1. Kapitola

Mrtvá krajina

2. část

Daelas nespal ani tři a půl hodiny a už byl zase probuzený. Překvapivě mu tolik spánku stačilo a nevyspal se špatně. Chtěl se převalit na levý bok, ale vrazil si špičku nějakého ostrého kamene do zad. Vstal a podíval se, co ho bodlo. Když však otevřel oči, lekl se, jelikož viděl stejně jako se zavřenýma.  Byla taková tma, že neviděl ani na několik palců před sebe. Zvedl ruku a zamával si s ní před obličejem. Nebyla vidět ani ona; hvězdy i měsíc byly za mraky. Náhle si všiml, že když nevidí, velice se mu zbystří hmat a sluch. Všiml si, že slyší snad i dvakrát silněji, než před tím. Usmál se. Teď ale nevěděl, kudy se má vydat. Vykročil tedy, kam ho jeho smysly zavedly. Když došlápl, něco se vedle něj šustlo. Ohlédl se a poslouchal. Po deseti vteřinách, to šustlo znovu, a pak to odšustilo někam dál. Pořád nic neviděl, ale vydal se za tím. Náhle vzhlédl a zjistil, že se nad ním vyprázdnil kousek nebe od mraků. Bylo vidět asi sedm nebo osm hvězd, to ale stačilo k tomu, aby Daelas mohl určit sever. Bylo to souhvězdí Ordoxe, ten měl napřažený meč a ukazoval k severu. Daelas se začal trochu rozkoukávat a viděl už i matné obrysy nízkých keříků. Za Daelasem se zase šustlo. Ohlédl se, uviděl obrys něčeho malého. Nějakého zvířete, které šmejdí okolo.

Zvíře se začalo pohybovat směrem od něj, a tak se Daelas vydal za ním. Šel pořád za tím zvířetem. Sem tam zakopl o nějaký kámen, někdy musel přelézt nějakou skalku a několikrát se mu cíl ztratil. Vždycky ho ale po chvíli našel a mohl pokračovat. Zvědavost ho nutila, dostat se k neznámému zvířeti.

Jednou se mu zdálo, že se zvíře zastavilo a kouklo na něj. Přitom na něj zasvítily dva tmavě modré body, pak se zase rychle otočilo a přidalo do kroku. Pořád zrychlovalo, až musel Daelas běžet. Nevšiml si, že keře zřídly a už nejsou tak zahuštěně vedle sebe. Také se začaly trhat mraky a hvězdy, s velkou Larmeneeou v čele, mu svítily na cestu. Až doteď se hnal za zvířetem poslepu, ale teď, když se pořádně podíval, uviděl zvíře celé. Bylo trochu větší, než čekal, a přesto mělo jen tři lokty na délku i s huňatým ocasem, který za ním vlál. Srst mělo jakoby červenou, ale Daelas nevěděl, jestli to larmeneea trochu nepřibarvila. Každopádně mělo zvíře hustou srst a velké uši na tmavé hlavě. Běželi ještě chvilku a pak se zvíře zastavilo, kouklo na oblohu, pak na Daelase  a potom se rozběhlo ještě větší rychlostí. Daelas už začal zvíře ztrácet, ale pořád sprintoval za ním. Pořád a dlouho ještě běželi, dokud nepřestávaly docházet Daelasovi síly. Snažil se zvíře dohonit, ale marně. Zakopl o nějaký kořen a spadl na zraněné rameno. Vykřikl bolestí. To už ale zvíře dávno zalezlo do díry někde v zemi. Daelas se posadil na světlý kámen vedle malé skalky.

Daelas seděl a pozoroval na kameni, dokud poslední paprsek rudého světla nedopadl na jeho ušpiněnou a poškrábanou tvář. Najednou uviděl v dálce odlesk čehosi. Vypadalo to jako nějaké drahé leštěné brnění. Stoupl si, aby viděl lépe. Bylo jisté, že se odlesk pohyboval. Pak jakoby viděl něco dalšího, lesklo se to velmi málo, ale přesto to bylo vidět. Tyto černé tečky nejspíše utíkaly před odleskem. Ten se náhle ztratil a místo toho, odtamtud vylétla malá bílá tečka, snesla se mezi černé, kteří se okamžitě rozprchli do všech stran. Daelas náhle uslyšel výkřik. Nebyl to výkřik, ale nějaký skřek nebo bolestné úpění umírající obludy, která se beznadějně snaží dostat pryč. Tohle se ještě několikrát opakovalo. Daelas ale viděl asi jednu nebo dvě černé tečky uprchly pryč. Potom všechno utichlo. Daelas tam ještě chvíli seděl a čekal, jestli i ty dva útočník dostane. Čekal asi dvě minuty, ale slunce zapadlo za obzor a na Daelase padla tma.

Měsíc tuhle noc nevyšel, a proto nebylo vidět skoro ani na krok. Zato hvězdy zářily jako nikdy. Prohlížel si souhvězdí a hledal ty, které když byl malý, vídali obloze s otcem každý večer, dokud jeho otec neodjel a nikdy se nevrátil. Koukl se doprostřed oblohy. Tam jako královna nebe svítila Larmeneea – nejjasnější hvězda podzimní oblohy. Teď se Daelas ptal sám sebe, jestli si tuto noc odpočine nebo jestli půjde dál. Spánek nakonec zvítězil a tak si Daelas lehl pod tmavý keř, kde rostl tmavý měkký mech. Nebylo to pohodlnější než postel, ale únava ho nakonec donutila k tomu, aby usnul tvrdým a příjemným spánkem.