Lekníny potřebují vodu

Kobulejová, H. K., Momenty nad lekníny, Plot, ISBN 978-80-7428-154-9, 60. s., Praha 2012

 

 

 

 Po Noci u tamaryšku a Ránu s magnólií přichází Hana Karolina Kobulejová do třetice s Momenty nad lekníny. Soubor krátkých básní opět zrcadlí ledacos z autorčina nitra, z jejích pocitů a prožitků, z jejího vnímání přátelství, lásky a střetu s různými bariérami a jejich překonávání. Knížka obsahující 46 básní začíná mottem: „Lehkost přítomnosti začíná v déja vu těžší minulosti a končí dovětkem: „Těžkost je jen naše vůle podat se nelehkému.“
 Má-li čtenář k dispozici všechny tři zmíněné autorčiny knížky, neubrání se pocitu, že tato trilogie představuje něco jako tezi, antitezi a syntezi. Noc u tamaryšku vypovídá příběh zklamání, rozchodu, něčeho končícího, aby v jarních květech magnolie probleskla naděje. V momentech nad lekníny se čtenář přenáší z jara do léta, vydává se na novou cestu, jejímž ukazatelem jsou hledání, touha nevzdávat se, odhodlání – a nechybí zde ani víra v další krok.
 Náladu jezerní krajiny navozují například básně Ve foyeru hladiny, Bezvětří či Tma.
 V básních zaznívá mj. motiv souznění s přírodou, smíření s určitou daností všeho dění – ale i motiv potřeby volby, která je individuální a která nezbytnému stínu člověka, jenž ho provází od zrození, dodává nový rozměr.
 Najdeme zde momenty zastavení, nádechu, než se autorka vydá zase někam dál, setkáme se s lehce erotickými motivy „lodí plných třešní“, se symbolem touhy, jež však neukotví v „duších bez přístavů“.
 Slova v Momentech nad lekníny mlčí něčím spiklenecky hřejivým a zároveň křičí do ledu, pod nímž se skrýváme my sami. Za čím se vlastně ženeme? Jakým směrem se vyvíjíme? Není to podstatné, totiž láska, stále stejné, neměnné v čase? Proč je nám většinou nejvíce vzdálené to, co máme na dosah?
 Podobné otázky se mihotají nad lekníny pokrytou hladinou našeho vnímání. Jak autorka knížky, kterou si vlastními černobílými abstraktními obrázky ilustrovala, dodává na zadním obalu knihy: „Kniha je leknínem/ který kvete jen v těch myslích/ kde je dostatek vody.“
 Nenechávejme naši mysl vyschnout – bez vody budeme jen stojatou hladinou, které nepozná květ – a nikdy neporozumí tomu, čeho je součástí. Zaposlouchejme se do svých leknínů – a važme si jich.  

    

 Mé zelené dějiny

 Jsem pod listem
a vidím svět
z perspektivy brouka
na pár let života
nejsem tak revoluční
jako luční

Mořské tělo
 V otiscích přílivu
na prstech odlivy
v kůži písku
lodě plné třešní
co se vozí do duší
bez přístavů

 V melodii

 Nebij mne smyčcem violy
zítra bych se totiž mohla
probudit jako nota

 

 Věčnost

 Anatomie doteku
zůstala nezměněna
po tisíce let.

 Původ

 Z útesů ohně
padají v tichosti
horké korály
do okolního vzduchu
// tak vzniká vše
co hřeje

 

 Autoportrét rostliny

 Na zápraží stonku
nacházel se moment líhně
nových listů

 

 Skoky

 Myšlenky lagun
přecházely v tělo
při každém skoku delfína
přes naše vědomí

 

 Levandulové občanství

 Jako skála byl ten pocit
čnící v mém emočním poli
a já si proto připadala
jako hora
tak blízko nebi
tak blízko zemi

 

 Výběr stínu

 Podmínkou
 veškeré existence
 je stín
ale jeho portrét
záleží jen
na naší volbě

 

 Skryté vášně

 Mrazy převzaly vášně
aby je mohly také cítit
a vyznávat si
své ledy

 

 Mlčení

 Křtily se
litosférické desky myšlenek
v zemi duše

 

 

---