Tetinka VII.

Než se nadály, stála tetinka s malou pětkou v kompletní sestavě před branou hradu. No, hradu. Toho, co z jeho majestátu k dnešku zbylo. Obvodové zdivo, hluboká studna a pár kamenů, obrostlých lískovými keři a vysokou trávou, uvnitř. Nikde žádný kastelán, natož bufet s párkem v rohlíku a upomínkovými cetkami. A brána? To také vlastně žádná pořádná brána nebyla, protože neměla žádnou kliku ani zámek. Po levé straně na velikém zrezivělém pantu, asi nejspíš silou vůle hradních strašidel, viselo pár stlučených prken, pozůstatku někdejší skutečné brány na kliku a zámek. Zvědavě a ostražitě jako noční zlodějíčci se vkradly dovnitř na malé nádvoří.

„A jsme tady, děcka,“ odhodila tetinka batoh do trávy a s viditelnou chutí dosedla na jeden z trámů coby laviček pro zmožené účastníky výletů. Posledních pár metrů se totiž plahočily do strmého kopce, jak už to u takových hradů často bývá.Holčičky po vzoru tetinky také hodily svoje malé batůžky se svačinou do trávy, obsadily tetinku po pravici i po levici a nepřestaly se vrtět, aby si co nejlépe prohlédly to tajemné místo.

„Nadlábneme se,“ rozhodla tetinka-velitelka, otevřela svůj velký batoh a vyndala svačinu pro sebe a minerálky pro všechny. A také dva balíčky papírových kapesníčků, jeden na vysmrkání pro zájemce, druhý na kolínka namísto ubrousků. Malé výletnice také vyštrachaly svoje sáčky se svačinou a pustily se svorně do jídla. A třebaže se u jídla nemluví, ani na malou chvíli nezavřely pusu. Inu, ženské!

........