Gen 3. část

Pozvala jsem je dovnitř. Alex si nesla pod rukou malý polštář a Annie menší tašku.

„Ahój!“ zahlaholila Alex.

„Nazdár.“ opakovala jsem po ní protáhlý pozdrav. Šli jsme do mého pokoje a všechny jsme si sedly na postel. Nohy nám visely dolů ke stolu. Kopali jsme jimi ve vzduchu a obložily jsme se polštáři.

„Ta tátova ženská je normálně ujetá na bezpečnost.“ postěžovala si Alex. „Asi stokrát se mě ptala jestli ti opravdu věřím. A že je tvoje sestra prej pochybná osoba. Kde dneska vlastně je?“ ptala se mě.

„V divadle.“ vypálila jsem. Annie odvrátila hlavu. Neuměla lhát. Jednou, když k nám šla na noc, viděla Angelu v plné kráse. Musela jsem jí to vysvětlit. Dnes už ví vše, ale Alex to říct nemůžu. Její otec je starosta. Mohlo by jí to jednou vyklouznout a pak... Nechci na to myslet.

„Nina se na tvou sestru pořád vyptává.“ oznámila nám Alex. Toho jsem se bála. „Nevíš proč?“ pokračovala.

„Ne.“ zamumlala jsem. Dole se ozvalo prásknutí dveřmi.

„Co to bylo?“ vykřikly jsme všechny tři nejdnou. Někdo stoupal po schodech. Odpočítávala jsem kolik mu jich zbývá do konce. 4, 3, 2, 1! Zatajila jsem dech a čekala jsem na jeho tvář ve dveřích. Běhal mi mráz po zádech a srdce bušilo na poplach. Annie mi stiskla ruku a Alex se mi vrhla kolem krku. Cítila jsem, jak se třesou. Nebo jsem se snad třásla já? Viděla jsem dívčí ruku v rohu rámu. Opravdu se sem někdo vloupal a teď se stane něco strašného. Možná bychom se stihly schovat. Ne teď už je moc pozdě. Už to nestihnem. Možná kdybychom byly dost potichu, nevšimne si nás. Nepůjde do tohoto pokoje. Nic cenného tu přece není. Ani v tomto domě není nic cenného. Proč zrovna tento dům. Proč zrovna my? Pak ten člověk padl jako mrtvý na zem mého pokoje. Byla to Angela. Byla opilá a v bezvědomí. Nejspíš Patrikovi utekla. Vrhla jsem se k ní a položila ji do stabilizované polohy. V podstatě se takto domů vracela často. Možná jsem ji milovala, že mě vychovává, ale v těchto chvílích ji nenávidím. Annie na mě hleděla se smutkem a soucitem v očích a Alex vyčítavě a podezřívavě. Angela se nejspíš někde poprala, jelikož měla pod okem temnou podlitinu a na tváři se jí táhl dlouhý rudý šrám. Pak dole znovu práskly dveře. Patrik vyběhl k nám do pokoje a beze slova vzal Angelu do náručí a odnesl ji dolů. Annie začala slzet, pak popotahovat a nakonec plakala jako o závod.

„Co se děje?“ ptala se nechápavě Alex.

„Nic.“ odpověděla jsem jí stroze. „Asi byste měly jít.“ řekla jsem.

„Ale vždyť jsme tu měly spát?“ ptala se Alex dál.

„Běžte!“ křičela jsem.

„Ale“ přidala se Annie.

„Prostě běžte!“ křičela jsem na ně. Dvě nechápavé holky. Ani já jsem nechápala proč na ně tak křičím.

„Kim?“ řekla mi Annie.

„Co je?!“ vyjela jsem na ní znovu. Annie začala couvat a Alex se pomalu rozšiřovaly oči. Zíraly ne mě. „Co je?“ řekla jsem napůl zoufale a napůl naštvaně. Stiskla jsem ruce v pěst, ale nechtěla jsem jim ublížit. Kdyby ano ruce bych spíš otevřela. Cítila jsem v sobě instinkty, o kterých jsem nikdy nevěděla. Veškeré mé pocity se přelívaly jeden přes druhý. Alex začala vzlykat. Slyšela jsem jejich rychlý dech, jejich bušení srdce. Slyšela jsem to všechno velmi hlasitě. Holky se chitily za ruce a utekly obě domů. Rozevřela jsem pěsti a šla jsem si konečně lehnout do postele. Lehla jsem si a peřinu jsem si přitáhla až k hlavě. Spokojeně jsem přivřela oči. Pak jsem zahlédla krev. Byla to rudá krev na mé peřině. Pohlédla jsem na zem mého pokoje. Byla tam hotová kaluž krve. Prohlížela jsem si celé tělo, odkud se ta krev mohla vzít. Nakonec jsem si prohlédla ruce. Byly na nich na každé čtyři obrovské vpichy. Přesně tam kde jsem měla stisklé prsty. Z ran mi ješte vytékala krev, když jsem si všimla, jak neobyčejně ostré mám nyní nehty.

 

 

Opět jsem zaslechla to nepříjemné pískání u ucha. Na nose jsem pocítila Mitchiiny jemné chloupky. Pak mě začala olizovat a nakonec i jemně škrábat. Konečně jsem tedy vstala. Obvázala jsem si dlaně bílými obvazy. Rychle jsem se učesala. Pak jsem vzala do ruky řasenku a přetáhla jsem si jí řasy. Nakonec pudr a mohla jsem vyrazit. Nechtělo se mi mluvit se setrou. Navíc by se jistě zajímala o ty obvazy. A na otázku, jak se to stalo, jsem neuměla odpovědět ani sama sobě. Naházela jsem učebnice do tašky a vylezla jsem oknem. Rozeběhla jsem se ulicí k domu, kde bydlí Annie. Rozhodla jsem se, že se holkám nějak omluvím a urovnám to s nimi. Stiskla jsem zvonek a vyčkávala jsem. Před oknam se mihla Annie. Pozorovala mě. Vyčítala mi pohledem. Spalovala mě. Nakonec vylezla. Neotevřela mi sice vrátka, ale byla připravena mě vyslechnout.

„Annie..“ žádná reakce.

„Já. Já nevím co se se mnou stalo. Omlouvám se.“ Annie se dlouze zadívala na mé obvázané ruce.

„A co ta krev? Co to bylo?“ ptala se.

„Já nevím. Měla jsem asi nějak ostré nehty. Neostříhlala jsem si je a moc jsem je stiskla.“ snažila jsem se jí i sobě namluvit tuto chabou výmluvu.

„Dobře, budu dělat, že ti to věřím a zapomeneme na to. Platí?“ navrhla mi.

„Díky, díky, díky, díky!“ vykřikovala jsem a vrhla jsem se jí kolem krku.

„Áu!“ vykřikla Annie. Rychle jsem jí pustila a zadívala jsem se na osum krvavých teček na jejích zádech. Pak jsem jen zírala na své zkrvavené ruce. Měla jsem na rukou její krev. Annie neucouvla jen se koukala na mé nehty. Pak je vzala do rukou a zblízka si je prohlížela.

„Co to ksakru je?!“ vykřikla.

„Já nevím. Objevilo se to teprve včera.“ odpověděla jsem. „Takže tohle sis zaryla do dlaní? Proto ta krev a obvazy?“ vyptávala se.

„Asi ano.“ vzdechla jsem.

„Tak proč si to neostříháš?!“ ptala se.

„Ráno už to tam nebylo. Prostě to zmizelo.“

„Jo tak zmizelo. Samo od sebe viď“ řekla Annie ironicky.

„Já nevím, nechápu to! Nevím co to je, ale chci se toho zbavit.“ zoufala jsem.

„Dobře. Zbavíme se toho. Počkej tu.“ řekla Annie a odběhla do domu. Po chvilce se vrátila s nůžkami. Přiložila je k mé ruce, ale já měla nehty opět normální.

„Jakto? Kam se to podělo?“ divila se.

„Já ti říkala, že ráno už to tam nebylo!“ řekla jsem nadšená tím, že jsem měla pravdu.

„Děvčata! Pošpěšte si! Za chvíli žačne škola! Annie jestli přijdete zase pozdě... no ty víš co se stane.“ volal na nás Anniin otec ode dveří. Byl to vcelku fajn muž. Skvěle se o Annie staral a úžasně vařil.

Běželi jsme ulicí k Alexinému domu. Annie zazvonila a Alex vykoukla z okna.

„Jo jó, už jdu... skoro.“ křičela. Pak se podívala na mě. Pohlédla mi dlouze do očí a zavřela okno. Pak zapípala Annie smska. Stálo v ní:

Já už s ní nikam nejdu. Běž si s ní, nebo půjdeme jen my DVĚ.

Ta slova mě ranila. Věděla jsem, že Alex to za chvilku přejde, ale ranilo mě, že se dokáže takto urazit jen kvůli jednomu večeru. Annie jsem podrápala záda a nic nenamítala. Měly jsme spolu vždy pevnější pouto než s Alex, ale že o tolik jsem nevěděla. Alespoň se zbavím dotěrných dotazů její macechy Niny Marverové. Pohlédla jsem na Annie a doufala jsem, že zde nebude chtít zůstat. Ani se na mě nepodívala a pokračovala ulicí dál ke škole. Doběhla jsem ji a sly jsme společně. Krok za krokem jsem přemýšlela jstli se mám otočit. Jednou se ohlédnout, kouknout se, jak to Alex vzala. Ohlédla jsem se tedy a viděla jsem, že na nás Alex kouká z okna. Rychle jsem ucukla a beze slova jsem pokračovala v cestě. Za rohem vykoukla budova školy a my jsme vešly dovnitř. Rychle jsem si vyndala věci ze skříňky a vyrazila jsem nahoru. Alex mě po cestě předběhla na schodech. Nesla si učebnice u těla a hleděla na mě sklíčeným pohledem. Ona se mě bála. Došla jsem do třídy a všimla jsem si, že Ginger nesedí na svém místě. Vlastně vůbec nebyla v této třídě. Ona je vždy ve škole. Nemá zameškanou jedinou hodinu. Musela by zemřít aby nešla do školy. Ještě podivnější to bylo, když zazvonilo a ona tu stále nebyla.

---