Představivost

Jak silná je dětská víra?

Mám zavřené oči a sním. Mám přání, a přece jako holčičkám v pohádkách se splní, musí se splnit i mně. Mohlo by. Věřím tomu. Jednou o mně napíšou pohádku a ta bude kolovat mezi lidmi. Babičky je budou vyprávět maminkám malých nenarozených dětí, které se stanou babičkami a dědečky dalších maminek a tatínků dalších dětí. Mám zavřené oči a sním o splněném přání.

 

Řetězec nemožného začal malou pětiletou Amy. Amy sirotkem, který měl na maminku jen málo vzpomínek. V té nejhezčí u ní sedí maminka na posteli, když ji bolí bříško. Hladí ji po zpocených vláskách a zpívá ukolébavku. Její oči září v odlesku lampičky u postele, tak něžně se na ni usmívá. Dává jí pusu na čelo, dcerka ucítí vůni konvalinek, maminčinu oblíbenou vůni. Je u ní tak dlouho, dokud neusne. Teď je v nebi, povídal jí tatínek, a tam rozdává radost všem smutným lidem, kterým se stýská. A chodí i po světě, chodí za svojí malou Amy a je s ní celou noc, když spinká. Když otevře oči, je v pokoji sama.
Maminko, vrať se, vrať se mi.
Malou holčičku pohltila touha. Horoucí touha po andělovi, kterého nemohla vidět. Dát radost i tatínkovi, který měl často zvlhlé oči, když jí povídal, jak je maminka v nebi šťastná. V objetí polštář, tak usínal. Žádná žena, žádné teplo, žádná vůně. A holčička toužila.
Maminka, maminka jako anděl snášející se ke mně z nebe. Bez křídel, jen se svým úsměvem, jako dřív. Maminka ve vzdušných šatech, maminka s rozevřenou náručí. Pro mě. Pro tatínka. Slyšet její hlas, cítit její dotek. Maminko, vrať se, vrať se mi.

 

Děti mívají své neviditelné kamarády. Kamarády, kteří ve skutečnosti neexistují. Ale v čí skutečnosti, kdo to tvrdí? Dospělí.
Maminka, sedí u mě na posteli a hladí mě po čele, září jí oči. Maminka.
A co když dospělí jen nevidí pravou skutečnost. Oslepení realitou, kterou vytvořila společnost, kterou děti ještě neznají. A až ji poznají, kde jsou ti kamarádi? Když s dítětem zůstanou, zavřou ho. Když je dítě přestane vidět, zavřeli ho též.

 

Dveře od tatínkovy ložnice jsou pootevřené, chodbu zahalenou do tmavé šály protíná úzký proužek světla. Holčička slyší šepot, ale nerozumí slovům. „Kate, vidím tě v každé ženě, kterou potkám. Cítím tvoji vůni po celém našem bytě. I tvoji přítomnost. Kate, byli jsme spolu příliš krátkou dobu, abys mi odešla. Příliš málo vzpomínek jsi mi nechala, jen jeden dar. Ohromný dar, naši dceru. Ale tebe Kate, tebe taky potřebuju.“ Slyší však vzlykot tlumený polštářem.
Vběhne do pokoje a obejme tu velkou mužskou tvář pokrytou ostrými jehličkami, mezi kterými se prodírají kapky slané vody. „Tatínku, neplač, však maminku zase uvidíme. Říkal jsi, že je tu všude s námi. Můžeme ji vidět, když tu je, proč ji nevidíme?“
Mlčí, možná se stydí, nakonec ji k sobě přitáhne a tu noc usínají spolu.

 

Dětská touha, dětský stesk, dětská víra v nemožné, kterou dětem bere dospívání, realita. Sny, naplněné pohádkami. Ještě je má, malá Amy.
Cítím tě, maminko. Cítím tvoji vůni. Jsi tu, vím to. Tak se mi ukaž, maminko. Ukaž se mi, anděli. Vím, že můžeš. Vím, že chceš. Neboj se, maminko. Otevřu pomalu oči, aby ses nelekla. To nevadí, že jsi odešla, nezlobíme se, jen tu zůstaň tak, jak tě vidím, když mám zavřené oči. Už je otvírám, neuteč, maminko, zůstaň tu.
Holčička leží se zatajeným dechem. „Maminko,“ zašeptá.

 

Dospělí v sobě často nemají už to dítě, které jim dovoluje prožívat zázraky a věřit ve svoji fantazii. Proto je děti tolik fascinují, zároveň je však nutí z představ vyrůst. Jsou však situace, ve kterých může být i touha dospělého silnější než jeho racionální uvažování. Jeto stesk tak silný, že vidí nemožné. Jeho naděje naivní. Ale právě ta touha, naděje a víra dovolila nešťastnému muži opět vidět svoji lásku a do pozadí svého mozku zahnat a oštěpem pravěkého lovce držet myšlenku, že to přece není možné.

 

A život byl zase takový, jako předtím. Téměř. Přestěhovali se tam, kde je neznali. Nikomu nic neřekli.
Maminka u Amy seděla a hladila ji po čele, jak toužila. Ruka však byla studená jak led. Ne a ne ji zahřát, i když bylo léto. Bledá jako smrt - jako anděl, říkala si Amy.
„Přijede pro tebe dnes tatínek?“ ptá se učitelka ve školce.
„Ne, maminka.“
Mrtvá přijede.
 

Tatínek byl šťastný, tatínek byl spokojený. Upravil si realitu. Jen holčička viděla, co nechtěla. Viděla, co byla skutečnost tohoto nemožného. Jen ona mohla.
Jak by mohla být žena stejná. Stejná matka a manželka jako dřív, když si pamatuje bolest bodných ran. Pamatuje si tmu, sirénu sanitky, křik. „Uspávání,“ a smrt.
Když si prošla nebem.
„Povídej mi, jaké je to v nebi. Tatínek mi něco říkal, ale pověz mi to ty. Jaké to je…,“ prosila ji dcerka. Pokojem se šířil pach hniloby, který manžel necítil, ona možná také ne, ale Amy ano. Bránila se jí a odolávala.
„V nebi? Amy, řeknu ti pravdu. Na pohádky jsi už stejně moc velká,“ začala těmi smrtelnými slovy pro dětskou duši. „Kdybych mohla, řeknu to všem, ale ti by to nechtěli vědět. Není Nebe, není Peklo. Není nic. Člověk se po smrti ocitne v Ničem. Jakoby se nesmířil s tím, že je mrtvý, ale věděl, že není živý. Krmí se chvilku sny, to ano, ale brzy procitne. Do tmy. Do bolesti. Všude je černo, nemůže se hýbat, je jako v kleštích. Uzavřený ve své hlavě, která se jen a jen rozskočit. Šílí, protože se nemůže hýbat a protože slyší děsivé zvuky. Jsou kolem něj mrtví, kteří křičí, pořád křičí.“
„To…,“ holčička byla otřesená, „to jsi ráda, že už tam nejsi, že jo?“

Maminka ji plnila děsivými představami. Studila ji svým tělem, z polibku ji mrazilo. Nevoněla, vlastně docela smrděla. I její dech. Tatínek nic necítil. A jak byla smutná, její oči nezářily, byly pohaslé. Často se lekala a vadily jí hlasité zvuky. Neusmívala se. Tatínek to neviděl, viděl jen to, co chtěl.
Takovou jsem tě nechtěla, maminko.
A pak začala být zamlklá. Chodila často pryč. A vracela se zamlklejší. A jednou večer dcerce na otázku, kam chodí, odpověděla: „Svět je plný lidí, kteří chtějí vraždit. I tebe možná zavraždí. Chodím se procházet na hřbitov. Na svůj hrob.“
„Maminko…“
„Co jsi to udělala, dítě. Zemřela jsem, děti nemůžou oživovat mrtvé. Koho by pak oživili dospělí, kdyby to zjistili? Co by mohlo zachvátit zemi? Někdo chce jednorožce, ale ty jsi chtěla mě. A máš mě tu, mrtvolu. Nemůžu být anděl, protože neexistuje Nebe. A nemůžu být jako dřív, protože…už sem nepatřím.“
„Nejsi jako dřív.“
„A ani nebudu. V tuto chvíli mě zároveň ohlodávají červi a já to cítím.“
„Tak už tě tu nemám chtít? A co tatínek, byl tak moc nešťastný?“
„Bude se s tím muset vyrovnat. Já už tu nesmím být, i když jiní by tu zůstali. Chápeš to, viď. Přece jen jsi už velká. Amy, já už ti nebudu nikdy moct dát víc, ale věř, že jsem tě vždy milovala. Hlavně neztrácet svoji naději a svoje sny, ty jsou velmi důležité. Něco ti poradím, ano?...“
Sbohem.

 

„Tati, už nesmíš plakat. Maminka tu byla jen na návštěvě a musela zase jít,“ děvčátčiny prsty se proplétaly jeho vlasy jako jarní trávou.
„Tak ji zase přivolej...,“ prosil ji. Dcerka si skousla rtík.
„To nemůžu, ona by si to nepřála, tatínku. Už vím, že si máme vážit vzpomínek a netoužit po něčem, co už je pryč.“
Díval se na ni, jakoby ji neznal. „Dospěla jsi, Amy. Kde jsem byl, když se to stalo?“
„Tady, ale vlastně ne tak docela. Nedospěla jsem, jen si teď uvědomuju víc věcí. Viď, že už nebudeš nešťastný.“
„Zlatíčko, je ti teprve šest let. Jsi rozumná holčička, ale stesk z lásky nemůžeš pochopit.“
„To není pravda, tatínku, i mně se po mamince moc stýská. Taky jsem ji milovala. Vzpomínám si, jaké nosila v létě vždy šustivé šaty, taky si vzpomínáš? Vždycky jsme věděli, v jaké je zrovna místnosti a jestli uklízí, nebo to vzdala a sedí a čte si.“
„Četla si vždy tvé dětské knížky, protože měly spoustu obrázků a nevyčerpávaly ji,“ usmál se nevědomky.
„Ano, vždycky se něčemu nahlas smála a my se přišli podívat, co se děje. A ona se na nás podívala a hned nám to začala číst. A my se smáli s ní...“

 

Poradila jsi mi maminko, abych o tobě hodně mluvila. Abych nechtěla po tatínkovi, aby zapomněl, ale nenechala ho na tebe myslet se slzami a samotného. Budu si vzpomínky na tebe uchovávat hluboko v srdci a každý den o tobě budu mluvit. Každý den tu budu pro tatínka a my dva, společně, to zvládneme. Budu ti posílat tisíce pozdravů a tisíce pusinek, ť už budu věřit, že se budeš mít krásně, ať už budeš kdekoli. Víra je to nejdůležitější. Víru máme všichni, stejně tak naději a představivost. Nikdy si je nenechám vzít, a tak tě vždy budu mít u sebe. A tatínek, ten je jistě taky najde, pomůžu mu. Budeme zase spolu. Navždy.

---