Tetinka VI.

„Víte co? Naučím vás jednu úplně novou písničku, co říkáte?“

Paterčata rozpačitě pohlédla na tetinku, pak na sebe, zpět na tetinku.

„Ale my nevíme, kterou,“ osmělila se blonďatá Petruška vyrukovat s názorem.“

„To já vím, že nevíte, a právě proto vás ji naučím. Je krásná, bude se vám líbit, „ slibovala tetinka.

„Tak jo,“ rezignovala Petruška a ostatní se k ní spíš výrazem než slovy  přidaly. „Zazpíváš nám ji?“ ušklíbla se Kalupinka.

„Samozřejmě, že ano. Nejdřív vám ji zazpívám já a pak to zkusíte vy se mnou. Platí?“

„Ano! Ano!!!“ vrátily se holčičky zpět do své kůže. „Tak už zpívej!“

„Pionýři, pionýři, malované  děti,“ halasně a pěkně do kroku spustila tetinka.

„Co je to pionýři?“ zvědavě přerušila tetinčin zpěv Klaudie.

„To jsou děti jako vy na stejném výletě, kluci i holčičky, všichni dohromady v jednom oddílu,“ začala trpělivě vysvětlovat tetinka s radostí, že má neteře čím poučit. „Na krku nosili červené šátky, aby každý hned poznal, že jsou pionýři.“

„A kde jsou? Proč nejdou s námi?“ dál vyzvídala Klaudie.

„No protože už dávno vyrostli, jsou z nich maminky a tátové…“ tetince bylo rázem jasné, že než vysvětlí historii pionýrské organizace, bude nejenom po výletě dnešním, ale také po celém jejím.

„Víte co? Zkusíme jinou.Tak třeba: Červený šátečku, kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč. Má milá se hněvá, já nevím proč, já nevím proč, já nevím proč. Trálalala…“

„Tetinko, to je šáteček, co nosí pionýři?“ nabourala další pokus Mirenka a hrdě vypnula hrudníček, pyšná, jak jediná pečlivě sleduje každé tetinčino slovo.

„Ale ne, Mirenko, to je jiný šáteček, Takový dřív pokládaly galánky na zem a galáni si na ně klekli, aby si neumazali kolena…“ Tetinka ztichla, zastavila se v chůzi a do vykasaného rukávu otřela z čela kapičky potu.

........