Dvojitá spirála

Kde je? Zmateně se rozhlížím. Kam mohl zmizet? Ještě před chvílí byl nade mnou! Jak to, že ho neslyším?
Prudce uhnu vpravo. Náhle je zpátky! Divoce mě sevře svými spáry a otře se o mě břichem, až od našich šupin odletují jiskry. Tak ráda bych se podvolila! Ale je brzy. Hra ještě nekončí!
Laškovně bílého draka kousnu do krku a odrazím se od jeho těla. Nedrží mě, jen pobaveně zamručí. I on si nespoutanou honičku oblohou užívá.
Prudce jako šipka vystřelím pryč. Zavyje a pustí se za mnou. Je rychlejší. Dožene mě, vznese se nade mě a přiblíží téměř na dotyk. Pak skloní hlavu na dlouhém ladném krku a zavrní mi do ucha hlubokým basem.
"Neutíkej stále, Černá. Nemusíme zbrázdit celou oblohu."
Otočím k němu hlavu. V jemném úsměvu odhaluje ostré zuby.
Říkal oblohu?
Obrátím se k němu, obejmu ho svými spáry a prudce přitáhnu křídla k tělu. Nečeká to. Řítíme se dolů v divokém víru šupin, hlav, ocasů a drápů. Není schopen udržet naši váhu. Panikaří. Pokouší se mě odstrčit. Nenechám se.
"Schovej křídla," vykřiknu hlasitě. "Podvol se tomu."
Nechápavě si mě prohlédne, ale poslechne. Stále se řítíme dolů. Noc kolem nás žhne divokou smyslností. Koruny stromů se blíží. Ještě malý okamžik... TEĎ!
Rozpletu naše klubko jediným odrazem a prudce roztáhnu křídla. I on udělá to samé. Náš pád se zastavil a s ním jako by na moment stál i čas.
Bílý se proti mě vznáší. Na jeho šupinách tančí odrazy hvězd. A ty oči… jako studny. Tak temné. Temné a plné vášně...
Máchnu křídly a rozletím se vzhůru, vstříc hvězdám. Jako bych tím rozbila kouzlo té jedné vteřiny. Vteřiny, jež se mohla stát věčností.
Plachtíme spolu oblohou provázeni jen tichou melodií toho, jak naše křídla rozrážejí vzduch.
A potom Bílý naletí nade mě. Obrátím se břichem k němu. Pohyby našich křídel se instinktivně sladí. Zaklesneme se do sebe celými těly. V jediném okamžiku splýváme v jedno.
Černá a bílá. Dvě těla, naprosto protikladná, naprosto odlišná a přesto si vzájemně tolik blízká.
Splétáme se na obloze v dvojitou spirálu, která má právo existovat jen pro tento jediný okamžik. Ale přesto instinktivně vím, že něco v nás už bude žít navěky.
Ta chvíle, jako by trvala staletí. Jako by nikdy nekončila. A to rozdělení tolik bolí. Zůstal v tom kus našich srdcí.
"Poleť dolů," zavrní, odpojí se ode mne a míří k zemi. Zaváhám, ale následuji ho.
Snášíme se na okraj lesa do měkké trávy, jež nás přijme jako otevřená náruč. A tam ulehneme proti sobě. Tak blízcí. Tak zoufale cizí.
On je sněžný drak ze severu. Z míst věčných nocí a věčných dnů. Tam, kde je stále zima, má domov. Tam v drsném světě zemí ledu.
A já? Černá dračice, která se narodila pod palčivým sluncem. Nemáme vůbec nic společného. A přesto jsme tady, v cizí krajině jež ani jednomu z nás není domovem, na půli cesty mezi sluncem a polární září na okamžik spojili nespojitelné.
"Jen aby se naše cesty opět rozešly," řekne Bílý proti mně tiše. Odhadl mé myšlenky s děsivou přesností. Nešťastně k němu zvednu hlavu. Dovolím mu nalézt mé oči, naplním je svou jedinou otázkou: Proč?
"Nejde to, Černá. Víš to. Tvůj domov je tam dole na jihu. Já patřím k severu. Náhodou jsme se setkali tady, na pomezí našich domovů, a poznali, že bychom se mohli milovat. A na okamžik milovali. A pochopili, že to nejde. Každý patříme jinému světu. Ani tvé krásné oči tomu nezabrání. Jsme své vlastní opaky."
"Opaky, jež se spletly v dvojitou spirálu," špitnu zoufale sklánějíc hlavu. Nechci, aby viděl slzu, která mi jako perla klesla na tvář.
Zarazí se: "Výstižně řečeno. Spletly a znovu rozpletly."
"Ale už navždy zůstaly spojeny!"
Ztuhne. Je jako socha vytesaná z ledu. Prosím!
Zavrtí hlavou: "Nejde to. Sbohem, Černá. Zapomeň na mě." Na okamžik přiloží své čelo k mému. Jen na jedno spuštění víček. Potom vzlétne k nebesům.
"Nelze zapomenout. Leť má sněžná bouře. Ať tě hvězdy provázejí na tvé cestě," řeknu tiše. Dlouho ještě ležím než se vydám svým směrem.
A v mém břiše roste vejce. Dráče v němž se pojí nespojitelné. A já dobře vím, jak se bude jmenovat.
Spi klidně, než přijde čas tvého zrození - Dvojitá spirálo. A ty pamatuj, Bílý. Jednou se opět shledáme.

V západu slunce přicházel Štědrý večer. Za okny ležel měkký sníh. V teple domova hrály koledy, ale přesto malá Magdalenka vyběhla ven. Byla jen v bačkorkách a ty se okamžitě promáčely. Přesto nedbala volání maminky, ať se vrátí. Se zakloněnou hlavou šťastně sledovala oblohu.
Stíny na sněhu se právě setkaly. Stíny dvou velkých draků a jednoho drobnějšího.