Možný monolog z mnohých

Narozen ve smradu oceláren, syn dělníka. Špinavé ruce lidu, lidu toužícím po čistotě tkvící alespoň v krajíci chleba na druhý den. Ty stejné ruce tě chovaly v temnotě osamění, v bohem zapomenuté chatrči s cejchem chudoby. Vychován za rytmu písně o nespravedlnosti lidského bytí. Hněv na celý svět. Věděl jsi to i ty a věděl jsem to i já. Věděl to i tvůj otec a věděli to i další muži zlomení pláčem vyzáblých dětí, proti kterému bojovali s ironickými hesly na transparentech, věnovaným nenažrané korporaci. Věděla to i tvá matka, které byl ocelový most to poslední, co spatřila. Konec stávky, pak už jen hněv.