Perla Života část 4.

předchozí kapitola

 

Ráno druhého dne se Kawula Derkisin probudil před rozbřeskem a ihned rozfoukal skomírající uhlíky k životu a přiložil několik třísek, aby se plamem měl kde ustálit. Z temného nebe padal déšť smíchaný s malými sněhovými vločkami.

„Snad nepřijde zima letos příliš brzy. Nerad bych se brodil z hor sněhovými závějemi anebo byl zde uvězněn do jara,“ pomyslel si lovec.

Alchymistu našel sedět na stejném místě, kde ho včera zanechal. Oči prázdné a bezvýrazné, dlaně u sebe a prsty propletené. Šaty měl promočené a výraz v obličeji značil velké soustředění. Lovec se v duchu proklel, že ho nenapadlo postavit přístřešek také pro alchymistu, aby jeho staré tělo bylo chráněno před vlivem horského nevyzpytatelného počasí. Nyní za deště musel postavit přístřešek a ještě rozdělat druhý oheň, jenž měl Sagu alespoň částečně udržet v teple. Navíc přitom sám zmokl, což ho štvalo nejvíc.

Přibližně za půl hodiny, byl hotový a převlečený v suchém oblečení seděl pod svým přístřeškem a popíjel vlažný čaj z borovicového jehličí. Mokré věci pověsil na větve, které zabodl do země nedaleko ohně. Přemýšlel, co bude celý den dělat.

Vše záviselo na dešti. Přestane-li pršet, tak se pokusí nalíčit několik pastí a pokud mu bude štěstí přát, večer si pochutná na zajíci či veverce, kterých takto vysoko v horách žije dost. Nahrává mu i fakt, že se blíži zima a zvířata shánějí co nejvíce potravy, aby přežila dlouhé měsíce, kdy bude země zmrzlá nebo pokrytá sněhem. Proto nejsou tak ostražitá, jako když předávají s prvními jarními paprsky slunce zkušenosti svým potomkům.

Dále bude muset nasbírat další dříví a nechat jej proschnout. Udržení ohně je velmi povzbuzujícím prvkem při přežívání v přírodě. Obzvláště za chladných podzimních dní a častokrát mrazivých nocí je teplo z plamenů neocenitelné.

Jelikož nepřestávalo pršet a naopak déšť ještě zhoustl, snědl Kawula několik plátků sušeného hovězího masa a pustil se do své obvyklé činnosti, když byl na cestách a nudil se. Vyřezávání píšťalek z bezových proutků. Za pětadvacet let jich vyrobil nespočet, avšak schovanou měl jen tu první a občas si na ní zahrál. Ostatní vždy někomu daroval při vhodné příležitosti. Ne že by měl hudební nadání, ale tóny, které z píšťalky vycházeli ho uklidňovali, a proto mu nevadilo, že hudba zněla ostatním falešně.

Odpoledne přestalo pršet a na pár minut si dokonce  sluneční parsky našly cestu skrze ocelově šedivá mračna. Kawula spěchal nastražit oka do cestiček zvěře. Vrátil se promočený a silně podrážděný. Další náhradní oblečení neměl a věci, které mu navlhli dopoledne, ještě nebyli suché. Navíc déšť uhasil oba ohně a rozdmýchat žhnoucí uhlíky k životu byl nadlidský výkon, protože dřevo bylo mokré a nechtělo chytit. Po půlhodině beznadějného foukání do doutnajícího dříví, to vzdal a s nadávkami si sednul pod přístřešek. Frustrující zážitek se podepsal na jeho psychice a Kawula si začal povídat sám se sebou.

„Tak to dopadá, když porušíš naše zásady,“ napomínal hlas. „Teď budeme spát promočení na studené zemi a bez ohně, který by nás hřál.“

„Řekni mi něco, co nevím,“ odsekl Kawula.

„Pročpak si oheň nepřikryl drnem, jako vždy?“ optal se hlas. „Musel jsi tušit, že začne znovu pršet, ne?“

„Měl jsem radost z těch několika málo slunečních paprsků, že jsem na to dočista zapomněl,“ přiznal druhý hlas. „Navíc jsem při kladení pastí ztratil orientaci, a když začalo opět pršet, zpanikařil jsem a nemohl najít cestu zpět k tábořišti.“

...

„Proč se neschovat v chatrči?“ navrhl hlas.

„Nahání mi husí kůži," přiznal Kawula.

„To na tebe působí kouzlo, které na ní bylo sesláno. Má odehnat strašpytle a nenechavce, jež jí náhodou objeví.“

„Myslíš tedy, že je tam bezpečno?“

„Určitě je tam sucho a mě se nechce spát znovu venku. Uvnitř si můžeme vysvléci oblečení a nahatý se zabalit do deky.“

„Nestačilo by se složit jen na verandě?“

„V noci bude foukat chladný vítr. Ráno bychom měli rýmu a byli bychom zcela jistě nastydlý. Uvnitř bude dobře, uvidíš,“ slíbil hlas.

„A co ty tři sochy? Nezaútočí na nás, až usneme?“

„Sám jsi říkal, že čekají na záminku, aby zaútočili. Pokud budeme spát hned za dveřmi, sochy si nás ani nevšimnou.“

„Dobrá. Přespíme uvnitř,“ rozhodl Kawula po chvilce rozmýšlení a s věcmi proběhl deštěm k chatrči. Pomalu otevřel dveře a opatrně nahlédl do místnosti. Sochy stály tak jak je opustili. Křesadlem zapálil knot svíčky a vložil ji do lucerny. Zavřel za sebou dveře a posvítil na kamenné válečníky. Ti se ani nepohnuli a lovci se znatelně ulevilo.

„Vidíš? Říkal jsem, že přespat tady bude bezpečné,“ řekl hlas.

„Příliš se neukvapuj. Noc ještě ani nezačala,“ odvětil Kawula a rozložil deku s věcmi hned u dveří. Koutkem oka přitom stále pozoroval mlčící společníky. Při první návštěvě chatrče si nevšiml, že oproti vzduchu venku, je tu podstatně tepleji. Možná předtím nebyl promočený a prochladlý, tak tu změnu nepostřehl, ale i když se svlékl, bylo zde příjemně.

„Už se cítíš lépe?“ zeptal se hlas.

„V posteli bych se cítil daleko příjemněji,“ odtušil Kawula.

„Já ti říkal, ať zůstaneme doma. Ale ty sis nenechal poradit. Že prý to je jedinečná příležitost.

Hrom do tebe. Spát v horské chatrči se zimou v zádech, promočení a bez ohně jsme mohli i u nás. Kvůli tomu jsme se nemuseli táhnout přes tři království.“

„Perla života je svatým grálem všech lovců pokladů. Stojí za trochu nepohodlí a rizika.“

„Tos říkal o všech artefaktech, pro které jsme se kdy vydali. Jsou to jen prázdná slova.“

„Tentokrát ne! Pokud Perlu Života najdeme, tak přinutím Raje Ariena Rasaxela, aby ti dal tvé vlastní tělo, a já se s tebou rozdělím o svůj majetek.“

„Přísahej, bratře!“

„Přísahám, Rawulo!“

Kawula Derkisin usnul neklidným spánkem. Celý večer měl na mysli tři sochy kamenných válečníků. Přestože se za celou dobu, co byl v chatrči, nehnuly ani o palec, měl z jejich přítomnosti špatný pocit.

S trhnutím se probudil a vytřeštil oči. Zhluboka a nepravidelně dýchal a byl zalitý studeným potem. Svíčka v lucerně dávno dohořela a než si zvykl na tmu, zachvátila ho panika. Z meluzíny se stal šepot kamenných válečníků a zvuky nočních živočichů venku v lese se proměnily v plíživé kroky a chrastění brnění.

Kawula Derkisin nahmatal vak a hledal další svíčku. Ve spěchu jí však nemohl najít a podle zvuků byly sochy už jen pár yardů od něho. Srdce mu bušilo tak rychle, že mu připadalo, že musí každou chvíli vyskočit z těla ven. Když už měl pocit, že se k němu sochy sklánějí, nahmatal konečně svíčku a blesku rychle jí zapálil.

Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že jsou kamenní hlídači na svých místech a bezvýrazné obličeje upínají jeho směrem. Zhluboka se oddychl. Aby se uklidnil, vytáhl bezovou píšťalku, kterou vyřezal dnes dopoledne a začal na ní hrát.

Falešné tóny se donesli až ke kamenným strážcům a ti se začali chvět. Kawula Derkisin se zalekl, že sochy ožívají a ihned ustal v hraní. Jakmile však hudba umlkla, přestali se i kamenní strážci chvět.

„Co to bylo?“ zeptal se Kawula.

„Hra světel. Plamínek svíčky mihotající se v průvanu ti šálí zrak, bratříčku!“

„Seš si jistý?“

„Naprosto.“

„Tvé falešné hrání umí jen zabíjet ducha hudby, ale zcela určitě neumí oživovat,“ řekl jízlivě Rawula.

Kawulu ta odpověď jak uspokojila, tak i urazila, a proto začal znovu hrát. Sochy se opět začaly třást. Lovec zavřel oči a v hlavě si dokolečka opakoval, že si s ním jen pohrává jeho fantazie. Hrát přestal až leknutím. Jedné soše totiž upadla ruka s mečem na podlahu.

„Co se stalo?“ zajímal se Rawula.

„Netuším,“ přiznal Kawula. „Jedné soše chybí ruka. Myslíš, že by se kámen začal stářím drolit?“

„Neblázni. Jsou to kouzelní hlídači a ten kdo je vytvořil, zcela určitě pomyslel na takou maličkost. Ti se určitě nezačnou stářím rozpadat.“

„Tak čím to, že jí ta ruka upadla.“

„Zkus ještě něco zahrát!“ přikázal Rawula.

„Proč?“

„Pamatuješ, jak v jedné jeskyni bylo šest zvonů a my museli vybrat ten správný, jehož tón rozbil kamennou stěnu?“

„Pamatuji. Od té doby má tu strašnou jizvu na rameni.“

„Máme, bratříčku!“ opravil Rawula svého bratra. „Klíčem k rozbití stěny, byl správný tón, při kterém kámen popraskal, a stěna se rozpadla.“

„A ty si myslíš, že moje hudba může rozbít tyto kamenné hlídače?“

„Hudba nejspíš ne, ale nějaký tón by mohl. Za zkoušku nic nedáme, ne?“

„Dobrá. Jdu na to.“

 

následující kapitola

---