Egyptská princezna

Nakrátko střižené rovné vlasy si velkou zpocenou rukou zasunula za uši. Zasmála se vysokým koňským smíchem a pohodila hlavou, až se jí mastné vlasy rozlétly kolem odulého obličeje. Byla jednou z těch holek, které se dokážou smát i nosem. „Ale princezno, ty už deš? Se mi zdá, že ten pásek máš nedotaženej.“ Rozvázala mi pásek u kabátu a přitáhla. Pásek se mi zařízl do žeber, chvíli jsem přestala dýchat. „Jo ty si tak hubená.“ Žárlila? Asi. Nebránila jsem se, měla v sobě určitou moc a bylo od začátku jasný, kdo by tenhle souboj vyhrál. Připojila se ke mně. Nechtělo se mi něco říkat. Šly jsme mlčky. „Pudem k Markétě?“ Stejně jsem neměla, co dělat a domů se mi nechtělo. „Jo.“

Prohlížela si mě zvláštním pohledem, ne jako holka holku. Pohladila mě po vlasech a vytáhla mi jeden pramen z culíku, namotala ho na prst a nechala osamocenej vlnitej pramen viset. „Máš krásný vlasy. Vypadáš jak egyptská princezna. Věděla si, že existuje tajná egyptská říše? No fakt. Můžeš se dostat do minulosti. Včera jsem to objevila.“ Vzrušeně vyrážela mezi kroky, díky nadváze funěla jak stará lednička. „Zapneš počítač a než naběhne, zmáčkneš enter a zadáš tajnej kód. To tě přenese do starý egyptský říše! Se všema faraonama, otrokama, princeznama...“ Bylo mi jasný, že to jsou kecy. Ale líbilo se mi, jak mluví, byla dobrá vypravěčka. Narozdíl od většiny mých spolužáků byla chytrá. „Svezem se?“ Přišlo mi to postavený na hlavu. Vždycky když jsme šly k Markétě, chtěla se svízt autobusem. Od školy to byla přesně jedna zastávka. Cesta netrvala dýl, jak pět minut, háček byl, že do kopce. Tereza s kopcema měla velkej problém. Funěla i na rovině. Vytáhla z kapsy špinavý, potem zavánějící mikiny šest kaček na autobus. „Ne. Nechci jet busem. Stejnak nemám prachy.“ Pronesla jsem svojí první větu od začátku našeho setkání. Tereza nespokojeně zamlaskala, nechtělo se jí. „Proč jako? Ah, jo. Ale jenom dneska.“

Vydaly jsme se nahoru ulicí, kam jsem pár let zpátky chodila do školky. Podél cesty stály alejní stromy. Když jsem tudy chodila jako prcek z babi, vždycky jsme sbíraly listí a babi vyprávěla, jak dřív chodil po městě a okolí cestář, kterej se o tuhle zeleň staral. Opakovala pořád dokolečka, že teďko je všechno v háji, lidi na stromy serou a akorát sem natahali kytky odjinud, který ničej ty původní. Došly jsme k bytovce, nezvonily jsme. Hodily jsme několik šutrů, než jsme se trefily. Vykoukla střapatá hlava a Markéta na nás vycenila předkus na pozdrav. „Čus. Poďte dál. Máma je v práci, je to dobrý.“ Markétina máma dělala v továrně na výrobu baterek a chodila z práce nasraná. Nesnášela, když si tam Markéta přitáhla kámošky, chtěla mít klid. Nikdy jsme nemohly vyrazit do města hned po škole. Musely jsme čekat na její mámu a pak aspoň další půl hodinu než si její matka udělala „klid“. Ptát se na svolení hned po příchodu nebylo strategický, z většiny případů pak řekla nasraně, že Markéta nikam nepůjde.

Zapadly jsme do jejího pokoje, dvě postele, skříň a dvakrát dva metry volnýho prostoru mezi nábytkem. Tereza spustila. „Hele holky. S mámou je to na hovno. Je furt smutná, že nás táta nechal. Včera jsem šla na půdu a napadlo mě, jaký by to bylo, kdybych se zabila. Našla jsem si provaz a na netu našla návod na správnej uzel. Nejdřív jsem se jen tak škrtila, až jsem začla modrat a nemohla dejchat. Pak jsem si přinesla stoličku, stoupla na ni, provaz kolem krku. Byla jsem úplně modrá, když jsem slezla.“ Ukazovala nám modřiny na krku. „Tyvole, seš blázen? Dyť neni normální, žejo?“ Znechuceně se ke mně otočila Markéta. Chvíli jsem přemýšlela. Podobný myšlenky mě nenapadaly, naši byly celkem v pohodě. „Já nevim. Asi to tak můžeš cejtit. Někdy. Já nevim.“ Markéta na mě zírala. Nevěděla jsem, jestli to neni jen další způsob, jak na sebe chce Tereza upozornit, vyšokovat nás. Ráda si na něco hrála, člověk si nikdy nemoh bejt jistej, kdy to myslí vážně.

Rozhodly jsme se trochu zkulturnit před naší výpravou do města. Tereza drze sebrala z koupelny řasenku Markétiný mámy a pustila se do vyřizování účtů s mým obličejem. Dětství mýho obličeje by nepřekryl ani trojitej nános těhle kosmetickejch vychytávek. Podívala se mi zblízka do očí. „Jé, máš tady pihu. Takovou malou mezi dolníma řasama.“ Usmála jsem se. A napadlo mě, že mě zná víc než moje máma. Taky jsem přemejšlela, jestli mě někdy nějakej kluk bude znát takhle do detailů jako Tereza. Nebo jestli je to specialita holek, co uměj ženskou (v mým případě holčičí) estetiku ocenit.