Dveře do léta

Jazz byl vytvořen černošskými potomky jižanských otroků, aby nezapomněli. Je to směska všech možných kultur, kterými sami prošli, a jako taková tedy musí vyhovovat všem...

Jazz se skládá z mnoha různých interpretací a variant. Záleží na každém jazzmanovi, jak pojme své cítění k tomuto stylu hudby. Někdo jede po melancholické nitce piana, jiný zase zakládá na rytmickém pochodu basy. To je na jazzu krásné. Pochopitelně hudba jde vždy ruku v ruce s ostatními uměleckými směry a jazz není výjimkou. Dovede vést ruku malíře, nasměrovat správný úhel fotografovi, či vytvářet dokonalé iluzní obrazy reality v mozku spisovatele. Jelikož i v mém mozku se spaluje každý tón jako kus tuku a stejně tak jako se tuk přeměňuje na svaly, mění se i tóny v hlavě na slova a slova na verše... Není důležité to, zda se jedná o asonance, rýmy, či pouhý volný verš. Miniatury, poemy, balady... Podstatná je nálada básně a schopnost proniknout do nitra lidské duše. Jazz zakořenil i v české scéně a to v době ústupu komunistického režimu v cenzurách, tedy v 60. letech minulého století. Mantinely se rázem roztáhly na takovou hranici, že mohu zcela přesvědčen říct, že se tehdy jednalo o české básnické nebe. Nikdy předtím a nikdy potom neměla česká literatura takovou celkovou váhu a přínosnost, jako právě tehdy. Může za to jazz? Zajisté se na tom celkem dost velkou váhou podílel. Dokážete si snad představit, jak by bez jazzu tvořil například takový Václav Hrabě? Pojďte oživit podstatu poezie a literatury jako takové. Nebuďte xenofobní a přidejte se. Zváni jsou všichni, jimž nedostačují moderní směry a mantinely dané jimi.

---