Recenze na knihu Zloději času

Recenze knihy Zloději času do Jany Benešové

Tajemné povídky plné originálních humorných zápletek a překvapivých point v prostředí fantaskního, mysteriózního a poetického Žižkova. Opravdu je to tak, jak se píše na přebalu?

O žánru povídky občas slýchám, že je to ten nejtěžší ze všech. Když se nad tím zamyslíte, je to fakt. Autor musí splnit všechny románové podmínky: sestavit dynamický děj, vytvořit zajímavé postavy, vygradovat závěr - a přitom má na všechno daleko méně prostoru. Vítězslav Jareš tohle všechno zvládl s jednou výjimkou ve všech příbězích své povídkové knihy, která je na knižním trhu stále ještě novinkou. Já ji ovšem nepotkala na pultu v knihkupectví. O knize jsem se dozvěděla od bývalého přítele, který na námět jedné z povídek natočil studentský krátkometrážní film Zítra. A jsem velice ráda, že se Zloději času díky knihkupectví Eruditus stali součástí mé knižní sbírky.

Rozepisovat se o každé povídce by bylo zbytečně zdlouhavé, raději se pokusím shrnout knihu jako celek. Protože je pospojovaná nejrůznějšími postavičkami, které tvoří jakýsi základ všech příběhů, působí ostatně dost komplexně. Ta pospolitost povídek je na jedné straně milá, ale na druhé je to možná škoda, protože kdyby čtenář četl jen jednu povídku od prostředku, sice mu nic důležitého neunikne, ale přijde o možnost spojit si jednotlivé historky k sobě, přijde o takové to sympatické, přátelské "mrknutí" od autora, které svému čtenáři zanechává, pokud čte poctivě už od začátku. Navzdory tomu, že jde o soubor povídek, je tedy nutno stále brát v potaz všechny povídky jako určitý celek, který by se neměl porušovat.

Knihu spojují nejen různé postavy, ale především prostředí, ve kterém se odehrává - pražský Žižkov. Upřímně, nikdy jsem na Žižkově nebyla, tudíž nemohu posoudit, na kolik přesně Jareš tamní prostředí popisuje, ale (bohužel) si myslím, že to nebude až tak kouzelné a magické místo, jak autor Zlodějů času líčí. Jeho Žižkov mi připomíná něco mezi starou Prahou v době, kdy mistr Hanuš vyráběl staroměstský orloj a prvorepublikovou Prahou za prezidentování tatíčka Masaryka. Společně s hrdiny z jedenadvacátého století a tajemnou mlhou, kterou se můžete dostat kamsi do doby národního obrození, je to báječný mišmaš. Je vskutku báječný, protože i když netuším, jak to ten Jareš dělá, tak ať si vymyslí cokoliv, vždycky je to ohromně působivé.

Už jen ten jeho "pán Vonk", který se objevuje ve všech povídkách. Říkala jsem si - asijský vyslanec pekel na starém Žižkově? Ale postupně jsem tomu přišla na chuť. Stejně jako jsem přišla na chuť žižkomilkám, andělovi v krabici, Potéosudům a faktu, že soupeřem pána Vonka je Václav Havel. Nevadili mi ani politické narážky, bulvární fotografové či Drákula. Vždycky, když jsem narazila na něco, co mi tak úplně nesedělo, jsem se sama sebe zeptala: Vážně...? A autor knihy jako by mi rázně odpovídal: Vážně!

Co se týče jednotlivých povídek, ráda bych zmínila alespoň ty, co jsou podle mého nejzdařilejší a naopak. Co se týče té nejlepší, pořád váhám mezi povídkami Profesor a Láska je sobecká. První zmíněná je nesmírně poutavá, originální, napínavá a dramatická, v závěru dojemná. Stejně tak i ta druhá, která ale nemá své rozuzlení dojemné, nýbrž velice překvapivé. Nejvíc mě ale pobavil konec hned prvního příběhu v knize, který nese název Poctivý zločinec. Musím uznat, že to byl dobrý tah, umístit takhle záhadnou povídku s tak nečekanou a vtipnou pointou hned na začátek. Povídka Casting, která mě zaujala ze všech nejméně, se naopak nachází až na samém konci a přijde mi zbytečně zdlouhavá. Kniha byla nazvána po stejnojmenném příběhu, jehož čtení určitě také nebudete litovat, nicméně nezdál se mi zvlášť originální. Ostatní povídky se ale bez problémů drží laťky, které nastavil Poctivý zločinec.

Kladně hodnotím i spisovatelovo stručné a výstižné vyjadřování. Přednost dává břitkým dialogům, díky nimž děj plyne jedna báseň a knihu máte přečtenou za pár hodin. Při tom si ale Jareš v textu uchoval svou osobitost, ne tak výraznou, jako má třeba Čapek nebo Hrabal, ale přece tu je, takový malý podpis, ať už ve slovních vyjádřeních nebo ve způsobu, jakým postavy mluví. A nakonec musím pochválit i zdařilé ilustrace Nikoly Cuce, krásně odrážející momentální dění v textu. Suma sumárum, je nutno říct, že Vítězslav Jareš si díky Zlodějům času zdařile buduje post slavného českého spisovatele.