Valentnský krvák

Valentýsnký krvák

Byla noc 14. února, krásny den svatého Valentýna. Večerní obloha byla krásná, bez jediného mráčku. Měsíc, skoro v úplňku svítil na téměř opuštěný park. Téměř? Milenecký pár, chytře maskovaný ve křoví si užíval noc svátku všech zamilovaných. Všude bylo ticho, byl slyšet každý poryv větru, každé zvíře. Když tu najednou se ozvali kroky, asi osamělý chodec. Nikdy jiný by se v tuto pozdní hodinu do parku nevydal. Milenci na chvíli přestaly. Chtěli zůstat utajeni. Kroky chodce najednou zmizeli. Milenci se začali vášnivě líbat. A když už se chystali pokročit dál tak kluk dívku zarazil“počkej chvilku, musím si odskočit.“Kluk se zvedl a odešel do nedalekého křoví. Po chvíli se zatemnělo, velký černý mrak zakryl měsíc a v parku se rozprostřela tma. Dívka celá vyděšená ani nedutala a čekala na návrat partnera. Ze křoví se ozval divný tlumený zvuk, dívka chtěla na kluka zavolat, ale byla tak vyděšená, že nevydala ani hlásku. Tlumený zvuk ustal a dívka slyšela, jak se kluk k ní vrací. Ulevila si a uklidnila se natolik, že ze sebe vysoukala“kdes byl tak dlouho? A co to bylo za zvuky?“. Chlapec odpověděl lehce chraplavým hlasem:“to nic, jen sem zakopl o větev a při pádu sem si vyrazil dech.“pak pokračoval veselým hlasem“tak kde jsme to skončili.“Po asi hodině vášnivého milování oba ustaly. Dívka řekla chlapci, že už musí jít domů, že jinak se o ni budou rodiče bát. Chlapec řekl, že tomu rozumí a taky že se teší na další schůzku. Oba se rozloučili a dívka se vydala směrem domů, ale když míjela hned asi druhé křoví tak zakopla o kořen a spadla obličejem přímo do bláta. Bylo to podivně mazlavé a zapáchající bahno, ale dívka jak byla hrozně naštvaná, tak si to nejhorší blát utřela do kapesníku a pak pokračovala domů. Doma otevřela vchodový dveře a rozsvítila. Z domu se ozval příšerný jekot.

Mezitím v parku vyšel měsíc, který odhalil zakrvácené tělo ležící ve křoví.