkne někam nahoru a místo puklý lebky a mozku rozesranýho po širokým okolí naskočí modrá obloha a plachtící ptáci.  Kravina. Něco takovýho člověk nemůže pochopit. A když pochopí, tak se musí zákonitě posrat strachy. 

Ta hra mě bavila dalších 600 kilometrů. Nešla mi z hlavy ani když jsem se natáhl doma na gauč. Nešla mi z hlavy ani když jsem sral na hajzlu, nebo když jsem do stejnýho hajzlu druhej den blil prach z cest za celej tejden smíchanej s levným krabicovým vínem a smradlavou klobásou. 

Odpoledne jsem to už nevydržel. Vybral jsem to správný místo a čekal. Překvapivě to nebylo dlouhý. Možná dvacet, možná třicet minut, víc ne. Nestihnul jsem to počítat. Na poprvý je člověk vždycky tak trochu rozhozenej. Je to jako když jsem si poprvý sáhnul na kundu. Drkotaly mi zuby a klepala se mi ruka tak, že sem jí ho tam nebyl schopnej ani vrazit, i když mi stál jak svíčka. Vynahradil jsem si to sice příště, ale na prvním dojmu už to nic nezměnilo. 

Šel po cestě proti mně a civěl do země. Mohlo mu být tak třicet, možná třicet pět. Na první pohled nijak neobvyklej. Podle ulízaných vlasů, černý tašky a lacinýho saka které vyčnívalo pod kabátem, podobní prodejce elektřiny, nebo nějakejch zaručeně nezbytnejch a výhodnejch sraček. Všimnul si mě až když mi skoro vrazil do ksichtu. 

Než jsem mu vysvětli že se stal účastníkem ojedinělého vědeckého experimentu chvíli to trvalo. Bylo jasný, že to bylo zbytečně komplikovaný, musím to úvodní frázi na příště zjednodušit. Když narazím na nějakýho dementa, nebude vůbec vědět co mu říkám. Ale tenhle věděl. Vytřeštil na mně oči a nechápavě polknul. 

- Tři vteřiny? Kurva! To přece… ?!

Do dlaně mi vypadnul prázdnej zásobník. Nebyl jsem si dost dobře jistej jestli mám být zklamanej nebo naopak. V očích mě štípal kouř ze spálenýho střelnýho prachu. Chlápek už neříkal nic. Ležel na okraji chodníku s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Chyběla mu půlka hlavy. 

Ti další byli zoufale neoriginální. Většina ztrácela čas nesmyslným opakováním mojí poslední věty. Tři vteřiny? Jako by kurva neuměli najít nějaký lepší využití pro těch pár okamžiků. Akorát jeden, takovej vychtlej brejlatej chlápek místo toho začal něco brebentit. Znělo to nějak jako baruch ata adonaj… ale přesně si to nepamatuju. Budu si muset začít dělat poznámky. 

Úplně nejhorší ale byly ženský. Většinou začaly ječet a nebo naopak jen tupě čuměly. Čuměly a čekaly. Jako kdyby to prostě nedokázaly pochopit. Chlapi měli aspoň občas snahu hledat nějaký řešení. Často úplně nesmyslný, jako třeba když se mi jeden vrhnul rovnou proti hlavni. Tak neefektivní. Rychlost kulky - 350 metrů za vteřinu, co si tím chtěl dokázat? Ale ženský buď ječí a nebo stojí a mlčí.

Poznámek v sešitě přibývalo. Večer jsem je přepisoval do počítače a zkoušel tabulky kombinovat podle různých vzorců. Pomalu to dostávalo smysl. 

Začátkem února jsem dosáhl potřebného reprezentativního vzorku. Vynechal jsem jen ty pod osmnáct let. Prostě jsem na to neměl žaludek. Asi sem fakt měkkej. Ty mladý hajzly bych zvládnul v pohodě, srali mě svým hiphopem, votřískanejma kárama bez papírů s vykuchaným vejfukem a kalhotama co maj prdel někde u kolen. Ale už jste zkusili sejmout mladou šťavnatou holku? Nějakých patnáct, nebo šestnáct? Co bys udělala když víš, že ti zbývají poslední tři vteřiny života? Už si nikdy nezašukáš. Fakt ne. Ne zlato, kámošce nemůžeš cinknout. Škoda. 

Zbývalo mi doplnit kategorii 45 až 50. Obtloustlý fotrové bez fantazie. Takový co choděj každej večer na jedno, a když na to přijde, maj plnou hubu sraček. Miluju Tě, Mary.  Ó Bože! Kurva! Bože, mám tři děti! Z tabulek začaly vystupovat povahové rysy jednotlivých generací. Starší se modlí k bohu. Mladší apaticky čumí nebo si hrajou na Ramba. A ti před padesátkou maj tří děti nebo Mary. 

Hospoda na rohu každou chvíli vyzvracela na ulici nějakou potácející se siluetu. Černý mátohy klopýtaly směrem pryč. Cestou se chytaly lamp, padaly na zaparkovaný káry a blily. Teprve před dvanáctou jedna z nich zamířila ke zkratce napříč parkem. 

- Dobrý den pane, mohu na okamžik? Zvednul hlavu a tak trochu otráveně se na mně podíval. V zubech měl párátko a výraz, kterej se mi ani trochu nezamlouval. V hlavě mi blikla varovná kontrolka, ale soustředil jsem se na jiný věci. Víte pane, že v našem městě probíhá jedinečný vědecký projekt zaměřený na exaktní vnímání času? Představte si, že vám zbývají poslední tři vteřiny života… Kurva!

Díval jsem se na tmavě rudou skvrnu na břiše. Na mým břiše. Co to je kurva za blbost? Takhle to přece vůbec nemělo bejt? Ty vole, to snad ne! Ten čurák mě střelil! Do hajzlu! 

Nějak jsem na tu postavu předemnou nemoh zaostřit. Je únor. Je deset pod nulou, tak kurva jaká mlha!? Jaká m l ha?

Podlomily se mi nohy. Dopad jsem necítil, ale sníh příjemně chladil na tváři. A zmizela mi pravá ruka. Ta co jsem měl v kapse s pistolí. Nevím kam, ale nebyla tu. Do sněhu se zabořila černá kožená bota a tlustá červená ruka zdvihla ze země rozevřený zápisník. Setřela ze stránky sníh a z vrchu tichý hlas začal předčítat. 

"Adekvátnost obsahové validity musí být expertně posouzena  a verifikována výrokem, že obsahová validita použitého výzkumného nástroje je pro daný případ adekvátní…" *

Někde v dálce zapraskalo. 

- Základna rozumí. Výjezdovku a patologa. Přepínám. 

- A ať mi vezmou kafe, je tu fakt kosa, otráveně zavrčel poručík, strčil sešit do kapsy kabátu a odněkud vylovil pomačkanou cigaretu. Bude muset inspekci vysvětlit proč odprásknul debilního sociologa, zatímco mu po městě běhá magor s bouchačkou. To je kurva pech, pomyslel si. Škrtnul zapalovačem, natáhl teplý kouř hluboko do plic a na chvíli zadržel dech. Začalo sněžit.

 

 

 

 

 

 

* doc. PhDr. Miroslav  Somr, DrSc. České Budějovice 2007

 

---