Záblesk-2

Kapitola2.

Objev

Ve škole už Erik netrpělivě čekal na Roberta, aby mu řekl o modrých záblescích.Když Rob přišel vyhrnul na něj vše o záblescích a ani si nevšiml ,že Rob ne něj kouká úplně bez pochopení.Erik se zastavil a pověděl mu celý příběh znovu Rob pozorně poslouchal a na konci jen řekl: „A nezdálo se ti to?“

„Ne, vím určitě, že sem nespal! A vycházelo to z Karmických  hor ,bylo to, ale velmi vysoko tam kde nikdy nelezeme bez lana ,takže ,jestli tam půjdeme, tak jedině s lanem.“

„Klidně to tam můžeme prozkoumat už dneska, pokud teda máš čas po škole?“

„Myslím, že nic naplánovaného nemám, takže třeba ve tři u parku?“

„Fajn vezmu lano, ať ho teď nemusíš tahat ty.“ Mávnul rukou Robert a šel do lavice.

Po škole se Erik pořádně najedl a šel k parku. Byl rád, že nemusel na Roberta čekat a vydali se na skály.

Prošli ovocným sadem v parku a povídaly si, o tom, že by potřebovaly v životě nějakou změnu a co by změnily na škole.

„Myslím, že v naší třídě je moc málo holek.“poznamenal Robert.

„No, ale museli by být lepší než ty v naší třídě.“

„Jo, kdyby nějaká holka přišla nová k nám do třídy, holky by jí určitě pomlouvaly. Já furt nechápu k čemu jim to je? Vždyť jim se to taky nelíbí, tak proč to dělaj ostatním?“

„Nevim.“řekl Erik stroze, přemýšlejíc a záblescích.

Za chvíli došli k lesu a Erik se zeptal: „Máš to lano?“

„Jasně neboj se.“řekl Robert a mávl rukou.

Už byli u lesa a obloha se začala zatahovat.

„Snad nebude pršet.“poznamenal Erik, ukazujíc při tom na mraky, které se blížily od východu.

„Snad ne.“odpověděl Rob.

Možná, že se mi to vážně jen zdálo. Ale pamatuju si to tak živě! Nemohlo by to být světla od auta? Eriku co si to namlouváš, vždyť víš, že na skály se žádné auto nedostane. Přemýšlel Erik.

V les najednou Robert řekl : „Koukej!“ Vylezl na strom a zavěsil se nohama za větev a pustil se rukama. „To neumíš co!“vyzval ho rob a skočil dolů, takovým neohrabaným saltem přičemž po dopadu na zem,zavrávoral a převrhl se do zadu.

„Tak to vážně nevím.“ Zasmál se Erik a vyšplhal se na strom. Mezitím se Robert zvedl a začal mu dávat instrukce: „No a teď musíš přelézt na tuhle větev . Ne na tuhle tu vedle, no na tu. A teď se za ní zavěš nohama!“

„Jako takhle? „ Zeptal se Erik.

„Jo, přesně tak. Teď se pusť rukama, no neboj, drží tě nohy.“

Erik se pustil a najednou měl všechno obráceně.Cítil jak se mu do mozku začíná nalévat krev a jak rudne.Zvednul hlavu a natáhl se k větvi, chytil se a vyhoupnul se nahoru . Vyvlíknul nohy z větve a pak se pustil.Tlumeně dopadl na zem.

„Jsi docela odvážný, mě když se to snažil naučit brácha,musel mi držet nohy, abych se nebál pustit,“řekl a dodal“ale to bylo před šesti lety.“

„Pojď, ať to stihneme!“namítl Erik a oba vykročili ke skalám.

Cestou ještě míjeli jezero, jehož hladina se třpytila paprsky slunce. Měl toto jezero rád, ale teď na podzim se v něm nedalo koupat. Kdysi sem se chodili koupat se svojí sestrou Emílií, ta ale byla v Anglii, aby se dobře naučila anglicky.

A už stáli před horami.

„Tak odkud to vycházelo?“zeptal se Robert.

„Em. Tady!“Ukázal na malý výběžek Erik.

„Počkej…Tady je lano, ale jak ho dostaneme nahoru?“zeptal se Rob a zavřel batoh.

„Půjči mi lano. Tenhle klacek uvážu na lano, no snad to dobře drží.Jo drží a teď.“vyhodil Erik lano ke stromu, aby se zaháklo.A to se tam pevně uchytilo.“Fajn,drží.“zacukal lanem Erik.

„Mám lézt první?“zeptal se Rob a nandal si úvazek.

„Jak chceš.“řekl Erik a vyndal osmu a uvázal ji k lanu. Robert se pak k osmě připnul a už šplhal. Erik mu zespoda radil, kam má šlápnout, až byl Robert nahoře.

„Teď ty!“zakřičel na Erika Robert, když se postavil na nohy.

Za chvíli byl už Erik nahoře.

„Hele, Malá jeskyně, nemáš baterku?“ukázal na otvor Erik.

„Nemám, ale.“nahnul se Rob k otvoru a podíval se dovnitř. „Ale není tam, úplná tma, asi tam bude nějaký otvor.“

„Jdeme tam?“

„Já jdu.“řekl Erik a začal se plazit otvorem.

V jeskyně nebyla zas až taková tma, protože na stropu byl malý otvor a tím procházelo světlo. Jeskyně se rychle rozšiřovala. 4ím postupoval hlouběji do jeskyně, přibývaly otvory.

Rob se konečně protáhl otvorem a opatrně se postavil, aby se náhodou nepraštil do hlavy.

„Dobře, že jsou tu ty otvory.“poznamenal Rob a ukázal na jakési okno.

„Kam myslíš, že až to vede?“zeptal se Erik.

„Nevím, ale snad ne daleko. Jdeme!“

Občas se ozývaly kapky padající na zem, kde se roztříštily a udělaly zvonivý tón. Jeskyně se dál rozšiřovala jak do stran, tak do výšky. Na konci, stál jakýsi předmět, přišli blíž a uviděli, že to je jakási rozvalina kamenů. Zprvu se zdála, že kameny popadaly ze stropu, ale teď to tak nevypadalo. Robert si všiml, že balvany mají dole přesné seskupení a jen nahoře se to poničilo. Přešel haldu kamenů a uviděl na zemi uspořádané balvany do oblouku, který nejspíše spadnul. Robert popošel dál, ale pod nohou ucítil něco těžkého, ale ztratil rovnováhu a zakopl o to. Otočil se a uviděl knihu, velkou, těžkou knihu. Zvedl ji.

Kniha byla obalena kůží, měla hodně stran. Na boku byla na psaná slova:Legmon sa Rajie

Slova byla namalována zlatou barvou. Kniha vypadala, že je velmi stará a vlhkost v jeskyni jí nedělala dobře. Robert jí otevřel a uviděl odstavce neznámého písma. Nepoznal žádné slovo a na koncích stránek byla nejspíše jiná číslice než arabská.

„Pojď, prozkoumáme jí na lepším světla, tady ni není vidět.“řekl pochvičce Rob a zamířil k východu a Erik se vydal za ním.

Skrčil se a prolezl otvorem. Světlo ho oslnilo a zakryl si obličej rukou. Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly. Pak pohlédl na Roberta, jak horlivě otáčí stránky a snaží se najít něco srozumitelného. Nenašel.

„To je na nic žádné spojení písmen nechápu!“vzdychl si Rob a odložil knihu stranou.

„Ukaž!“Erik přistoupil ke knize, zvedl ji a zjistil jak je nesmírně těžká. Otevřel ji a ucítil starobylý zápach. Prolistoval jí, ale také nic srozumitelného nenašel.

„Jak se tam ta kniha asi dostala?“zeptal Rob.

„Netuším, možná, že jí tam někdo schoval, protože je moc důležitá a ještě k tomu ji napsal jiným písmem, takž e jí nikdo neporozumí.“Navrhl Erik.

„Vezmu jí domu a zkusím jí naposledy prozkoumat.“řekl nakonec Rob.

---