lepidus activ - kapitola 4 - Problémy

 

Problémy

 

Další den zůstali vyvolení s Mrautem ve Sporé a časně ráno následujícího dne pak vyrazili na cestu jižním směrem od Sporé. Nemohli vyjít později, už takhle se čekalo, že jim cesta zabere celé dva dny.

Jediný, kdo byl v dobrém psychickém stavu, byl Martin. Opíraje se o svou hůl šel vepředu a všechny ostatní vedl; konečně, on jediný toho byl schopen, on jediný věděl, co má dělat a kam jde; možná si to jen myslel, ale bylo to pořád lepší než pesimističnost ostatních.

Cesta vedla dlouho přímo, po úpatí hor, jež se právě tak rovně táhlo. Prvních deset kilometrů lemovala na levé straně cestu pole; pole patřící ke Sporé. Většina těch pozemků však ležela ladem patřivši k prázdným hospodářským usedlostem na samotách. Význam Sporé souvisel vždy hlavně s kvalitní půdou, proto tu byla ta rozlehlá pole, na nichž se pěstovalo kdeco; dnes už bylo obděláváno prakticky jen tolik půdy, kolik uživilo obyvatele, jichž také nebylo tolik jako dřív. Po skončení polí vstoupila cesta do příjemného lesa a vedla nadále rovně na jih dobrých dvacet kilometrů.

Necelé dva kilometry před koncem této příjemné přímé cesty narazili chlapci na starý srub, nejspíš prázdný. Byli by ještě kousek ušli, byť kromě Martina byli všichni řádně ??navení.

Srub byl odemčený a skoro prázdný; zanechaný nábytek poukazoval na někdejší odchod obyvatel.

Chlapci budovu považovali za bezpečnou, a tak si nedělali problém ze způsobu hlídání během noci. Jáchym a Gustav mohli přespat na postelích, Martin a Pavel se museli smířit s podlahou; Martin si nemohl dovolit chtít postel, jelikož Jáchymovi už teď dost vadilo, že Martin si vede celou skupinu a on ho musí poslouchat, byť to dělá dobrovolně.

******

Ráno chlapci pokračovali po cestě k jihu. Po dvou kilometrech uviděli napravo říčku, podél níž se dali doprava následujíce Mrautův popis. Ve skutečnosti pokračovali i nadále na jih, původní cesta se totiž před chvílí pozvolna stočila doleva. Nyní se ubírali nevýraznou pěšinou, po níž evidentně již někdy někdo prošel, neboť se dosud nestala lesem, ale kdyby o ní člověk nevěděl, asi by si jí ani nevšimnul.

Pěšina dobré čtyři kilometry pokračovala podle říčky; pozorný člověk si mohl všimnout, že dřív tu skutečně vedla menší vozová cesta. Po oněch čtyřech kilometrech se cesta od říčky vzdálila a plynule zvolna stoupala jdouc ovšem stále spíše k jihu nežli k západu.

Trvalo bezmála tři hodiny, než chlapci ušli těch dvanáct kilometrů od hlavní cesty k místu, kde uviděli bílý dům. U domu cesta nejspíš končila. Před ním se pásly dvě kozy, vedle domu bylo vidět i skromné políčko. Usedlost byla celkově dokonale upravená, kdyby sem snad někdo náhodou přišel, bylo by mu velmi divné, že tu někdo úspěšně žije; naštěstí však nebylo pravděpodobné, že by se sem někdo jen tak náhodou dostal.

Martin nejprve zaklepal na dveře a v zápětí vzal za kliku. Bylo odemčeno, a tak v čele supiny začal hledat obyvatele, což nebylo těžké, neboť tento seděl v hlavní místnosti a odpočívaje cosi četl.

,,Dobré řízení," pozdravil.

Chlapci odpověděli a Martin řekl:

„Jdeme ze Sporé, posílá nás sem Mraut."

„Jak se mu daří?" řekl muž, nejspíš Mistr, bez většího zaujetí; až po chvíli odložil knihu, jako by si chtěl nejprve dočíst odstavec.

Mistr, chlapci neměli důvod pochybovat, že je to on, byl o dvacet let starší než Mraut, bylo mu tedy více než osmdesát; vypadal ale o dobrých deset let mladší. Sám se staral o své „dobré řízení", neboť to za něj neměl kdo udělat. Něco málo si musel pořídit, ale problém byl už jenom v dojití k hlavní cestě - úzká pěšina neumožňovala průjezd s čímkoliv a Mistr tak musel všechno nosit v ruce minimálně od široké cesty. Ve skutečnosti to však nenosil sám starý Mistr, ale nejméně jednou za půl roku k němu Mraut zašel a přinesl mu, co potřeboval.

,,Myslím, že dobře," odpověděl Mistrovi Martin.

„Věděl jsem, že už brzy přijdete," konstatoval Mistr.

,,Vy nám řeknete, co je lepidus activ?" řekl Martin - napadlo ho zeptat se rovnou.

„Mraut vám to neřek?"

,,Ne."

Martin se posadil a po něm i ostatní.

„Mraut neví o nic míň než já."

Záhadný pojem lepidus activ, jak řekl Mistr, nebyl znám od samého začátku vlády toho, co se takto označuje. Zpoždění se připisuje tomu, že lepidus activ by mohl být pouze mocí skrytou v pozadí. Problém je, že ač se po lepidu activ dlouho pátralo, nikdy nikdo nic nezjistil a jediný, kdo by snad měl něco vědět, je ten, kdo pojem rozšířil, jistý Grin z Opratim?é.

S Grinem je ovšem také problém, a to ten, že on jaksi zmizel a nikdo o něm zřejmě nic neví. Je pravda, že zmizel potom, co byl zatčen, ale to ještě neznamená, že byl také zavražděn, protože existuje možnost, že on sám je Lepidus Activ.

V Opratinné snad stále žije jeho syn Aldor, jenž by mohl něco vědět; pro další cestu tedy Mistr doporučil vyvoleným směřování do Opratirnné, právě za Grinovým synem Aldorem.

 

Ona sama cesta do nějaké vesnice by nebyla tak strašná, jenže Opratinná je od Mistrovy chalupy vzdálena téměř sto dvacet kilometrů nejkratší cestou. I tuto skutečnost Mistr zmínil, a netřeba se tak divit, že některým z chlapců se při pomyšlení na vzdálenost ujitou v budoucích dnech s nejistým cílem nechtělo do okamžitého pokračování.

Martinovi se udaná vize líbila, chtěl problém rychle pohnout kupředu a neměl potíž podle svých možností pochod celkem rychle absolvovat. Jáchym se také cestě nijak nebránil, jen by si rád nejprve pár dní odpočinul a zvolil cestu lemovanou co možná největším počtem hospod, neboť svou nově nabytou volnost si hodlal užít; to bylo samozřejmě do důsledku vzato nesmyslem, neboť s hospodou se dalo počítat pouze ve vesnicích, jež od sebe byly patřičně vzdáleny. Pavlovi a Gustavovi se už příliš nechtělo dále postupovat, již neviděli valnou naději na budoucí úspěch a jaksi se smířili s tím, že už se domů nevrátí; nejraději by se tedy usadili v některé vesnici tohoto světa a nějak ten lepidus activ přežili.

---