60. SUPERKOULE - první krok - č. 11

První krok k odpuštění

Pořád se zlobí, ale už ne tak moc jako dřív. Pořád má dlouhé zlaté vlasy, ale už ne tak husté jako dřív. Nosí je v copu. Pořád štíhlá a pěkně oblečená. Tvář plnou vrásek, někdy na ni volají slečno, když ji vidí zezadu. Směje se a říká: „Zezadu lyceum a zepředu muzeum.“ Stejně pořád vypadá dobře, jako slečnu ji chtěl dokonce ředitel Zoo, ona ale odmítla. 
Když jdu s babičkou do kavárny, bývá v dobrém rozpoložení. Vypráví, co kde koupila ve slevě a jaké bude počasí. Jenže už je možná moc pozdě, pořád to tam je. Něco nevyřčeného, ona se mi neomluví a já to vím. To není její styl, přiznat chybu. Tak se obě během rozhovoru nebavíme o ničem z minulosti. Našlapovat po špičkách, aby někde nezavrzala parketa, tam, kde by to obzvlášť bolelo. Radši dopít rychle kávu, než vystydne.
Často mi jako malé vynadala kvůli maličkostem, za vylitý čaj nebo rozbitou skleničku. Byla popudlivá a já byla po ruce. Musela jsem být prostě dokonalá. Tehdy jsem to kladla za vinu sobě, já jsem nešikovná a hloupá. Pomáhala jsem s uklízením a s nákupy, chtěla jsem se jí zavděčit. 
Život se nepovedl podle jejich představ a pykali za to všichni ostatní. Už ji nechci soudit. Bude jí sedmdesát, štupuje ponožky a mně se chce brečet. „Odpuštěno,“ zašeptám do jehel a nití.