Jak mi Bůh zachránil život část 3.

Když se vzbudím, je světlo zhasnuté. Žaluzie vytažené a oknem pronikají sluneční paprsky. Na chodbě je rušno. Nejspíš všední den. Kolikátého? Ani nevím, jak dlouho už tu jsem. Podstatné to však není. Jen další zbytečné dny v životě bez smyslu, které jsem promrhal jako všechny ostatní. Vrátit zpět je stejně nemůžu, i kdybych chtěl.

Pomalu a s obtížemi vstanu. Na stole leží tác. Na něm hrnek asi s čajem a miska s polévkou. Že by čas oběda? Ještě se z ní kouří a voní náramně. Vývar. Hovězí s noky. Můj oblíbený. Dokonce s kousky masa. Lahoda. Odložím prázdnou misku a napiji se čaje. Na nemocnici moc dobrý čaj. Černý s medem a citrónem. Rovněž můj oblíbený. Náhoda, nebo jim dal někdo tip?

„Dobré dopoledne,“ pozdraví sestřička zhruba v mém věku. Štíhlé postavy, blond vlasy a milý nenucený úsměv.

„Dobrý den!“ pokusím se opětovat její úsměv. Nejspíš špatně. Na půl cesty ke mně se zastaví a zarazí se.

„Nebude vám vadit trocha čerstvého vzduchu? Máte to pěkně vydýcháno.“ Ani nečeká na odpověď a jde otevřít okno. „Lepší,“ dodá spíše sama pro sebe. „Jakpak se dne máme?“ zeptá se. Změří teplotu a zapíše do karty.

„Ukažte ruku,“ přikáže. Přiloží tonometr a změří tlak a puls. „Za chvilku bude vizita. Zdržujte se na pokoji, prosím. Á. Vidím, že vám polévka chutnala. Ráno vám ji tu nechala manželka. Stavila se tu cestou do práce. Nikomu to však neříkejte, měla bych problémy.“

„Mlčím jako hrob,“ řeknu a spiklenecky na ni mrknu.

Sestřička vezme tác a odejde. Netrvá dlouho a dorazí primář s dalšími čtyřmi doktory či asistenty a vrchní sestrou.

„Tady je náš sebevrah,“ znějí první slova a pohledy plné opovržení mě silně znervózňují. Cítím, jak začínám červenat. „Vy jste nám dal, člověče! Jste to myslel sakra vážně, co? Takhle se zřídit jedním říznutím. Museli jsme vás nechat v umělém spánku pár dní.“

Raději neodpovídám a koukám z okna. Je mi víc jak trapně.

Po zkontrolování karty mi primář vyšetří řeznou ránu.

„Doufám, že jste se poučil a pro příště si budete sebe vážit více,“ dodá nakonec a s doprovodem v patách odejde.

Vystřídá jej sestřička a s obědem, který položí na stolek u okna a vrhne se na obvázání levého zápěstí.

„Když vám tak chutnalo, přinesla jsem nášup. Zbytek od vaší manželky a bramborovou kaši s kuřecí roládou z naší jídelny. Vaří tu chutně. Nemějte obavy.“ Dováže obvaz a odejde.

I když jsem jedl před necelou hodinou, zhltnu polévku i s hlavním chodem. Spokojený a s plným žaludkem si lehnu. Nepřipouštím si svědění pod obvazem. Koukám do stropu a přemýšlím.

Jak se má Terka? Ví vůbec, že jsem v nemocnici? Že se mi něco stalo? Jak znám Mílu, raději jí to zatajila. Vsadil bych se, že jí ani nevzala se na mě podívat. Nedivím se. Také bych jí nebral, aby viděla maminku bezvládně ležet na nemocničním lůžku. Těžko se vysvětluje pětiletému dítěti důvod, proč milující rodič jen spí, nevstává a nemluví. Tak rád bych jí však viděl. Její upřímný úsměv. Poslouchal věčné komentáře a bezchybnou logiku. Netaktní připomínky a mnohdy nepříjemnou pravdu.

Zrak se mi zamlží a po lících stékají slzy. Štěstí či smutku? Pokládám si otázku sám sobě. Vybavují se mi vzpomínky na Terky narození. První úsměv, žbrblání, zoubek, plazení, lezení po čtyřech, krůček a slovo. Oslava prvních narozenin a první rozbalování dárků o vánocích. Cachtání se v bazénku. Návštěvy v zoo parku a krmení zvířat. Věčný úsměv na tváři. Hřejivé objetí. Upřímná radost při mém návratu domů z práce.

Z melancholie mě vytrhne až vstup sestřičky.

„Máte návštěvu,“ ohlásí mi, „cítíte se na to ji přijmout?“

„Kdo to je?“

„Nějací dva pánové.“

„Dobrá pošlete je dál. Děkuji.“

Sestřička odejde. Já si zvednu část lůžka, abych si mohl sednout a udělat si pohodlí. Po chvilce slyším zaklepání na skleněnou výplň dveří.

„Dále,“ řeknu dostatečně nahlas a dveře se otevřou. Do místnosti vejdou dva muži kolem čtyřiceti oblečeni v tmavých kalhotách a saku. Jeden vyšší a hubenější a druhý menšího vzrůstu. Po zdvořilostních frázích se mi představí a já jim. Vyzvu je, ať se posadí.

„Vy jste mě zachránili?“ zeptám se narovinu.

Slova se ujme hubenější z mužů: „Nemůžeme si přivlastnit zásluhy někoho jiného. My vám pouze zavolali záchranku. Její posádka vám poskytla první pomoc a převezla do nemocnice.“

„Stejně bych vám chtěl poděkovat. Byli jste ve správnou dobu na správném místě.“

„Bůh vedl naše kroky. Jemu byste měl být vděčný.“

Přesně jak jsem si myslel. Pánbíčkáři.

„Já v boha nevěřím.“

„Nikdy není pozdě začít,“ oponuje mi silnější muž s úsměvem.

„Nechci vypadat jako hulvát, ale těmhle žvástům o bohu věří jen lidé, kteří chtějí mít život jednodušší a potřebují něčím skrývat svoje slabosti.“

„Četl jste někdy bibli?“

„Ne.“

„Znáte nějaké věřící?“

Zavrtím hlavou.

„Podle čeho tedy usuzujete, že jsme slaboši a že se jen schováváme? Podle toho jak nás podávají média? Nebo podle toho co se o nás povídá v hospodách a na ulicích?Když mi předem prominete, budu také netaktní. Co je jednodušší? Vzít si život nebo si stát pevně za svými názory a zásadami, i přes fakt, že se vám lidé budou posmívat a ukazovat si na vás na ulici? Ještě že už je lidstvo civilizované a nepoužívá ukamenování či přibití na kůl, jak tomu bylo začátkem našeho letopočtu?“

„Nejsem na sebe hrdý, že jsem zvolil tento způsob řešení problémů.“

„Já i můj kolega na sebe hrdí jsme. A věřím, že všichni hluboce věřící každý den ráno vstanou a jsou na sebe hrdí a právem. Neslyšel jsem o žádném věřícím, který se kdy pokusil o sebevraždu. Přitom žijeme stejné životy jako vy. Máme také starosti, jen s tím rozdílem, že díky víře v Boha je dokážeme ustát a překonat.“

„O co vám jde?“

„Pravda. Trochu jsme zabrouzdali, kam jsme nechtěli. Omlouvám se. Přišli jsme se podívat, jak se vám daří. Nechtěli jsme se nijak přít. Vyjádřil jste svůj názor na víru v Boha a já udělal totéž. Raději půjdeme. Jen bych si dovolil vám tu nechat slovo boží. Třeba byste si chtěl udělat vlastní názor na bibli a víru v Boha. Přejeme brzké zotavení a vyřešení problémů k vaší spokojenosti. Snad se ještě někdy potkáme.“ S tím odešli.

Já nebyl schopen slova.

Neskutečný. Pomyslel jsem si. Tak otravné lidi jsem ještě nepotkal. To že mi zachránili život jim, přeci nedává právo mi vnucovat jejich víru. Koho zajímá nějaký bůh? Já jim také nevnucuji, ať v boha nevěří.

---