Santa Klaus a Robin Hood

Ve vánočním Chicagu vládne zvláštní druh zloděje. Podaří se detektivu Harveymu Blackovi a jeho týmu přijít celé záhadě na kloub? Kdo je tím zlodějem a proč se rozhodl vykrást hračkářství, právě v čase předvánočním? 

Santa Klaus a Robin Hood

Zas budou Vánoce, ty svátky vkladních knížek, pomyslel si detektiv Harvey Black při pohledu na stahující se černá mračna Chicagské oblohy, ze které se záhy počaly řinout provazce deštivého sněhu.

Detektiv neměl tyhle svátky nikdy moc v lásce, ani jako dítě. Velmi brzy mu začaly na mysl přicházet podivné spojitosti, které mu vůbec nedávaly smysl. Jak je možné, že se Santa Klaus dokáže protáhnout komínem, když má tak neuvěřitelně velký zadek a jak je možné, že ten samý Santa Klaus, co dokáže pročistit komín lépe, než zkušený kominík, vysedává ve svém křesle po obchoďácích, kolem něj dřepí elfí skřítkové a stojí vycpaní polární sobi a na koleni houpe sotva čtyřletého caparta, žužlajícího cukroví?

Proto vždycky rodiče, když viděli, že na Harveyho jde zase ta jeho pesimisticky rezignovaná nálada, poslali ho ven na dlouhou procházku, aby nekazil vánoční atmosféru celé rodině a hlavně svému mladšímu bráškovi Dennisovi, který stále ještě věřil, že ten obří dinosaurus, kterého dostal loni pod stromeček, se dokáže vměstnat do jedné malé ponožky, pověšené nad krbem.

Harvey se vždycky vracel s rýmou a pořádným nachlazením, což rodina jedině uvítala, neboť byl od ní izolovaný v karanténě ve svém pokoji a četl si detektivky se Sherlockem Holmesem. To ho bavilo. Dávalo mu smysl, že existuje někdo, kdo se snaží vnést do chaosu pořádek a ještě si navíc svou neuvěřitelnou bystrostí a inteligencí, dokáže utahovat z ostatních.

„Detektive? Promiňte, jdu pozdě, detektive,“ souká ze sebe udýchaný mladík.

Harvey neodpoví, stejně je v tom nějaká ženská nebo alkohol. Anebo obojí. U mladého poručíka Masona to ani nemůže být nic jiného.

„Tak co tu máme?“, zeptá se jako by nic detektiv.

„Loupež. Někdo vyloupil Lloydovo hračkářství.“, odpověděl stále ještě poněkud zarudlý Mason.

„A to by mě mělo jako zajímat?“ pronesl lhostejně Harvey Black.

„Nenašly se tam žádné otisky prstů…“

„Hmm…“

„A  ani žádné důkazy, prostě žádné stopy. Jako by tam nikdo nebyl, jako by se vůbec nic nestalo. Až na to, že polovina skladu s hračkami je fuč,“ vychrlil ze sebe Mason ve snaze, že tohle už by detektiva mohlo zajímat.

„No, nejspíš nějaký idiot má nepořádek v objednávkách. Tihle noční brigádníci by měli vařit jen kafe. Ale jen vařit, ne servírovat, na to už musí mít specializaci.“

,,Detektive,“ nenechal se odbít Mason. „Lloydovo hračkářství patří k největším v Chicagu, má dokonalé zabezpečení. Celý kamerový systém byl vyřazen, ale nikdo nedokáže určit, jak. Loupež bez lupiče, to je přece záhada pro vás!“

„Pro mě je spíš záhada, co vidí ženy na zoufalých opilcích…“

„Co prosím?“

„Že se toho ujmu“.

Tým policejních specialistů včetně detektiva Harveyho Blacka začal ve vyloupeném hračkářství hledat alespoň náznak nějaké stopy, která by je přivedla k pachateli. Detektiva  zdá se, nic z toho nezajímá, jeho pozornost zaujala figurína Kočičí ženy v životní velikosti. Moc se v komiksech nevyzná, ale jestli všechny Kočičí ženy vypadají jako tahle, už chápe, proč po ní muži musí tak šílet.

Black si všímá zejména vlasů figuríny. Bere mezi prsty jeden z pramínků a přivoní k němu. Zvláštní. Vždycky měl za to, že tyhle vlasy mají spíše drsnější povrch a jsou cítit po barvivu nebo nějaké umělé hmotě. Alespoň to byly jeho zkušenosti s pankáčským dinosaurem jeho malého brášky.

„Vždycky mají vaše figuríny pravé vlasy?“ zeptal se najednou Black vedoucího prodejny.

„C-co?...jo, aha, vy myslíte…tuhle?“ ale zrovna jistý si tím nebyl.

„Ta je tu teprve krátce, že?“ všiml si Black nejistoty vedoucího.

„Eh? Ehm…no…vlastně…nikdy předtím jsem jí tu neviděl, vůbec nevím, kde se tu vzala.“

„A ty vlasy?“

Vedoucí na detektiva místo odpovědi jen tupě zírá.

„No, nemusela by se za ně stydět ani Angelina Jolie, tak by mě zajímalo, jestli je to běžný postup. Obvykle figuríny ani žádné nemají. I když…tohle je přece Kočičí žena, že?“

„Ták, ták, přesně ták,“ nervózní odpovědí dává jasně najevo, že chce mít tenhle nepříjemný rozhovor z krku.

Detektiv si vedoucího už dál nevšímá a jde prohledat figurínu. Skutečně nádherné vlasy. Black je odrhne figuríně z šíje a na jeho obličeji se objeví jemný náznak překvapivého úsměvu.

„Robot?“ znovu svou nečekanou otázkou vyleká vedoucího.

„C-co?“

„Pánové,“ obrátí se směrem ke svým kolegům „Odvezte tuhle ženskou k nám, možná by nám mohla něco povědět.“

Jako by se dnes proti detektivovi všichni spikli. Znovu ty tupé a nechápavé výrazy. Nakonec ale naložili Kočičí ženu do auta a odvezli na prozkoumání k technikům.

„Je to tak, detektive, je to robot. Hotový zázrak umělé inteligence. Ovládá se na dálku. Tahle hračka nebyla na prodej, ta sloužila k úplně jiným věcem.“

„Je možný přes sériová čísla součástek zjistit, kde byl vyrobenej, nebo něco podobnýho? V tomhle jste expert vy.“

„To by snad šlo. Ale jak jsem řekl, ten robot je řízený na dálku. Trochu sem se té kočičce vrtal v hlavě…tedy s vaším dovolením, šéfe, slyšel jsem, že jste si zamiloval její vlasy.“

„Jo, příjemně voněly. Žádná laciná guma. Takhle voní Hollywood.“

Technik se zasměje: „Každopádně, má v sobě zabudován GPS chip a navíc, samozřejmě má v sobě i počítač s vyspělým operačním systémem. Všechno, co ta holka viděla je nahrané na harddisku. Jo, když na to jdete chytře, ženská vám nakonec vyklopí všechno.“

Stopy vedou do víc než čtyřicetipatrového mrakodrapu na rohu Madisonské a Clarkovy ulice, hned vedle stanice metra Washington-blue.

Ozbrojený tým policistů vtrhne rovnou do budovy. Za nimi poklidnou chůzí, jako kdyby si šel zrovna vypít svůj pravidelný šálek čaje, dorazí i detektiv Harvey Black.

Nabuzený poručík Mason okamžitě zamíří k výtahu. Nefunguje. „Sakra, výtah nejede, detektive, vyběhnu to pěšky, sejdeme se nahoře!“

Detektiv nikam nespěchá, ostatně s jeho více než stodvacetikilovým tělem mu ani nic jiného nezbývá. Vyjde dvě patra a spatří údržbáře, který právě drhne podlahu. Výtah si jistí přepaženým koštětem. Tohle se mu stává totiž vždycky, pokaždý se najde nějakej idiot, co mu s výtahem vyjede a on musí chodit pěšky. Za celej den toho má tak akorát.

„No, né, vy jste ale sobec,“ detektiv na údržbáře zamlaská a učitelsky zakroutí hlavou. „Nechat si výtah jen sám pro sebe, to se dělá? Okamžitě ho uvolněte, výtah se zabavuje k policejním účelům!“ Black se sám v duchu musí svým slovům smát, ale na nízkou inteligenci údržbáře to zabralo.

Black stiskne tlačítko se čtyřicátým druhým patrem a za chvíli je nahoře.

„Chicagská policie, otevřete dveře!“ Překvapivě nikdo neotvírá. Black si znuděně povzdechne. „Otevřete dveře, nebo je budu muset vyrazit!“ Zase nic. Ach jo, takový pěkný dveře, zalituje detektiv.

Silným kopem vyrazí dveře. Detektiv prochází s pistolí celý byt. Nikde nikdo není. Všude jen spousta dárků s adresami. Jsou to místa, kde mají o dárky o Vánocích nouzi.

Na stole si detektiv všimne dárku, který se od ostatních nápadně liší. Je na něm umístěn vzkaz: „Ty hračky jsem vzal bohatým, aby je mohli dostat chudí. Jestli mě hledáte, nehledejte, jsem na Severním pólu. Veselé Vánoce, Harvey Blacku, užijte si je taky pro jednou. Tohle je pro vás.“

Black opatrně otevře balíček. Je to souprava krásných historických elektrických vláčků. Vždycky po nich toužil a nikdy je nedostal. Black se zadívá ven z okna.

Z ošklivé, zamračené chicagské oblohy, začínají padat husté vločky sněhu.

Blacka najednou pohltí melancholie. Jak se tak dívá střídavě ven z okna a na své ruce, v nichž drží malý vláček, hlavou mu proudí myšlenky. Tak jako mockrát, když je sám. On je téměř vždycky sám. Smutný detektiv je na malý zlomek okamžiku šťastný. Vánoční zloděj mu zachránil Vánoce, jak absurdní.

Konečně dorazil i udýchaný poručík Mason. „Kde…kde je? Dostal jste ho? Kdo to je?“ Mason po dlouhém výšlapu nemůže popadnout dech.

„Jo, dostal. Byl to Robin Hood a právě odletěl na saních na Severní pól.“

Masonovi se udělaly mžitky před očima a vyčerpáním omdlel.

 

---