Domov 20.díl

Domov

20.díl

Naruto zrovna dováděl venku se psem a Sasuke dodělával dnešní oběd a už chtěl křiknout, že je vařeno ať jde ke stolu, ale než stihl otevřít pusu zazvonil zvonek. Rychle vypnul sporák a utěrku pověsil na háček a letmým pohledem zkontroloval jestli je vše na svých místech, už totiž tušil kdo bude za dveřmi. „Dobrý den doufám, že neruším, jdu se podívat na Naruta jestli je vše v pořádku.“ Prohlásila ta samá babizna co u nich byla při první návštěvě a už se cpala do pokoje div, že Sasukeho nezamáčkla. Naruto netušil, že se jim zas někdo vecpal do baráku a tak si nerušeně hrál se psem a dováděl jako malý. Při hře na honěnou  pes obratně uhnul a Naruto skončil rozplácli na zemi a tváří se zabořil do louže s bahnem. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval a byl schopný vyškrábat se na nohy. Úkosem se  podíval na Soru a vzteky skoro pěnil, když si uvědomil, že je celý od hlavy až k patě zasraný od bláta a promočený od špinavé vody. Nasraně otevřel balkónové dveře a rázně za sebou třísknul.

Rámus způsobený Narutovým vpádem přilákal veškerou pozornost sociální pracovnice na sebe a ta se zhrozila, když viděla to zasrané čuně co právě vešlo dovnitř. Ještě nikdy se jí nestalo, že by někdo v její přítomnosti třeba jen rozbil hrníček, ale tohle bylo i na ní moc. „Dávám vám druhou důtku, což znamená, že pro Naruta zítra přijede auto, aby ho odvezlo zpátky do dětského domova.“ A, aby tomu dodala patřičnou vážnost slov popostrčila si brýle víš na nos a hrdě odkráčela z jejich domu. Naruto se sesunul v kuchyni na židli a koukal někam do zdi. Ještě dlouho takto seděl než se Sasuke odvážil promluvit. „Naruto já…“ Došli mu slova a musel trochu polknout, protože mu stažené hrdlo nedovolovalo promluvit. Zkusil to znovu, ale svůj hlas vůbec nepoznával jak byl chraplavý a třásl se. „ Promiň nevím co mám na to říct, jen to, že jsem zklamal jak tebe tak Kakashiho. Měl jsem tě na starost, ale nezvládl jsem to.“ Pak se mu zlomil hlas a radši odešel s pokoje, nechtěl přemýšlet a vůbec si nedovedl představit zítřek. Zalezl do svého pokoje, ale usnout nemohl. Hodiny ba dokonce i minuty se šíleně vlekly a přitom si přál, aby bolestivé loučení s bratrancem bylo dávno za ním.

Proč se to muselo tak posrat, to všechno jsem zavinil já a nikdo jinej, nechci pryč, cítím se tady dobře jen ta bába ze sociálky to nechápe. Chtěl bych být při tom, až se strýček probere. Tentokrát neskápla na podlahu ani jediná slza, protože to co mohl už dávno vybrečel a teď potoky vyschly. Netvářil se nijak i jeho usměvavá tvář potemněla pod špatnou náladou a rty měl těsně semknuté k sobě a kousal se do nich. Měl hrozný strach, že už se ke strýci a Sasukemu nevrátí. Znal to, jednou se mu svěřil jeho jediný kamarád, kterého si pustil v dětském domově k tělu a vyprávěl mu svůj příběh. Jednou se dostal do dobré rodiny, cítil se u nich bezvadně, ale jednou zůstal doma sám a přišla na kontrolu jakási sociální pracovnice a rovnou ho odvlekla zpátky do domova. Nikdy už jim nebyl svěřen do péče, z jedné strany jsem mu to přál, ale z té druhé mi ho bylo líto. Čas běžel a já pozoroval, jak se kamarád ztrácel před očima, dokonce s nikým nemluvil.

Ten večer si Naruto pamatuje dodnes a bude si ho pamatovat do konce života. Kamarád přišel k jeho posteli a řekl sbohem příteli. Než jsem si uvědomil co ty slova ve skutečnosti znamenala bylo pozdě. Našel jsem ho v koupelně s podřezanými žílami, už se mu nedalo pomoct, přišel jsem pozdě. Zvedl jsem si ho do klína a tiše se kolébal s ním v náručí nic jiného jsem dělat nemohl, popravdě jsem neměl daleko k šílenství. Ani na pohřeb mě z domova nedovolili jít, to je naposledy co jsem usedavě plakal zavřený ve svém pokoji. Pak jsem přestal komunikovat s ostatními, až teprve strýček Kakashi a později i Sasuke ke mně našli tu správnou cestu. Nevím co teď budu dělat, ale jedno vím jistě mám je oba hrozně rád.