Slečna R

Nechtěla jsem se zabít, ikdyž mi to zřejmě nikdo neuvěří. Nemohla jsem usnout. Za vším tím zklamáním, rozčarováním, strachem a vinou byla obyčejná nespavost. Jak nepříjemně prosté. Budilo mne hlasité dýchání mé sestry, praskání ve stěnách, bzučení pouličního osvětlení, hučení nedalekého potoka a to, co jsem měla v hlavě. Takové obrázky, jako od Picassa, jen se hýbaly a mluvily. Mluvily mi do života. A tak jsem jim ucpala pokřivená ústa platem prášků na spaní. 

Matka měla vždycky sklon k přehnaným reakcím, takže se rozhodla mou "narušenou" mysl představit panu doktoru Lipschitzovi. Pan doktor měl srandovní přízvuk, jako vystřižený z amerických filmů o východní Evropě. Stůl mu zdobila panoptikální sbírka těžítek, o kterých by si on sám měl promluvit s nějakým odborníkem, a pod masitým dolním rtem měl mateřské znaménko barvy cappucina. Dost mě ta kožní anomálie rozptylovala a tak jsem se zaměřila na výhled do zahrady, který byl tak bezútěšný, se vší tou mlhou, suchými větvemi a černí obrovských havranů, že jsem měla chuť se jedním tím těžítkem uvrhnout do bezvědomí. 

"Tak vy špatně spát, slečna, ááno?" zeptalo se znaménko a usrklo si čaje, který krásně voněl a nikdo mi ho nenabídl. 
"No, ano." odpověděla jsem a snažila se, aby v té stručnosti nebylo patrné ani zrnko šílenství.
Moje matka nervózně zavrzala židlí, jelikož už skoro pět minut nepromluvila. Pan Lipschitz, s empatií sobě vrozenou, zvedl obočí, výmluvně se na matku podíval a zopakoval své zpěvné "ááno".

"Já vám tedy do toho nechci mluvit, pane doktore, ale Kateřina je už týdny jako tělo bez duše. Nezlobte se na mě, ale když se někdo chce vyspat, tak si udělá horké mléko s medem, heřmánkový čaj, nebo se prostě trochu utahá užitečnou prací, ale rozhodně nespoliká plato prášků. To se mi nezdá normální."
"Proto jsem asi tady, žeee?" zatrilkoval Lipschitz. Ano, proto jsme tady. Kvůli matčinu neoblomnému přesvědčení, že její prvorozené dítě je tak trochu blázen.

Mlha klesla unaveně k zemi a do místnosti se probojovalo pár podviživených paprsků podzimního slunce. Ordinace nyní vypadla ještě mnohem víc jako divadelní kulisa. Knihovna s desítkami zaprášených studií všemožných psychiatrických kapacit s nepravděpodobnými jmény, jeden průměrně depresivní obraz a skelet fíkusu, krčící se v rohu. Kdybych se nebála svěrací kazaiky, začala bych se hystericky smát. Dalších třicet minut uteklo až nečekaně rychle. Pan doktor mi pokládal zvídavé otázky, moje matka hrála na židli symfonii, fíkus nudou usychal a já se propadala do fascinujícího bezčasí. Když jsem znovunabyla vědomí, pan doktor kynul papírově bílou rukou ke dveřím. Doufala jsem, že je to konec celé téhle tragikomické jednoaktovky, moje matka ovšem zůstávala zapasovaná do svého hudebního nástroje a nijak se neměla k odchodu.

Vyšla jsem do zahrady, nasála do nozder listí a havraní peří a zapálila si cigaretu. Představení pokračovalo bez hlavní hrdinky, pan Lipschitz toužil mluvit s mou matkou mezi čtyřma dospělýma očima. Když jsem odcházela, pomrkávali na sebe jako dva spiklenci a rozmlouvali beze slov, tajným jazykem těch, co už ví, jak to na světě chodí. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že pro mě z jejich zasvěceného tokání nevzejde zhola nic dobrého. Matčin zánovní kabát barvy brutální masové vraždy vtančil do zahrady asi po dvaceti minutách. Za tu dobu jsem si ochočila jedno havraní mládě, vykouřila čtyři cigarety a postavila malý náhrobek z kamení, poházeného u příjezdové cesty.

"Můžeme jít". Matka vydloubla otazník z mých očí jako pecku z bublaniny a rázně vykročila k autu. "Nechceš mi něco říct"?, prolomila jsem těžkopádné ticho, když jsme zabočovali do naší ulice. "Až doma" zněla stručná odpověď a mě se chtělo trochu křičet. Místo toho jsem stáhla okénko a natrhala si jehličí z modřínu u garáže. Sestra se někde courala se svým excentrickým boyfriendem, který na svět povýšeně civěl skrz silné černé obroučky, neustále s sebou tahal sežvýkané Zelené pahorky africké, do očí mu padala mastná ofina a mluvil nesnesitelně potichu, v jinotajích. Otec tuneloval rodinný rozpočet nad sklenkou levného koňaku a šestou prohranou partií Texas Holdem Pockeru a ztrácel matčin respekt. Doma byl jenom pes a stísněná atmosféra, ze které bolí hlava.

"Posaď se" pronesla matka komisně, stála ke mně zády a leštila příbory. "Sedím" řekla jsem jejím kostnatým ramenům. "Obě víme, že jsi poslední dobou poněkud nervózní, že ano?" Přemýšlela jsem, jestli se jedná opravdu o rozhovor a já mám reagovat, ale než jsem stačila cokoli říct, její hlasité vzdychnutí mi slepilo rty k sobě. "Nejdřív jsem si myslela, že je to jenom nějaký splýn a to tvoje bezcílné bloumání od ničeho k ničemu je dočasné, ale pak jsem pochopila, po tom tvém provokativním činu, že to všechno je volání o pomoc". Pes mi unaveně položil hlavu do klína a očima se omlouval za tu osobu, co mu dává k žrádlu levné granule. Toužila jsem se teleportovat do zahrady Lipschitzovy ordinace a sledovat těžknoucí denní světlo za oponou. Matka pokračovala. "Proto jsme se s panem doktorem rozhodli, že si potřebuješ odpočinout. Doporučil mi jedno...abych tak řekla...lázně." 

Lázně. Slovo pro mou generaci stejně nepochopitelné, jako souboj za východu slunce. Zvedla jsem bílou rukavici a vystřelila na srdce. "Matko, já nepotřebuju lázně, já potřebuju čistej vzduch a ticho". Věta, která s pompou protrhla hráz a vehnala mé máti vodu do mlýna. "Modrý Palouk je přesně to co potřebuješ. Chovají tam pávy, je tam francouzský park s vysokou trávou a borovice tam lemují písečné cesty, které vedou za obzor". Tak poeticky má matka nikdy nemluvila. A nemluvila tak ani teď. Její mrtvá slova, pulzující stereotypní prací a neuspokojivým manželským životem, jsem si jen v hlavě přeložila do jazyka, který mi zněl jako lidská řeč. Jen abych neroztrhala cenné pomněnkové ubrousky po babičce Julii, které věčně překážely na stole. Jen aby mi ta slova nezněla jako reklamní slogan, propagující víkendový pobyt u rybníka pro zašlé bezzubé páry.