To jsem jenom já

Hororová povídka, bez hromad mrtvol a bez tun krve.

To jsem jenom já

 

Ticho. Tma. Parta mladých lidí stanuje v lese. Teď zrovna je noc a všichni už dávno spí. Nikdo z nich nemá šanci zaslechnout zvuk blížícího se ...

Co se to vlastně blíží? Zvíře? Člověk? Nebo snad jen vítr? Zvuk lámání větve říká, že tohle nebude vítr. Ale co by tu dělal člověk, vždyť ti lidé si to tu vybrali kvůli tomu, že tu nikdo nechodí. Když ne vítr, ani člověk, tak to bude zvíře. Zvíře ale nikdy nechodí k lidem tak blízko. Ledaže by bylo opravdu hladové.

Zvuky sílí. Vypadá to, že už skoro dorazilo ke stanům.  Stany jsou jen dva. V každém z nich je jeden pár mladých lidí. Rád bych věděl, do kterého stanu dojde to zvíře pro jídlo. A už je u prvního. To je ale škoda, stan je zavřený a zajištěný, vypadá to, že někdo uvnitř nechtěl, aby je nějaká zvířata rušila. No tak snad bude u druhého stanu větší štěstí.

Počkat! Stan se začíná otevírat. To je přece blbost, žádné zvíře neumí otevřít stan. Ono ho neotevírá, ono ho jen rozpárává. Tak to pak jo, asi je opravdu hodně hladové. Hm už vidím dráp kterým to páře. Takový dlouhý, zahnutý a vypadá opravdu ostře. Zvláštní, neznám žádné zvíře, které má takový dráp. Myslím, že už se brzo dozvím, co je to za potvoru. Už je ve stanu. Ted přijde křik a krev. Ano už je to tady. Ta potvora se vrhla zcela přirozeně na tu větší a tedy i nebezpečnější kořist a právě teď ho zakousla. Teda myslím, že zakousla. Bylo to rychlé a v té tmě nebylo nic moc vidět.

„A dost.“ Vykřiknul Tomáš naštvaně. „Vždyť je to furt to samý. Zase je zabíjí nějaký přihlouplý monstrum, co není ani pořádně vidět.  To není ani trochu děsivý. Je to nuda.“ Tomáš se zarazil. Byl sice naštvaný, ale kdyby ho takhle někdo viděl, jak tu mluví sám se sebou, tak by si o něm pomysleli, že je blázen. Ještě štěstí, že je sám doma. Rodiče odjeli na víkend pryč, a Tomáš si tu právě dělal hororový večer. Nebo spíš pokoušel. Z těch pěti hororů co viděl, se pořádně nebál ani u jednoho. Všechno je to pořád dokola to samé. Schválně si to zařídil tak, že v domě nikdo není, prý je to tak strašidelnější. A nic.

„ Proč je to všechno tak nudné?“ Povzdechl si Tomáš nahlas.

„Protože dokud to nezažiješ tak to není ono.“ Zazněla odpověď.

„ To mi povíde ... Tomáš se zarazil v půlce věty. Vždyť je tu sám. Tak jak mu může někdo odpovídat. Rozhlídnul se opatrně po místnosti. Nikde nikdo. „To si mi asi zdálo,“ pomyslel si Tomáš. „Co se ti zdálo? Já.“ A zase! Ale odkud? Tomáš začínal být nervózní. Rozsvítil všechna světla v místnosti.  A stále nikde nikdo. To je zvláštní. „Hledáš mě? Zkus okno.“ Ozval se zase ten hlas. Tomáš se vyděšeně podíval k oknu. Nikde nikdo. Naštěstí, jeho oddechnutí muselo být slyšet po celé ulici, protože takový strach Tomáš neměl už velmi dlouho.

Pak ho to napadlo. Z něho někdo dělá srandu. Vysílačka někde v místnosti, a pak ho pozoruje oknem. To je jasný. Ale konec srandy. Vyděsili ho, a to ne že ne, ale všechno má svou míru a oni ji už dávno překročili. S těmito myšlenkami vyrazil Tomáš, aby zavřel okno a přesunul se o patro výš do svého pokoje. Ten byl zvláštní právě tím, že neměl žádné okno.

Unavený událostmi se Tomáš přesunul do sprchy. Teplá sprcha, to jediné mu teď pomůže, aby se uklidnil. Sprcha byla dlouhá a uklidňující. Když s ní Tomáš vylézal, cítil se jako nový člověk. Došel před zrcadlo- Asi bych se měl oholit, pomyslel si.

„ Zbytečnost, stejně to už nikdo neocení.“ Ozvala se postava v černém stojící za ním.

„AAAAAAAAA“ Tomášův vyděšený řev se rozléhal po domě. Okamžitě se otočil, aby čelil tomu cizinci tváří tvář, ale když se otočil. Tak tam nikdo nebyl. Tomáš se velmi pomalu otočil zpátky k zrcadlu. V odraze samozřejmě nikdo nebyl. „ Ukaž se!“ Zakřičel Tomáš. „ Proč bych měl? Takhle je to větší zábava, nemyslíš?“ Odpověděl zase ten hlas, ale tentokráte trochu jiný. Jako kdyby byla slyšet v jeho hlase radost.

Kdo to může být? Tatáž myšlenka probíhala Tomášovi v hlavě už po několikáté a stále ještě bez úspěchu. Vždyť bylo zamčeno, klíč měli jen on a rodiče. A na kanadský žertík rodičů to taky nevypadalo. Tohle by nikdy neudělali. Na zloděje to nevypadá, ten by šel po cennostech a nezdržoval by se strašením. Dokonce by se ani neměl jak dostat dovnitř. Jediný vchod do domu byl zamčený a zajištěný západkou. Bylo by slyšet, kdyby je někdo vyrazil a u oken to stejné.

„Tak co hrdino, co bude dál?“ Začal ho ten cizí hlas pobízet. „Přeci mě nenecháš se nudit, chystám se s tebou užít spoustu zábavy.“ Pokračoval znovu ten hlas, teď už si byl Tomáš jistý, že zní pobaveně.

Tak a dost. Takhle to nenechám. Tato myšlenka se v Tomášově hlavě zrodila tak rychle, že než se stačil vzpamatovat, vběhl do svého pokoje ozbrojený smetákem, co našel po cestě. „ Tak se ukaž, zbabělče. Postav se mi, nebo se bojíš? Tentokráte zněl Tomáš bojovně, i když ve skutečnosti moc nebyl. „ Tak ty se mě opovažuješ nazvat zbabělcem. Ty!“ Zazněl hlas znovu, ale teď už nezněl pobaveně, ale opravdu děsivě.

Jen co dozněly tato slova, začalo se v pokoji stmívat. A to i přes rozsvícená světla.

„Co to?“ Vypravil ze sebe Tomáš napůl překvapeně a napůl zděšeně. „To to není možný, to se mi musí jen zdát. A Každou chvíli se probudím. Ty, ty si jenom v mojí hlavě. Néééééé!!!

Poslední zvuk, který se s pokoje ozval, byl dopad násady od smetáku na zem.

 

Když se rodiče další den vrátili a našli svého syna schouleného v rohu s hlavou mezi koleny, vůbec neodpovídal. Nereagoval na nic ani na otřesy prostě na nic. Ale to nejhorší přišlo, když se jim povedlo zahlédnout jeho tvář. Bílý obličej, který vyjadřoval jen jednu věc a to neuvěřitelný strach.

Policie na místě činu nenašla nejmenší důkaz o cizím zavinění a lékařská zpráva jen potvrdila, co bylo všem jasné. Smrt byla způsobena zástavou srdce a pravděpodobnou příčinnou byl strach. Jako viníka toho strachu byly označeny hororové filmy, které rozházeny kolem televize. Nikdo si nevšiml smetáku, tak pečlivě uloženého v koupelně na svém místě , který má na dvou místech stopy od opravdu velmi silného stisku. Smrtelného stisku.

 

 

  Rhakys, stvoření temnot, chodec časem. Děsivý přízrak z dávných časů opředené dávno zapomenutými legendami. Démon zjevující s, aby přinášel strach. Nikdy neviděn, pokud on sám nechtěl. A ti co ho viděli, byli do konce svého života natolik poznamenání, že už do konce života nepromluvili, když ovšem jeho setkání ovšem přežili.

 

Ale na takové pohádky však dneska nikdo nevěří. Proč taky věřit, vždyť jsou to výmysly našich nevzdělaných předků. Nic takového přeci neexistuje.

 

---