Doba hojnosti

„A přichází onen hřejivý pocit, který se rozlévá z plného žaludku do celého těla,“ řekl spokojeně Rafael a Eliáš několikrát pokýval hlavou.

Rafael pokračoval: „Po každé takové hostině mám svůj názor na život.“ Odmlčel se a kradmo pohlédl na Eliáše. Ten pochopil.

„Rád si ho poslechnu,“ řekl a přestal na chvíli jíst.

„Tak tedy…vždy, když jsem najezen do syta, obklopen přáteli, v takové poklidné chvíli, jako je teď, mám chuť dělat dobré skutky. Eliáši, takhle se vydat do světa a rozsévat dobro, to by byla věc!“ zasnil se Rafael.

„Jistě, jistě, nic nového pod sluncem, Rafaeli. Tuhle písničku jsem od tebe slyšel nejméně stokrát. Vydat se do světa a trousit dobro, jistě, jistě… Já říkám, že je to vožení dříví do lesa, kam se podíváš, všude blahobyt, jídla co hrdlo ráčí, celé dny trávíme tím, že teatrálně odhazujeme nedojedené zbytky a labužnicky ochutnáváme nejlepší sousta, abychom je vzápětí vyplivli a přešli k jinému stolu. A tak je to všude, věř mi, Rafaeli, všude. Můj strýc Moric mi včera vyprávěl, že cestoval tři dny po zemi a všude to bylo stejné, jen spousta jídla, dobrá společnost a nekonečný klid. Kam tedy chceš jít s tím svým dobrem, Rafaeli, lepší to už být nemůže.“

„Spějeme k obžerství, k postupné devastaci ducha i těla,“ řekl Rafael.

„Jen se přizpůsobujeme stávajícím podmínkám,“ odpověděl Eliáš, žvýkaje.

„Úpadek nelze omluvit podmínkami, zvláště když se jedná o podmínky blahobytné. Žijeme v době hojnosti, ta sama ale není vinna na naší duševní ospalosti, stejně jako na ní nenese vinu bída s nouzí, kterou ostatně oba pamatujeme.“

„Právě, že pamatujeme. Můžeš pak mít někomu za zlé, že zcela propadnul poživačnosti, o které se v hubených létech tolik nasnil? Já to nikomu za zlé nemám, protože pak bych se nejprve musel hněvat sám na sebe, a to kazí chuť k jídlu,“ zasmál se Eliáš a jal se věnovat pokrmu.

„Jsi nenapravitelný,“ povzdechl si Rafael, „stejně jako ti všichni tady okolo.“

Oba mimoděk pozdvihli hlavy a rozhlédli se. Kam až oko dohlédlo, rozrytá pláň byla pokryta mrtvolami. Nad bojištěm kroužila hejna havranů, na tělech vojáků hodovali černí ptáci, nepřeli se, masa bylo všude kolem víc, než byli schopni pozřít. Rafael a Eliáš sklonili hlavy a pustili se opět do jídla. Byla to doba hojnosti a nekonečného klidu.