1. Kapitola

Mrtvá krajina

3. část

Daelas nespal ani tři a půl hodiny a už byl zase probuzený. Překvapivě mu tolik spánku stačilo a nevyspal se špatně. Chtěl se převalit na levý bok, ale vrazil si špičku nějakého ostrého kamene do zad. Vstal a podíval se, co ho bodlo. Když však otevřel oči, lekl se, jelikož viděl stejně jako se zavřenýma.  Byla taková tma, že neviděl ani na několik palců před sebe. Zvedl ruku a zamával si s ní před obličejem. Nebyla vidět ani ona; hvězdy i měsíc byly za mraky. Náhle si všiml, že když nevidí, velice se mu zbystří hmat a sluch. Všiml si, že slyší snad i dvakrát silněji, než před tím. Usmál se. Teď ale nevěděl, kudy se má vydat. Vykročil tedy, kam ho jeho smysly zavedly. Když došlápl, něco se vedle něj šustlo. Ohlédl se a poslouchal. Po deseti vteřinách, to šustlo znovu, a pak to odšustilo někam dál. Pořád nic neviděl, ale vydal se za tím. Náhle vzhlédl a zjistil, že se nad ním vyprázdnil kousek nebe od mraků. Bylo vidět asi sedm nebo osm hvězd, to ale stačilo k tomu, aby Daelas mohl určit sever. Bylo to souhvězdí Ordoxe, ten měl napřažený meč a ukazoval k severu. Daelas se začal trochu rozkoukávat a viděl už i matné obrysy nízkých keříků. Za Daelasem se zase šustlo. Ohlédl se, uviděl obrys něčeho malého. Nějakého zvířete, které šmejdí okolo.

Zvíře se začalo pohybovat směrem od něj, a tak se Daelas vydal za ním. Šel pořád za tím zvířetem. Sem tam zakopl o nějaký kámen, někdy musel přelézt nějakou skalku a několikrát se mu cíl ztratil. Vždycky ho ale po chvíli našel a mohl pokračovat. Zvědavost ho nutila, dostat se k neznámému zvířeti.

Jednou se mu zdálo, že se zvíře zastavilo a kouklo na něj. Přitom na něj zasvítily dva tmavě modré body, pak se zase rychle otočilo a přidalo do kroku. Pořád zrychlovalo, až musel Daelas běžet. Nevšiml si, že keře zřídly a už nejsou tak zahuštěně vedle sebe. Také se začaly trhat mraky a hvězdy, s velkou Larmeneeou v čele, mu svítily na cestu. Až doteď se hnal za zvířetem poslepu, ale teď, když se pořádně podíval, uviděl zvíře celé. Bylo trochu větší, než čekal, a přesto mělo jen tři lokty na délku i s huňatým ocasem, který za ním vlál. Srst mělo jakoby červenou, ale Daelas nevěděl, jestli to larmeneea trochu nepřibarvila. Každopádně mělo zvíře hustou srst a velké uši na tmavé hlavě. Běželi ještě chvilku a pak se zvíře zastavilo, kouklo na oblohu, pak na Daelase  a potom se rozběhlo ještě větší rychlostí. Daelas už začal zvíře ztrácet, ale pořád sprintoval za ním. Pořád a dlouho ještě běželi, dokud nepřestávaly docházet Daelasovi síly. Snažil se zvíře dohonit, ale marně. Zakopl o nějaký kořen a spadl na zraněné rameno. Vykřikl bolestí. To už ale zvíře dávno zalezlo do díry někde v zemi. Daelas se posadil na světlý kámen vedle malé skalky.

Seděl asi deset minut na kameni a přemýšlel, co to bylo za zvíře. Náhle si vzpomněl na svou mačetu. Zapomněl ji na místě, kde spal. Snažil se vzpomenout si, kudy běžel, když následoval zvíře. Vstal a šel tam, odkud přiběhl. Šel pomalu a rozhlížel se okolo sebe. Dlouho nic neviděl. Jednou zakopl o něco měkkého. Koukl se pod sebe a zvedl to. Byl to objemný kožený vak. Pořádně ho prohlédl. Byl děravý a nic v něm nebylo. Ani voda, ani kapka žádné tekutiny. O kousek dál ležel opasek. Byl roztrhlý a těžký. Daelas vak nakonec zahodil. Když dopadl, na tom místě zacinkal kov. Daelas se zaradoval a přiběhl rychle k vaku. Zvedl ho a pod ním zpoza kamene vyčuhovalo ostří. Rukojeť byla pod kamenem, takže musel Daelas kámen odhodit a poté vítězoslavně zvedl nad hlavu zbraň v domnění, že je to jeho mačeta. Jakmile se však pořádně podíval, zjistil, že to jeho mačeta není. Byl to jakýsi meč, byl delší a měl užší ostří než daelasova mačeta. Mezi rukojetí a ostřím, ze stran vyrůstaly dva zahnuté tesáky. Oba byly asi dva palce vysoké a čtvrt palce tlusté. Rukojeť připadala Daelasovi na ohmat hebká a příjemná. Barvy nebyly rozeznatelné. Ostří meče bylo však zrezivělé a poničené, jakoby tento meč ležel pod kamenem již několik lidských generací.

Daelas si zastrčil meč do pochvy na svou starou mačetu. Nevešel se tam celý, trochu ostří vykukovalo ven, ale alespoň tam meč držel. Bohužel když běžel za neznámým zvířetem, ztratil orientaci, takže teď nevěděl, kam má jít. Mraky zase zaplnily oblohu a on se nakonec vydal směrem, který se mu zdál být nejlepší.

Šel dlouho. Míjel uschlé vysoké keře, které se táhly do nekonečna, do všech směrů, kam pohlédl. Někdy si sedl a na chvíli si odpočinul. Tahle pouť mu připadala delší než všechny cesty, které prošel za celý svůj život. Daelas ani nevěděl, kam vlastně jde. Utekl ze své vesnice a teď se tu trmácí, ab našel město, člověka, nebo alespoň poslední zbytky civilizace. Snažil se nemyslet na vodu a na jídlo. Kdykoliv si na to vzpomněl, dostal neuvěřitelný hlad a žízeň. Pořád šel a keře ani dlouhá černá noc nekončila. Žádný zvuk ani šustnutí toho nejmenšího vánku v dálce se neozvalo. Všechny keře i všechno kamení bylo stejné. Nekončící pochod se protahoval, že Daelasovi připadala jedna minuta, jako několik dlouhých hodin, promarněných nicneděláním. Při chůzi si prohlížel meč, bylo na něm něco zvláštního, ale Daelas neuměl říct co. Konečně se začala trhat obloha a Daelas zjistil, že jde skoro přesně na východ, kam chtěl. Zaradoval se, ale ne na dlouho, jelikož ho tížil stálý pochod.