Jak mi Bůh zachránil život část 4.

S obtížemi vstanu a projdu se po pokoji. Sice mám nejistou chůzi, ale závratěmi netrpím. Snad dojdu na záchod. Kde vůbec je?  Vyjdu ven a rozhlédnu se. Asi začali návštěvní hodiny. Je tu plno lidí. Zeptám se sestry a ona mě s ne moc přesvědčivou radostí navede. Nemám jí to za zlé. Má už tak dost své práce a ještě se musí zdržovat se mnou.

Napadá mě, jak dlouho jsem byl v tom umělém spánku? Co mé potřeby? To mi dávali pleny? Kdo mi je vyměňoval? Taky mě museli mýt. Asi žínkou. Plno dalších otázek mě napadá, než dorazím po toaletě zpátky na pokoj. Tam k mému překvapení na mě čeká Míla – má manželka. Ženská krev a mléko s vlasy špinavé blondýny sahající pod lopatky. Má jasně modré oči, jež byly múzou k nejedné básničce. Dříve krásný, dnes již falešný, úsměv, kterým mě nejednou odzbrojila, a kterým zakrývala slova plná jedu a hlavně spousty lží.

„Ahoj,“ pozdraví a předvede ďolíčky na tvářích jako malované.

Než stačím něco udělat, vrhne se mi kolem krku a rozpláče se. Měla by dostat nejméně nominaci na českého lva, pomyslím si. Lepší herecký výkon jsem jaktěživ neviděl. Proč mě tím gestem uráží? Copak netuší, že to bylo hlavně kvůli ní? Co si o sobě vůbec myslí?  Koupí kytku, napíše lístek a přinese mou nejoblíbenější polévku a já na oplátku na vše zapomenu? Stále mě považuje za blbečka, co jí vše uvěří? To se mýlí. U mě skončila. Je to pouze matka mé dcery. Nic pro mne neznamená. Neobejmu jí, ani nepohladím po vlasech.

„Ani nevíš, jaký jsem měla strach,“ řekla, když se po dlouhých minutách ode mě konečně odtrhla. Podívala se na mne pohledem ufňukaného štěňátka hledajícího svou mámu. Já nasadil neutrální výraz. Uvnitř mě to však zžíralo. Chtěl jsem dát průchod svému hněvu, avšak nijak ji to nehodlám ulehčit. Nechť si to hrané zpytování svědomí užije co nejdéle.

„Proč nic neříkáš?“ zajímá se.

Otázku přejdu bez odpovědi a dojdu k posteli. Sednu si záměrně zády k ní, aby mohla polevit v hraní a plně se soustředit na další část jejího dramatu. V duchu se snažím uklidnit. Poslední co teď potřebuji je vysoký tlak.

„Bavila jsem se se sestřičkou a ta mi poradila, že nejlepší na brzké vracení síly je domácí polévka. Proto když mi včera večer psala sms, že ses probudil, uvařila jsem ti hovězí vývar se zeleninou a přidala noky. Ráno si přivstala a cestou do práce ho přinesla sem. Poprosila sestřičku, jestli by ti ho nemohla dát, až se vzbudíš.“

Proč mi to vypráví? Mě to ani v tom nejmenším nezajímá. Vlastně ona vždy trpěla samomluvou a přílišnou sebechválou. Nebudu na to reagovat. Nehraji s ní její představení.

Chvíle mlčení.

Třeba jí dojde, že je tu nežádoucí. Že mi nemá co říct. Žádná planá slova neospravedlní její hříchy. Vyhazovat jí však nebudu. I když bych si strašně přál, aby odešla. Ať si na to přijde sama. Nakonec pochopí. V duchu jsem se usmál. Jen na chvilku. Zase otevřela jámu lží.

„To se se mnou nebudeš už do smrti mluvit?“

Ano. Do tvé smrti. Odpovím si pro sebe a na ni se podívám výrazem naprostého nezájmu.

„To jsem ti tolik ublížila?“

Víc než si myslíš. Nejenom žes mě podvedla a veřejně ponížila, ale chceš se rozvést a vzít mi to jediné pro co má smysl žít – Terezku.

„Já nevěděla, jak moc ti na mně záleží.“

Egoisto. Vidíš stále jen sebe. Ty seš poslední, na kom mi momentálně záleží. Vlastně mám chuť tě vlastnoručně zabít. Pomalu samozřejmě. Rozřezat. Mučit. Nechat tě trpět. Uspokojující představa. Škoda, že mi to mé morální zásady neumožňují a já musím zůstat jen u té představy. Proč už zase hýbe rty? Nejspíš jí to ještě nedešlo.

„Přestals mi lásku dávat najevo.“

Pro tebe se stala práce důležitější než rodina. Proto sis přestala těch projevů všímat. Nebo jsi na ně neměla čas. Jen rychlý sex. Bez vášně, touhy ani lásky. Jen abys nebyla nadržená. Žádné polibky. Pohlazení. Objetí. Večerní usínání s nastavenými zády v tom lepším případě. V tom horším prázdné studené místo a ty v práci. Kde měl být prostor na dokazování lásky?

Když jsi seděla u počítače a psala nesmysly svým rádoby kamarádkám celé hodiny? Vždyť  i tvá dcera se tě bála o něco požádat, protože se jí dostávalo více křiku a nadávek, než projevů lásky a upřímného zájmu.

„Cítila jsem se sama.“

Já také a nikdy mě nenapadlo se vyspat s někým jiným.

„Opuštěná.“

Mám pro tebe novinu. Internet ti nenahradí přátele ani rodinu.

„Nemilovaná.“

Lásku musíš hlavně dávat, abys ji mohla dostávat. Jenže to sobci a egoisté nikdy nedělají. Proto se cítí nemilovaní. Jen s láskou k sobě samému si těžko vystačí na delší dobu. Ty seš toho ukázkovým příkladem.

„Mrzí mě to.“

Já jsem netušil, že slovo mrzí je synonymem výrazu být nasraná. Protože tebe sere, žes byla přistihnuta in flagranti a z toho ses nemohla vylhat.

„Promiň.“

S tím se sbalila a odešla. Ve dveřích se však ještě zastavila a důmyslně se mě snažila vtáhnout do její končící hry.

„Zítra bych sebou vzala Terezku, pokud nic nenamítáš. Ráda tě uvidí.“

Chytré, ale neúčinné. Ani jsem se na ní nepodíval. Dveře mi pověděli, že je konečně pryč. Venku se mezitím zešeřilo.

---