Jak mi Bůh zachránil život část 2.

druhá část pokusu o změnu žánru :-)

Záblesk světla.

Znovu.

Spousta ustaraných hlasů: „Ztratil … krve … rána … tlak … potřeba … šít … štěstí … dostane.“

Ticho.

Vůně květin. Teplo. Ráj? Byla první myšlenka, která mě napadla. Ležím na louce plné květin. Svítí slunce. Je tu klid. Musím být v ráji.

Opatrně otevřu oči. Žádný ráj. Jsem v místnosti. Matně svítící žárovka nemá dostatek jasu, aby plně vykreslila okolí. Avšak je dost silná, aby zahnala tmu.

Ležím na posteli. Hlavu lehce zvednutou podhlavníkem. Na stole po pravé ruce stojí váza plná květin. Zdroj příjemné vůně. Ještě dál vpravo je okno. Je noc. Jak dlouho tu jsem? A proč? Co se vůbec stalo?

Šedě - ne spíš bíle – povlečená peřina vytažené až ke krku. Pomalu ji odhrnu pravou rukou. Levá mi přijde nebývale těžká, než abych jí zvedl. Cítím v ní lehké šimrání a tepající bolest. Vybavují se mi vzpomínky na nůž a krev. Pocit beznaděje a odevzdanosti.

Zavřu oči a zhluboka si povzdychnu. Přežil jsem. S velkým přemáháním si sednu. U vázy je lísteček: „Máme tě rádi a myslíme na tebe. Brzy se uzdrav. Míla a Terka.“ Pod tím srdíčko a něco jako T, jen s jednou čárkou navíc a asymetrické.

Kapky slz rozpíjí písmena. Proč jsme to nechal zajít takhle daleko? Co si o mě teď lidé pomyslí? Nebudu moct ani vyjít na ulici, aby si o mě nešeptali. To je ten slaboch. Co se neumí postavit svým problémům a řešit je. Místo toho si vybere snazší volbu a dokonce ani tu nedotáhne do konce.

„Vždyť jsem byl tak blízko,“ řeknu nahlas.

„To máte pravdu,“ konstatuje ženský alt ode dveří, „málem jste to nepřežil,“ dodá.

Otřu slzy a zaostřím na sestřičku v bílém plášti. Ta přijde ke mně a změří mi teplotu.

„36,2,“ zapíše do papírů zavěšených na posteli.

„Jak jsem se sem dostal?“

„Dva pánové vám zavolali rychlou, když jste se jim celý od krve zhroutil ve dveřích.“

„Ano. Matně si je vybavuji.“

„Moc milý pánové. Již několikrát tu byli se na vás informovat. Vím, že by se váš stav neměl sdělovat cizím osobám, ale nebýt jich, určitě byste to nepřežil.“

„Možná by to bylo lepší,“ konstatuji s povzdechem.

„Ale jděte. Vždy je pro co žít. Třeba ty kytky vám přinesla manželka. Když přišla poprvé, byla strachy bez sebe.“

Zadívám se na kytici a na lístek opřený o vázu.

„Manželka! Trochu pozdě se začala zajímat. Nebýt jí, nebavili bychom se teď spolu.“

„Ať už se mezi vámi stalo cokoliv, má o vás upřímnou starost. Chodila za vámi každý den. Seděla u postele a držela vás za ruku. Povídala celé hodiny a nesčetněkrát se i rozplakala“

„Krásně se to poslouchá, ale těžko věří.“

„Nicméně je to pravda. Navíc máte krásnou mladou slečnu. Copak jste ji nechtěl vidět vyrůstat?“

„Já pro ni žil,“ odtuším se slzami v očích. „Chce mi ji vzít. Proto jsem ztratil veškerou vůli žít,“ dodám a zcela mě ovládne pláč.

„Promiňte,“ slyším jakoby z dálky. „Kdybyste něco potřeboval, nad hlavou máte tlačítko. Tím mě přivoláte.“

Dveře se zavřou. Nevítaným společníkem je pouze smutek. Ulehnu na lůžku. Snažím se urovnat si myšlenky.

Co bude dělat? Jí odpustit nemůžu. Ne po to všem co mi udělala. Jak mě ponížila. Zesměšnila. Lhala. Oblbovala. Vzala hrdost. I kdyby mě upřímně prosila o odpuštění, nemohl bych se na ní ani podívat. Stále bych měl na mysli vše, co provedla. Ne nemůžu.

Mysl pracuje na plné obrátky, ale tělo vyžaduje odpočinek. Proto se podvolím únavě a usnu.

---