Přátelé

Dlouho jsem teď přemýšlel, o čem bych měl napsat a události z poslední doby mi ten nápad daly. Člověk, se kterým se znám od 1. třídy mi dal sbohem, že odlétá pryč. Což od něho není fér, ale v životě nikomu bránit nemůžeme. Tudíž jsem se rozhodl napsat o přátelích.

Někdo jich má tisíc a někdo jen jednoho. Tak či tak jsou tu pro nás, když potřebujeme. Musíme si sice přiznat, že hodně z nich jsou přátelé, jen když se jim to hodí, ale ti co nám pomůžou, když mohou, tu opravdu jsou. Všichni ale ovlivňují náš život a dělají rozhodnutí, která vše mohou změnit z minuty na minutu, bez toho aniž by si to uvědomovali. Za život si přátel všichni uděláme spoustu, ale i spousty jich ztratíme. Některé hádkou o hloupost, jiné zase časem kvůli škole a práci. V pár nemilých případech nás o ně připraví smrt. Ať odejdou jakkoliv, tak nás to mrzí.

Je ale věc, která nikdy neodejde, a to jsou vzpomínky na naše přátele. Když se obrátíte a zapřemýšlíte, co vše jste zažili, tak vás to zahřeje u srdce a probudí ve vás hřejivý pocit. Bohužel jsou ale také případy, kdy se zjeví bolestné vzpomínky. Nicméně i to patří k životu. Je zajímavé,
že když projdete místy, kde jste s přáteli trávili čas, tak si je vybavíte a z ničeho nic se začnete usmívat a vzpomínat na ty časy, kdy jste společně trávily čas.

Pokud existuje něco, co je naopak nepříjemné, tak je to loučení. Všichni ho nesnášíme, ale vždy to nakonec přijde. Největší chyba je asi se nerozloučit a to z důvodu vyčítaní si, že už to nemůžete zopakovat. Ten člověk vás opustí navždy a vy pak máte akorát výčitky svědomí, že jste to neudělali. Kolik lidí se loučí a tváří se v pohodě, ale přitom mají slzy v očích? Kolik lidí si říká „čau“ nebo „sbohem“ stačí ale, když odejdou, uvědomí si, že to nestáčí, ale víc říct nemůžou, protože je pozdě? Kolik lidí si jen podá ruce a přitom se stou osobou chtějí obejmout? Každý ukazuje hrdost, a že je už velký a nemusí to dělat, ale ve skutečnosti je to přání většiny, co se jen bojí, co řekne okolí.

Ať je to u každého jakkoliv... stejně myslím, že toto jsou pocity nás všech.

„Máme přátele, kteří za námi budou stát a ve chvíli, kdy jsme na kolenou, přijdou a pomůžou nám vstát a my jsme za to šťastní a pomůžeme vstát i my jim a budeme se za ně bít, protože oni se budou bít za nás“.