Pan hodný

Jedna povídka z cyklu valenstýnských povídek. Nápad se mi velmi líbil, ač na první pohled nemusí mít s valentýnem nic spoelčného.

PAN HODNÝ

 

 

 

 

Je 12.00. Den neznámý. Na smrt odsouzený vězeň číslo 21891 křáčí na svoji první vycházku po velmi dlouhé době.  Nevěděl, kam jde, ani proč tam jde, ale šel. Kdo by nešel po 3 letech zavřených na přísné samotce, kde byla jeho jedinou přítelkyní 10 kilová činka a postel. Pravda teď podle toho taky vypadal, světlá kůže, tělo jedno velký sval a lehce nepřítomný výraz.

„ 2-1-8-9-1 stát“ Ozval se počítačem vytvořený hlas a vězeň se zastavil. „ Vpravo v bok a vejděte do dveří.“ Reproduktor se odmlčel a pak se ozvalo klapnutí a vypnul se docela. Vězeň poslušně vstoupil do dveří, kde na něho čekalo měkké křeslo. Ani se nerozmýšlel a sedl si. Po třech letech si sedl do měkkého křesla, teď už se nemínil zvednout.

  „Jsem rád dva-jedna-osm-devět-jedničko, že se ti tu líbí. I když, neměl bych tě oslovit radši KAPITÁNE?“  Tento hlas vyšel s reproduktorů umístěných v rzích místnosti. Už to nebyl počítač, tohle byl člověk a to dokonce člověk, který věděl kdo nebo spíše co je a byl. Vězeň zpozorněl, ozval se zvuk otevírajících se dveří a ze stejné chodby, ze které sám před chvílí přišel, vešel důležitě vypadající muž, podle oblečení voják. Po dlouhé době první neznámá tvář, uvědomil si vězeň a tak se protentokrát vyhnul všem pokusům o násilí.

  Muže to možná překvapilo, ale nedal to na sobě vůbec znát. Chvilku si vězně prohlížel a pak promluvil jasným hlasem: „ Tak pane KAPITÁNE( slovo kapitán vyslovoval se zvláštním přízvukem) mám pro vás zajímavou a rozhodně neopakující se nabídku.“ chvíle ticha, kde by se očekávání mohlo krájet a pokračování : „mohu vás dostat z vězení, a časem možná i na svobodu, dostanete nové jméno, nové doklady a smažeme váš starý život, pokud tedy přežijete.“ Muž-voják čekal na reakci, obvykle vídal lidi dělat unáhlená rozhodnutí a pohyby, ale tenhle vězeň ho překvapil. Ani se nepohnul. Pak se k velkému překvapení usmál a odpověděl: „vy že dokážete mě osvobodit? Mě, který podle oficiální zprávy způsobil smrt více než 50 vojáků? A jak byste to chtěl udělat? Máte snad kontakt na prezidenta, aby mi dal milost?“ poslední slova vykřikl tak trochu v začínajícím záchvatu smíchu. Když už se dostatečně pobavil, zjistil velmi zajímavou věc, ten muž nejen že neodešel, ale dívá se na něj stále a větším zájmem.

„Zde máte všechny důležití informace, přečtěte si je, a přesně za 24 hodin od vás čekám odpověď.“ Muž-voják pak dal na stůl několik papírů a odešel. Vězeň osaměl. Chvíli přemýšlel, zda má vůbec cenu si ty papíry pročítat, nakonec si je vzal, vyhodit je může vždycky.  Ještě ten večer si ty papíry vzal, aby si je při posledních chvílích denního světla přečetl. Jak postupoval dále v textu, jeho výraz se měnil.

Pozorovatel by uvedl 4 stádia:

1. znuděný výraz bez zájmu.

2. čtenář se začíná vtahovat do obsahu, zvedá se zájem.

3. hluboký zájem, doslova hltá písmena.

 4. úplné vytržení, počátky šílenství, zahozen papír, rychle nekoordinované pohyby.

Na to kolik změny způsobil, byl text překvapivě krátký. Obsahoval jen minimum konkrétních informací, ale zato velmi důležité. Byl to nový armádní výzkum, který mněl probíhat co nejvíc v utajení a byl podporován z vysokých míst, proto si mohli dovolit i lidské dobrovolníky. A proto oslovili jeho, podle papíru byl ideální, doživotí, nikoho nezajímal, vyhovující charakterové vlastnosti, stačilo podepsat.  Byl tu ovšem problém, nebylo čím. Jako vězeň neměl přístup k ničemu, co by se dalo použít na psaní, aneb podle hesla: pero mocnější meče, mu byl omezen přístup ke všem věcem potencionálně sloužícím jako zbraň.

 

Chtěl se dostat za každou cenu ven a tohle byla možná neopakovatelná šance. Pravda zítra si přijde ten muž-voják pro odpověď, ale kdo ví, zda mu jen nepředají papír a on nebude přítomen, Musí se nějak podepsat. Pak dostal nápad. Nebude to sice nic příjemného, ale svoji funkci to splní dostatečně.

 Druhý den přesně v 12.00 seděl v místnosti a čekal. Muž-voják tentokrát přišel o něco později, vypadl více ustaraně, ale snažil se to nedávat najevo. Když si vzal do ruky papíry a zjistil odpověď, tak mu to očividně zvedlo náladu. Usmál se zářivým úsměvem, stejným jak se usmívá lampa, když láká můry. „Ale pane KAPITÁNE, to jste opravdu nemusel plýtvat svou drahocennou krví, klidně bych vám pučil tužku.“

Obrátil se k odchodu a ve dveřích ještě dodal: „ připravte se, do týdne budete převezen.“

„No mohlo to dopadnout hůř“, pomyslel si vězeň, „ale pravda taky i líp“. A s dobrým pocitem odešel zpět do své cely. Pak už to šlo velmi rychle a organizovaně. Za dva dny dostal nějaký papír k podepsání a třetí den ho ozbrojená eskorta přivedla k autu.  V autě ho už vítal stará známý, muž-voják se na něho příjemně usmál. Dveře se zavřely a auto rozjelo. Bylo překvapivě dobře odhlučněné a na druhé straně úplně předvídatelně vlastnilo neprůhledný skla s obou stran. Uběhlo asi pět minut, kdy se na něj muž-voják obrátil. Dalo se to čekat, konečně se dozví detaily.

„Takže pane ... no budeme vám muset dát nové jméno, odedneška se jmenujete Alex Rides. Myslím, že vám jméno bude vyhovovat. Časem dostanete složky, které vám poskytnou základní fakta o vás, jako datum narození školy atakdále, však to znáte. Teď když víme, jak se jmenujete, pane Alexi, bych se vám měl představit. Ale já to neudělám, a to z celkem jednoduchého důvodu, není to potřeba. Nemusíte mně znát.“ Chvíle ticha jak se muž-voják nadechoval k další dlouhé promluvě.„Takže představovací formality bychom měli, teď k tomu co tě čeká. Je to jednoduché, budeš pokusný králík. Ne neděs se, nebudeme do tebe pouštět proud ani se tě snažit předávkovat novou látkou. My vás budeme léčit. Víme o tom, že máte jistý jiný smysl pro dobro, spravedlnost, obecně řečeno vaše zásady co se týče kladných vlastností jsou jaksi jiné, tak vás napravíme nebo minimálně se pokusíme o nápravu.

Pokud bude náprava úspěšná, tak dostanete svobodu, pokud nebude tak vám alespoň zařídíme kratší trest a nějaké příjemnější vězení. Taky tak na tom vyděláte, no není to úžasné?“

  Alexi to teda zas tak úžasné nepřipadalo, ale zase na druhou stranu opravdu neměl co ztratit.

z dalších úvaz ho vytrhlo zpomalování, museli dojet na místo. Tak brzo to Alex nečekal, ale třeba jeli rychleji, než se zdálo.

 Jeho nové působiště Alexe lehce překvapilo, čekal vysoké zdi, strážné se psy a všude kamery. A našel jen vysoké zdi, ostnatý drát a spícího starého hlídače. Pak se ale uvědomil, že tohle je mnohem lepší, je to méně nápadné a zapadne to mezi ty skladiště, které zahlédl v okolí. Prostě krásná maloměstská idylka.  Ubytovali ho v budově v krásně zařízené místnosti, měkká postel, světlo a dokonce stolek, po třech letech maximální komfort, který ho napadl.

  Druhý den to vše začalo. Ráno ho vzbudili a doprovodili do místnosti, tam bylo krom něj ještě prase. Normální růžové prase. „Co to je? To mně jako budete porovnávat s prasetem?“ Ozval se podrážděně Alex. „Nebojte se, pane Alexi, bude to mnohem jednoduší. Tady máte pistoli, zastřelte to prase.“  Na tyto slova dostal Alex do ruky pistoli. Přesněji řečeno Berettu. Tuhle zbraň už znal nazpaměť, měl ji dokonce u sebe v ten osudný den.

 Vzpomínky se začali opět objevovat, po třech letech to viděl tak přesně, jako kdyby se to stalo včera. Jednotka byla překvapena nepřítelem, bylo jim zničeno jedno ze dvou vozidel, několik zraněných a nepřátel neubývalo. Tehdy dostal od velitele rozkaz, aby obsadil těžký kulomet na vozidle. Vždycky věděl, že velitel nebyl hrdina, ale to co udělal, bylo něco strašlivého. Vyhodil řidiče a snažil se s vozidlem ujet do bezpečí a nechat tam zbytek vojáků naprosto bez šancí. V té chvíli se Alex, tehdy ještě kapitán Kleit, rozhodl. Zastřelil velitele a díky přítomnosti těžkého kulometu se nakonec ubránili.

No i když říct ubránili bylo přehnané. Z původně 70 členné jednotky zůstalo naživo asi dvacet a z nich bylo patnáct nějak zraněno. Ale pořád to bylo lepší, než kdyby je nechali umřít všechny. Tenhle názor naneštěstí nesdílelo velitelství. Za zastřelení velitele by byla normálně smrt, záchrana životů bylo bráno jako polehčující okolnost a tak dostal doživotí.

  Vzpomínky zmizely stejně rychle, jako se objevily. Alex si mezitím už ze zvyku zkontroloval náboje, odjistil a nabil. Opravdu tam byl jen jeden náboj, nebol to obyčejný náboj, po hmatu zjistil, že to má zvláštní drážku. Velmi ho zajímal efekt, který tato drážka dokáže.

 „Tak, pane Alexi, vidíte to prase? Zastřelte ho.“ Rozkázal jeden z přítomných. „Proč ne?“ Pomyslel si Alex a stiskl spoušť. Zvláštní je, že takový malý pohyb způsobí dvoje kopnutí. První kopnutí patřilo střelci, pro kterého něco takové byla dávno zapomenutá rutina. Druhé kopnutí patřilo cíli, tedy nevinnému praseti, kterému to “kopnutí“ doslova vytáhlo mozek z hlavy a rozprostřelo ho po místnosti.

  „Velmi zajímavé, ta drážka po nárazu docela zvýší poškození, ale já myslel, že budu dělat něco jiného a ne testovat střelivo.“ Prohlásil Alex do toho ticha, které vždy zůstávalo po výstřelu.  Všichni přítomní (asi 4 lidé) stále nevěřícně zírali na tu spoušť, která se zde objevila. Ten nejstarší a pravděpodobně nejotrlejší si už čistil svůj oblek od zbytků mozku. „No dobrá, pane Alexi, to byl takový vstupní test, a myslím, že jste prošel. Teď si prosím sedněte tam na tu židli. Ano přesně na tu. A teď už jen seďte klidně, zbytek zatím nechte na nás.“ Alex si poslušně sednul a čekal, co se bude dít. Chvíli pozoroval jen nelogické pobíhaní vědců, ale pak co většina z nich mizela ve vedlejší místnosti, byl tam pozván taky. Tam už to vypadlo jinak. Viděl spoustu velmi moderně vypadajících přístrojů, o kterých ani neměl tušení, co umí. Ale asi to ani vědět nechtěl. Znovu se chtěl posadit někam do kouta, ale tentokrát si musel lehnout. Pak ho připojili na několik základních lékařských přístrojů a přidali velmi podivně tvarovanou helmu. Vědci chvíli něco mačkali na počítači a pak se přesunuji k něčemu, co jim pravděpodobně sloužilo jako velká obrazovka. Následovala chvilka hádání, posun páčkami a nov é nastavení a zpět k obrazovce. Takhle se to opakovalo asi dvanáctkrát během hodiny. Pak Alexe propustili a on odešel zpět do svého pokoje. Cítil se unavený a tak brzy usnul. 

Druhé den se to opakovalo znovu, ovšem bez toho prasete. Už jenom přístroje. Třetí čtvrtý den také. Pátý den dostal volno, aby si odpočinul. Šestý a sedmý den mněl cvičit. A pak znova. Měsíc utekl jako voda a na konci měsíce se Alexovi zdálo, že se nic nezměnilo. Cítil se úplně stejně.

  A však když ho přesně po měsíci postavili před stejnou situaci a on mněl znovu zastřelit prase, zaváhal. Nemohl ho zastřelit, ale nakonec se po dlouhém přemáhání donutil stisknout spoušť. Tento vývoj vědce uspokojil a popohnal k dalším výzkumům. Další měsíc probíhal stále stejně, hodinu ležení na přístrojích denně a hrozná únava.

 Pak přišel třetí test. Znovu zbraň a znovu prase, ale tentokrát už se nedokázal donutit, aby vystřelil. Neměl důvod zabíjet.

 „Dobrá, takže to bychom měli, ještě vás požádám o to, abyste nám řekl nějakou lež.“ Alex se chvíli zarazil, nechápal, proč to po něm chtějí, nikdy neměl rád lhaní a vždycky to na něm bylo poznat. Ale poslechl je. I když to co z něj vypadlo, nebylo moc přesvědčivé, ale vědcům to stačilo. Ten den mněl poslední měření a pozorování, protože podle oficiální zprávy, byl vyléčen. Stal se z něj spořádaný občan. Výzkum byl u konce.

Později se ukázalo, že výzkum u konce zdaleka nebyl. Vědcům se podařilo tuto několikaměsíční léčbu zkrátit na asi jednu hodinu. To vedlo k masovému rozšíření. Po celém světě se začala tato léčba využívat. Každý občan, pokud chtěl vykonávat nějakou funkci, musel mít toto potvrzení. Vyjímky a tu samozřejmě byly, policie armáda, ale do 5 let se zrušila armáda a policie byla už jen na okrasu.  Tehdy vyšlo na povrch to, co se Alex dozvěděl několik týdnu po svém propuštění. Nikdo už nedokázal zabít zvíře, jen v nutné sebeobraně, ale člověk to bylo něco jiného. Alespoň pro Alexe. Člověk nebyl zvíře.

Alex vzpomínal. Dnes to bude patnáct let od jeho „vyléčení“. Svět se změnil. Stamilióny lidí, přešla chuť na násilí. Lidé byli pacifisté, kteří se snažili žít mírumilovně a dobře. Ovšem, ne každý touto léčbou prošel. Mafie všeho druhy se snažili se těmto léčbám vyhnout a to povětšinou úspěšně. A pak asi před pěti lety začali převraty. Ozbrojení členové mafie se začali zmocňovat vlád. Nikdo jim v tom nebránil. Ta hrstka lidí, kteří v té době byli schopni někomu ublížit, byla rychle odzbrojena a vystavena jako varování pro ostatní.

Každá mafie si zabrala své území, které si ohlídala. Nebála se revolucí ani ozbrojených převratů, báli se jen svých sousedů.  S těmi se vždy vedlo několik malých potyček.  Ty pročistili zemi od malých a neschopných organizací.

  Dnes zemi vládne mír. Je to zvláštní, že až vláda zločineckých organizací dokázala to, o co se marně pokoušeli všichni před ní. Už se nepáchali zločiny, nikdo toho nebyl schopen, a pokud ano, byl pod dohledem vlády. Nikde na ulicích nebyli vidět drogy, už se nemuseli zotročovat lidé, stačila jedna zbraň na celý dav. Většina lidí si zvykla, bylo jim nakonec líp, už se nebáli, že by je někdo v noci přepadl či okradl.

Alex si zapálil doutník. Přivezli mu ho s Kuby, jako dárek za dohodu o obchodu, kterou tam uzavřel. Doutník, pamatuje si, když si dal první. Ten den se změnil jeho život. Ještě teď si pamatuje ten smích bývalého vůdce této oblasti, který se neuvěřitelně bavil, když nad něj „pan hodný“ (dostal velmi zajímavou přezdívku jako první z hodných) mířil zbraní a říkal mu, že ho zastřelí. O to větší překvapení bylo, když nakonec vystřelil a zaujal jeho místo.

Nyní vládne třetí největší zemi na světě. Mocnější než on je už jen Rusové a Asiaté. A právě kvůli tomu si dneska zapálil doutník. Nelíbilo se mu jméno jeho státu. Evropané, znělo příliš divně. 

Podíval se na kalendář a najednou ho to napadlo.  „Myslím, že jsem právě přišel na název“, řekl si v duchu a zvonkem zavolal svého osobního úředníka. Ten přišel téměř okamžitě. „Ano, pane Alexi, co si přejete?“ Tázal se už ve dveřích. „ už jsem vymyslel jméno. Ode dneška se stát jmenuje: Země lásky.“ Chvíli ticho. Úředník zaraženě čekal, a přemýšlel, zda je to jen nový fór nebo je to myšleno vážně. Alex se usmál a dal tím jasně najevo na co je mu úředník, který ho neposlouchá.

  Úředník se otočil a zmizel. Alex se rozvalil na křesle. A jen tak mimochodem prohlásil: „ jako pan hodný jsem to dotáhl daleko ne?“ A spokojeně usnul.

---