Paví pera

1. Paví pera

 

„Viktore, můžeš se víc natočit bokem a otočit hlavu směrem ke mně?“

Poslušně jsem vykonal příkaz. „Takhle?“

„Přesně tak, takhle nebude vidět ten tvůj tlustej krk.“

Zaškaredil jsem se. „Masivnější by bylo vhodnější. Vždyť není tak tlustý, ne? Můžete volit svá slova opatrněji. Rozhodně tlustý není, rozhodně ne!“

Pro změnu se ušklíbla ona a potom začal cvakat její fotoaparát.

Po chvilce spokojeně přikývla. „Tak to vypadalo dobře. Zíral jsi dost naštvaně. Agresivně. Jako správný pirát. To jsem chtěla. Neboj, nemáš ho zas tak tlustý.“

„Skvělé.“

„Jenom trochu. A teď dej ruce na kormidlo. Fajn. Bradu trochu níž a nedívej se do objektivu ale jako do dálky mořský obzor.“

To její sebevědomí mě svým způsobem fascinovalo. To přidrzlé automatické tykání mě chvilku rozčilovalo, ale nechal jsem to tak. Fotografka s uměleckým jménem Tina měla havraní vlasy stažené do dvou culíků. Bylo jí, jak jsem si před tím zjišťoval, dvacet pět let a za poslední roky vyhrála několik prestižních soutěží a vydobyla si pevné místo ve fotografické branži. Začala být populární, byla drahá a dobrá. Líbilo se mi, že je trochu morbidní a extravagantní. Na pravé tváři měla vytetovaného plačícího anděla se svázanými křídly. Obraz se táhl až na její krk. Zaujala výstavou fotografií starých, zapomenutých a rozpadajících se hřbitovů a náhrobků s nečitelnými nápisy. Často fotila celebrity, zejména zpěváky. Tak proč by nemohla fotit mě a mou novou jachtu, řekla má přítelkyně Tereza a přesvědčila mě, abych ji zavolal, i když se mi do toho moc nechtělo. Když fotografka vyslovila výšku honoráře, vyrazilo mi to dech. „Tohle je komerční zakázka,“ stála na svém nekompromisně. „Kdyby to bylo pro nějakou nadaci, bylo by to jiné. Ber, nebo nech ležet. Zakázek mám mraky.“ Nesmlouval jsem, ale říkal jsem si, že ten honorář je vyšší než cena mého starého, rozpadajícího se auta. Ale Mít fotky od Tiny to je prestižní záležitost, uzavřela polemiku má přítelkyně. „A přece bude fotit tvůj sen, ne? Patnáct let jsi na tu loď šetřil. Tak ať je pořádně zvěčněná,“ argumentovala. Měla pravdu. 

Tina pracovala rychle. „Prima, prima, teď ukaž prstem na mě, trochu chtivý a krvelačný výraz piráta, jasně, vydržet, vydržet...“ Fotoaparát cvakal a cvakal, já se nakrucoval a nakrucoval. „Teď si vlezeme dolů,“ nakázala a začala balit světla.

Když jsme skončili focení v podpalubí, Tina odložila foťák na stůl.

„Tady se mi to líbí. Na jachtě jsem to ještě nikdy nedělala,“ řekla věcně a přetáhla si přes hlavu tričko. Vykoukla na mě dvě menší pevná prsa a růžové malé bradavky. Hodila tričko na zem a začala si rozepínat zip u černých džín. „Co tak na mě civíš, šaty dolů, námořníků, a využij příležitost. Tina se chce projet.“

Zůstal jsem chvíli konsternovaně zírat. „Oblečte se, prosím,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka.

„Nekoukej tak vyjukaně, fešáku. No tak, Viktore, neboj, to je v ceně.“ Mávla rukou a dál drze zápasila se svým zipem.

„Jste přitažlivá, přesto se oblečte. Prosím. Já mám přítelkyni. Mám ji rád a tohle prostě nedělám.“

Zarazila se a potom se pousmála. „Tak ji zavolej. Ať se přidá. Uděláme si bezva mejdan. Trojobal jsem dlouho nesmažila!“

Trhlo to se mnou. „To by se jí jaksi nelíbilo,“ řekl jsem škrobeně.

Přejela si prsty po bradavkách a vyzývavě se pousmála. „Jsi si tak jistý?“

„Ano!“

„Opravdu? Fascinuje mě, jak vy chlapi si vždycky myslíte, že víte, co žena chce a po čem v skrytu duše touží.“

Mlčel jsem. Do této kategorie mužů bych se osobně neřadil. Nebyl jsem naivní. Ale v tomto případě bych dal za to ruku do ohně. Chvilku na mě ještě mířila svými vztyčenými bradavkami, ale potom to vzdala. Pokrčila rameny, povzdychla si a zase se oblékla. „To je škoda, námořníku, to je škoda. Docela se mi líbíš. No nic, fotky pošlu zítra. A... omlouvám se. Ale ta loď, ta námořnická uniforma... ty taky nejsi k zahození. Na čtyřicet tři vypadáš báječně. Nemohla jsem si pomoc. Ta kombinace... je to prostě sexy. Možná se přestěhuju do Hamburku. A kdyby sis to rozmyslel, ozvi se. Hele, nekoukej na mě jako na švába v talíři, nemysli si, já vztah uznávám. Ale občas se projet na externistovi, to ten nudnej život aspoň trochu zpestří.“ Pohladila si rozkrok a s úsměvem dodala: „Já mám rychlej zip.“

To už jsem pochopil.

 

Druhý den fotky poslala, jak slíbila. Vypadali jsme na nich dobře. Velmi dobře. Perfektně. Já i loď. Už jsem se těšil, jak je dám na svůj profil. Když si vzpomenu, jak jsem se tomu vysmíval. Ale nakonec jsem tomu propadl také. Facebooku. Tomu lunaparku samotářů. Místu, kde jsme zavěšeni do gondol kolotoče internetového života. Každý sám před počítačem utopený v té své skořápce izolace, přesto si nalháváme, že jsme spolu. Vyhledáváme ty ošidná světélka smrtonosných světlušek, jenž nás vábí do bažiny přetechnizovaného světa, kradoucího lidskou identitu. Necháváme se ovládat cizí vůlí, diktátem zmedializované doby. Máváme na sebe. Jen vesele, vesele. Nuceně se u toho smějeme. To je ale závrať, to jsou ale skvostné zážitky! O ty se musíme podělit, ty si musíme předávat. Jak se máme rádi, jak si krásně žijeme. Keep smiling! Šklebíme se v naučených grimasách do fotoaparátů, abychom fotky nalepili do našich profilů, jenž se za nás vychloubají. Dáváme na odiv momentky z dovolených a radostných cool okamžiků. Obelháváme sebe i druhé, že jsme šťastní, jsme pupkem báječného světa bez jediné chybičky. Reklama na sama na sebe, falešná sebeprezentace a stylizace. Vystavujeme se jako do výlohy řeznictví. Barevnými, načančanými obrázky a imitací společnosti se snažíme zaplašit naši svíravou úzkost z bezvýchodných uliček mechanických opakování stereotypů, odkoukaných z barevných žurnálů, které přináší souhlasné přikyvování davu a obdivné pohledy na naše pozlátka, ale neřeší hádanku, proč jsme tak zmatení. Proč nevíme, co tady děláme. Proč žít. Jak dál. Proč se z nás stávají roboti. Sériová výroba. Tenhle virtuální internetový vesmír naše osobnosti rozprášil a rozdrolil do shluku rosolovitých jedniček a nul. Bagatelizoval strukturu naší reálné existence. Je pastí s nabroušenými jedovatými trny, o něž se rozdírá naše podstata. Jednou naše prsty, letící po klávesnici se změní v ocelové součástky s kovovými ložisky, místo očí budeme mít blikající diody a náš mozek bude jeden svítící integrovaný obvod a ani si toho nevšimneme. Budeme součástí sociální sítě a ani si neuvědomíme, že jsme dávno mrtví. Dávno zpopelněni, ale náš profil si bude žít dál svůj život. Ohlížíme se na ostatní. Kopírujeme se. Naše vlastní vnitřní duševní cesta se dávno vytratila, koleje se zkroutily, pražce zpuchřely a dálnice jsou nedostavěné, protože jsme sami sobě rozkradli rozpočet. Zpronevěřili jsme se, ale v kolektivu se vina devalvuje. Jakoby nebyla. Neexistovala. Už se neumíme pýřit. Co je to vlastně stud? Neznáme. Vždyť to dělají všichni. Všichni, všichni, všichni... kde je ale já? JÁ!? Bylo roztrháno a rozežráno, stráveno myšlenkovou kolektivizací. Uvízli jsme v sociální síti. Každopádně v síti...

Ale přesto jsem ani na okamžik neváhal a fotky jsem přidal. Neodolal jsem. Ó jak mi to slušelo. I s tlustým krkem. Ó jak to jachtě slušelo. Potom jsem jenom napjatě sledoval, kolik lidí kliklo na příslušnou místo s nápisem to se mi líbí. Bylo jich dost. Bodejť by se vám to nelíbilo, řekl jsem si a byl jsem pyšný. Jen zírejte na mou výlohu! Na můj úspěch. Jsem elita. Jsem vládce moří! Potom jsem přeposlal fotky grafikovi Petrovi z mé malé reklamní agentury, aby z nich udělal pozvánky na mou chystanou párty. Na křest mé nové jachty.

 

---