Pod (zimní)

Byl to jeden z těch mála dnů, kdy vášnivě oděné stromy zakrývá ponurá mlha a ve vzduchu se povaluje doposud nelapená inspirace. Kdy něha olizuje konečky mých prstů a následně uteče, ošizená o orgasmus. Kdy se snoubí deprese s chtíčem v koktejlu perverzních myšlenek. Kdy se v loužích miluju s múzou. Byl podzim, konec října. A právě v tuhle chvíli bych nejraději prasklaa roztekla se do ulepeného nápisu: Zemřela na předávkování krásou. Tramvaj řvala o pomoc a nebylo čaroděje, který by z jejích útrob vyrval bučící stíny. Až sem slyším tu jejich píseň a z mé vlastní snahy o stejný rytmus je mi na zvracení. Tak si sprav chuť cigaretou. Masaryk tomu mlčky přihlíží, pak se mi na chvíli ztratí v dýmu. Plíce trochu skučí, ale mě to neodradí. Ta neúcta sama k sobě mě poslední dobou vážně děsí. Vnitřně umírám a vím, že to víš. Nebo si to alespoň domýšlím. Hřejivé představy. Ujíždím na nich snad víc, než na celém alkoholu. I když ten taky hřeje. Kolíbá mě ve spárech a netajím se tím, že mi to dělá dobře. Jsem duševní masochista. Tak mě miluj jen pro tuhle rádoby poetickou chvíli. Pak se Ti odevzdám. Jsem už taková. Na schodech těžknu. V uších píseň o elektrizujícím těle. Houpu se z pat na špičky a jen plakát na zdi je svědkem mého počínajícího pláče. Z rukou mi spadla láhev, po ní celé mé opilé tělo. Fata Morgana se rozpustila.