Jak dál?

Ahoj, dnes v noci dorazíme. Rád bych tě viděl – uděláš si na mě čas?
Dávám si na čas s odpovědí, jdu si zacvičit, uvařím oběd a pak …
Ahoj, zítra máme školení, ale pak bych si na tebe chvilku našla.
Nevím, co si od toho slibuju. On – sex. Ani netuší, že já si tu noc moc nepamatuju.
Zase esemes.
Škoda, že jen chvilku. Budu se moc těšit.
Být milenka – užívat si jen „náštěvy“ a nemít nárok vlastně na nic?
Vědět, že si mě nebude vážit.
Vědět, že mě chce jen do postele, že chce jen doteky a žádný hovory.

A já?
Já vlastně chci taky jen doteky. Ale jen protože nejsem zamilovaná.
Že poprvé v životě po nikom netoužím a nemyslím.
Chvílema mi to přijde smutný, ale v srdci nemám nikoho.
Prázdno – vyhořeno spíše vypáleno.
Jen prázdnota.
Pak na akci s úsměvem a balím chlapi.
Užívám si, jak se nechají. Občas polibek, někdy líbačka a taneček.
Ale ujíždím domů, abych se probudila sama.
Někdy neujedu..


Vyrážím sama na koncert.
Spousta lidí, neznám zatím nikoho.
Objednávám si víno s kolou a pomalu usrkávám.
Rozhlížím se nikdo nikde.
Musím se usmívat, jak tam stojím sama s vínem a fakt neznám ani človíčka!
Pak se objeví můj kamarád Pavel.
 Známe se snad deset let, tenkrát oba těžcí pankáči, na každé akci spolu uletěli.
Neviděli jsme se dobrej rok.
Usmívá se, dá si pivko a stojí se mnou.
Tahá mě dopředu na první kapelu, že si ji musím poslechnout – je prý skvělá.
Týpci mají na hlavách masky, ale řežou do toho. Fakt se mi to líbí.
Popíjíme spolu, houpeme se do rytmu.
Chodíme ven na cigárka.
Občas se odpojíme, ale vždycky na sebe natrefíme.
Pak na chodbě, letmé doteky, polibky.
Jako by jsme byli zase tak mladí …
Tak nezávislí a svobodní pankáči.
Ale už se spolu naválíme na zemi a nesnažíme se ze sebe strhat věci.
Jen tam stojíme v davu lidí a tiskneme se k sobě.

Po koncertě mě vede domů.
Držíme se za ruce, cestou se smějeme.
Je nám pěkně, kamarádsky a trochu rebelsky
Ležíme vedle sebe, užíváme si doteky a polibky.
Ale nevyspíme se spolu, ikdyž jsem se musela chvílemi bránit.
Ráno se culíme jeden na druhýho.
Dáme si pusu, chytneme se za ruce.
Uvaří mi čaj a do pusy nacpe kus cukroví.
Hodinku, dvě si povídáme, pak mě jako gentleman odveze domů.
Zastaví o dům dál, rozloučíme se pusou na tvář a dotekem ruky.
A mizí …

Už jsme tady, můžu tě někde vyzvednout?
Esemeska mě vyrve ze vzpomínání.
Úplně jsem zapomněla, že dnes přijede!
Za půl hodiny se potkáme v parku.
Prohlížím si ho pořádně, ten večer mám v mlze.
Pozdraví mě a dá mi hned pusu. Trošku mě vykolejí.
Chytne mě za ruku a vede parkem.
Strašně se na mě těšil, těch čtrnáct dní, byla dlouhá doba.
A já se zkrátka přiznám.
Moc si to nepamatuju, ani nevím, že jsme spolu mluvili na kavárně.
Je překvapenej.
„ To jsi byla tak opilá? Vůbec jsi nevypadala.“
„ No, asi jsem skvělá herečka. Mám strašný okno a taky se divím, že jsem hned neutekla, když jsi řekl, že jsi ženatej!“
„ Já ti to říkal už na kavárně.“
Usmívám se, alkohol je fakt svině. Vůbec nevím nic.
Dáme dvouhodinovou procházku, tahá mě na kafe, ale odmítnu. Mám už plány.
Prosí o fotku.
Kroutím se jak žížala, ještě uvidím. Tak se měj
Ještě večer přijde zpráva, kde žadoní o foto.
Mlčím …

A nepíšu, jen se děsím dalšího týdne.
Až přijede, budu ho muset obsluhovat?
Bude mě chtít vidět.
A já nechci, ani žádný procházky
Ani z mé strany nucený hovory.
Asi se hodím marod …