Vánoce na konci světa

 

Nenávidím vánoce! Všechna ta načančaná výzdoba a drahé dárky, které se nikomu nelíbí. Nerada nakupuji dárky a nerada zdobím stromeček. Asi si myslíte, že jsem podivná, ale nejsem, jen se na věci dívám odjinud! Letos jsme na vánoce s malou sestřičkou a mámou vyrazily za teplem. Máma

se ještě zcela neotřepala z rozvodu a tak si řekla, že to budou nejlepší vánoce v našem životě. Našla prý nějakou levnou cestovní kancelář. 18. jsme se zabalily a v noci vyrazily na letiště. Namačkaly jsme se do našeho malého červeného vozítka, kterému máma hrdě říká auto. Máma se nepatrně natočila na sedačce. „Tak co holky jak se těšíte na vánoce?“ zeptala se nás. Otočila jsem se k okénku a dýchla na sklo. Prstem jsem do šmouhy vepsala ne a mračícího smajlíka. Ráda bych to i řekla, ale s Marionet jsme si slíbily, že mámu nebudeme moc rozptylovat. Tak jsem jen zamumlala nesrozumitelné ano. Marionet hned začala poskakovat na sedačce a výskat: „Jo, jo, jo!!! Jasně, že jo! Jak se můžeš vůbec ptát?“ Máma se zasmála, pustila rádio a začala hlasitě zpívat. Marionet si ní ihned začala prozpěvovat. A co mohli hrát jiného než vánoční koledy. Já jsem neznala slova tak jsem se ani nesnažila vypadat nadšeně.

Ohavné a dlouhé čekání na letišti nás unavilo natolik, že jsme v letadle všechny tři usnuly. Probudil nás až zavalitý pán, který nás po přistání vyháněl z letadla. Letiště nevypadalo moc honosně. Přivítal nás zápach připáleniny a pohled na kus betonu v džungli. Patrně tady byl tento plácek považován za letiště. V pravém rohu plácku byla vyšlapaná pěšinka a na ní stála černoška zahalená do tyrkysového šálu, který na sebe jen tak pohodila. Šál se jí u kotníků vlnil a pohupoval když nás beze slova vedla pralesem. My jsme se vláčeli s tězkými kufry, které nám každou chvíli upadli do bláta. Stromy se po pár metrech rozestoupily a ukázaly nám vesnici. Za slaměnými příbytky se tyčil vodopád a veliké jezero. Žena šla stále dál. Její hbité nohy se proplétaly mezi kameny a jinými ostrými předměty na zemi. Zastavila se před jednou z chatrčí a odhrnula palmové listy. Uvnitř byly tři postele, stůl a tři stoličky. Vybavení sice nebylo dokonalé, ale oproti ostatním chatrčím byla tato přímo luxusní. Odložily jsme si tedy kufry na stůl a máma se ihned začala omlouvat. Bylo mi to jedno, Vánoce jsou stejně jen nervy a práce. Po vybalení se už začalo stmívat,

ale přesto trvala máma na tom, že se půjdeme podívat k vodopádu. Vodopád nebyl moc vysoký. Voda se při pádu třpitila a vlnila. Průzračné jezero nás také uchvátilo svým zjevem. Zahlédla jsem pod vodopádem něco hnědého. Nejdřív jsem si myslela, že je to dřevo, ale pak mi došlo, že je to člověk. Vykřikla jsem a rozběhla se k vodopádu. Ano byla to mladá černoška. Nebyla moc potlučená, ani jí netekla krev, ale nebyla při vědomí. Skočila jsem do vody a opřela jsem ji o útes a sama jsem se vyškrábala na břeh. Máma už spěchala za mnou a Marionet jí byla v patách. „Odvezeme ji do nemocnice...“řekla máma a odmlčela se „...snad tu nějaká je! Mio vem ji pod pravou rukou a ty Marionet jí nadzvedni nohy. Odneseme ji do vesnice.“ Donesli jsme ji na okraj vesnice a ihned se kolem nás seběhli zvědavci. Nakonec se s námi domluvila jedna žena, co uměla anglicky. Řekla nám, kde je nemocnice, ale o dívku se nestarala. Do nemocnice jsme ji museli donést sami. Nebyla to nemocnice, ale bílá chatrč s jedním lehátkem a nevzdělaným doktorem. „Ináž scépenbárož dalio centekámoz, juchaser?“ vychrlil na nás domorodec, když se na černošku podíval. Mamka mu předložila lísteček, který nám napsala žena z okraje vesnice. Doktor nás začal strkat ven ze dveří a my jsme odešli. Bylo už pozdě, tak jsme šli spát. Nemohla jsem usnout, myslela jsem na tu černošku. Ráno jsem mámu poprosila jestli bychom nemohli černošku navštívit. Mamka, sic nerada, souhlasila. Domluvili jsme se, že za černoškou půjdeme odpoledne a dopoledne se seznámíme s vesničany. Máma se vytasila se slovníkem, který jí přidělili na letišti. Vyběhla před chatrč a začala hrdě vyřvávat na vesničany různé zkomolené fráze. Já i Marionet jsme zrudly a zacouvaly zpět do chatrče, kde jsme přečkaly úmorné dopoledne. Mamka mezitím pobíhala po vesnici vymahaje se odpovědi na její blekotání. Ochotna komunikovat byla však jen žena, co nám už včera předvedla svou angličtinu. Měla prý otce angličana, a proto tento jazyk umí.

Když se máma konečně vrátila ze své ''seznamovací akce'', stály jsme s Marionet za dveřmi připravené k odchodu. Černoška už na svém lůžku seděla a horlivě se rozhlížela. Pomocí máminého

slovníku jsme se od doktora dozvěděly, že se dívka jmenuje Elody a je jí 15 let. Ona sama vypadala dost vystrašeně když jsme vykročily k jejímu lůžku. Bylo mi jí líto. Marionet k ní natáhla drobnou ručku, ale Elody sebou trhla tak rázně, až se postel zahoupala. Doktor se jí pokusil podstrčit teploměr a ona na něj vrhla vražedný pohled. Poté se jí pohnuly rty a z té drobné dívky se vynořil hlas takové intenzity až jsem se obávala o svůj sluch. Křičela na doktora, pro nás naprosto nesrozumitelná slova. Doktor na ni mluvil klidným a vyrovnaným hlasem, přičemž nám pokynul abychom odešly. Šly jsme tmavou vesnicí a z chatrče se ozýval smích a z jiné pláč. V další bylo ticho a v další někdo křičel. „Už pozítří je štědrý den“ opakovala neustále Marionet. Ten den jsme všechny usnuly jako na povel. Další den jsme všechny šly za tou paní co umí anglicky. Dala nám nějaký zvláštní nápoj, který chutnal jako pomeranče s banánem a ananasy. Byl docela dobrý až na tu zelenohnědou barvu. Potom jsme zase zašli za Elody. Už nebyla tak vystrašená a dokonce s námi mluvila. Nejdřív nám poděkovala za vytáhnutí z vody a pak se ptala jestli přijdeme i zítra. Marionet

se pověsila na mámu a horlivě vykřikovala: „Přijdeme? No tak přijdeme? Mami!“ Mamka ji opatrně

sundala z šatů a vyprostila si pas, poté mírně kývla hlavou na souhlas. Musely jsme odejít, jelikož už byla drahou chvíli tma. Tentokrát jsme usnout nemohly. Marionet se na posteli vrtěla a převalovala,máma kašlala a já koukala do zdi. Konečně jsme usnuly a mohlo přijít ráno.

Marionet mi skákala na posteli a křičela: „Mio! Mio! Vstávej jdeme hza Elody tak vstávej!“

Neochotně jsem se svalila na zem a oblékla. Vyrazily jsme za Elody. Lezela na posteli a něco říkala máma listovala slovníkem a zjistila, že dívka říká něco o vánočním přání. A opravdu, chtěla se podívat na tu skálu co se tyčí nad jezerem. Dovedly jsme ji tam a ona si stoupla na okraj a její bílé šaty vlály ve větru, roztáhla ruce a … spadla. Marionet začala vřískat, máma nadávat a já běžela dolů. Kolem Elody byla tentokrát krev a já zahlédla ránu v hlavě. Vytáhla jsem ji na břeh a mamka zavolala helikoptéru, která dorazila až po třech hodinách. Naložili Elody a spolu s tou paní co umí anglicky, jelikož ji odnesly do nemocnice va Španělsku, odletěli. Naše letadlo už také přiletělo a my

jsme letěli domů. Po dvou týdnech přišel dopis z Afriky. Byl napsán anglicky a zkropen několika slzami.

Dobrý den,

jen bych vám ráda napsala jak na tom

je Elody. Jsem stále ve Španělsku a ona

je v kómatu. Doktoři tvrdí, že už se

nevzbudí, ale já i celá vesnice jí držíme

palce.

Siobhan

 

Mamka mi podala ten kus papíru a já přispěla dalšími slzami na jeho povrch. Náš život se zase vrátil do starých kolejí a o Elody jsme už nemluvily. Po dalších třech týdnech uvízl v naší schránce další dopis. Tento dopis byl celý od bláta jak se na něj snažili všichni z vesnice podepsat.

 

Dobrý den,

do naší vesnice se opět vrátila

radost. Dnes ráno jsem viděla

zázrak, Elody zamrkala.

Doktoři tvrdí, že to není možné.

Elody už i otevřela oči.

Ona se probrala, ona žije!

Siobhan a BIANCA

A Luca a eliza a Masie a

Rasio a Elody.

---