Poesie

Když vcházíš do mých dvěří, za slunce západu,

skláním tiše hlavu, prázdnou, bez nápadu.

Jakýsi záblesk mihne se v tvé dlani,

oba si pokorně čekáme na svítání.

To svítání jež nepřichází, směle

však mi budí život v těle, když bděle

zírám v tmavá mračna touhy

a cítíme, že nás život je pouhý

klam, co uzavírá bránu. Proto

vejdu a octnu se v chrámu, 

kde voní tvůj parfém a vzduchem svítí rtěnka.

Již vzdáleni jsme, shořeni...

Loučenec, loučenka.