Ve službách inkvizitora (3/4)

Třetí kousek

Opatrně jsem ji probudil a dal ji prst na ústa, aby nezbudila inkvizitora.

„Tomáši, co to má všechno znamenat?“ zeptala se a já nevěděl, co mám říct. Slíbil jsem ji čistou lásku a nyní ji vezl v okovech na jistou smrt.

„Nemusíš se ničeho bát. Zítra budeme v Mnichově a biskup tě určitě zprostí viny. Nejsi žádná čarodějnice, vím to moc dobře. Můj mistr se musel určitě zmýlit.“ Chtěl jsem ji uchlácholit a uklidnit, ale sám jsem věděl, že říkám nepravdu.

„Prosím, nelži mi, Tomáši. Vím dobře, co mě čeká. Moji matku také odvezl inkvizitor a již se nikdy nevrátila. Upálili ji na hranici, ale nestačilo to. Chtějí teď i mě. Chtěla bych být opět v mém lese, v mé chatrči a se svými zvířátky. Chtěla bych vidět svého otce a žít normální život.“

Objal jsem Helenu a tiskl ji k sobě. Nevěděl jsem, co říct a tak neříkal nic. Vše na světě se mi zdálo malicherné a já se osvobodil od mistrových řečí. Věděl jsem, že Helena není žádnou čarodějnicí. Byla to obyčejná dívka z masa a kostí. V duchu mi problesklo, že je statečnější než já.

„Myslíš, že bychom mohli utéct? Tvůj mistr je opilý a snadno ho obereš o všechno cenné. Prosím, utečme a staňme se svobodnými. Vezmeme se a budeme muž a žena, ty a já, a oddá nás Bůh. Protože jenom Bůh je spravedlivý, neúplatný a láskyplný.“

„Kam bychom šli? Bez domova jako dva vyděděnci. Všude by nás hledali a nepřestali nás pronásledovat. Jenom by to vypadalo, že jsi opravdu vina.“

Helena na chvíli utichla a já cítil její bušení srdce. Poté pravila: „Asi máš pravdu, Tomáši. Byli bychom jako dva vyděděnci, ale co jsme teď? Osud nás vleče, místo toho, aby nás vedl. Přemýšlela jsem a myslím, že musím vypít svůj pohár hořkosti až do konce, když tomu tak musí být, ale ty se zachraň. Zapomeň na mě, můj Tomáši.“

Helena se od mě odtáhla a schoulila se v rohu žebřiňáku. Hleděl jsem na ni a poslouchal její tichý pláč.

Odplazil jsem se jako raněné zvíře a sedl si k ohni. Plameny příjemně hřály a zaháněly strach z temné noci. Já se však nebál, ani mi nebyla zima. V mém nitru se rozhořel také oheň, který mi zkalil zrak rudou barvou. Nejraději bych si roztrhal šat. Díval jsem se skrze plameny na mistra Fredericka a napadala mě zhoubná myšlenka: zavraždit ho ve spánku. Inkvizitor byl tak opilý, že by ho stačilo uškrtit, nebo bodnout do krku. Zavraždit ho, vzít mu všechno zlato a s Helenou uprchnout do jinačí země, kde bychom nalezli nový život, přemýšlel jsem tehdy.

Zvedl jsem se odhodlaně od hřejivých plamenů a šel hledat dýku, kterou měl v cestovní brašně. Mistr ležel široký jako dlouhý na brašně, která mu dělala pohodlí na tvrdé zemi. Ač jsem se snažil ze všech stran, nemohl jsem se k brašně bezpečně dostat. Opatrně jsem tahal brašnu bokem od mistra, ale Frederick byl tak nalitý, že jsem ho nakonec jednoduše odvalil bokem jako nějaký špalek a pustil se do brašny. Vedle zlaťáků od šlechetných měšťanů města Řezno jsem našel i plno dalších drahých cetek. Dýka ležela skoro až na dně brašny.

Sevřel jsem chladnou ocel v dlani a projel mnou nevýslovný pocit. Sklonil jsem se nad mistrem, levou rukou si ho chytil za kabát a pravačku s dýkou přichystal k bodnutí. Napočítej do tři, Tomáši, pomyslel jsem si, a bodni ho!

Napočítal jsem do tří, ale stále jsem nebyl připravený k činu. Třepal jsem se vzrušením, krev se mi nalila do hlavy a cítil jsem, jak mi buší srdce. Znovu jsem napočítal do tří, ale opět jsem nebodl.

Mistr se najednou probral ze spánku a začal něco blábolit.  

Zhrozil jsem, že se mistr probudil, ač byl stále opilý a vůbec neměl ponětí, že ho chci zavraždit. Nechal jsem být svoji oběť a dýku strčit za záda. Styděl jsem se a o to více, že jsem se styděl sám před sebou. Uvědomil jsem si, že jsem zbabělec a snad to je moje prokletí, které mi prorokoval můj otec. Být zbabělcem až do smrti. Nikdy jsem neodporoval svému otci, ani když chtěl ze mě udělat mnicha. Nikdy jsem se neohradil vůči mistru Frederickovi a jeho řemeslu, ač jsem věděl, že to není správné. Nedokázal jsem ani bojovat za svoji jedinou lásku a nyní jsem nebyl schopen ani rozhodného činu, kterým byla vražda. Byl jsem zbabělec až do morku kostí.

Vrátil jsem dýku zpět do brašny a s hořkým pocitem šel spát.

Do Mnichova jsme přijeli až k odpoledni, protože mistr Frederick se nemohl dlouhé hodiny probrat z těžké kocoviny a musel sníst aspoň tucet slaných ryb, než se mu udělalo dobře a přešla ho bolest hlavy.

Lidé v Mnichově nás přivítali se zvědavými pohledy a křižovali se, když spatřili Helenu na žebřiňáku. Mistr uháněl ulicemi jako šílený a každý mu musel uhnout z cesty. Měšťané nadávali a kleli za našimi zády, ale mistr Frederick ničeho neslyšel. Přejeli jsme přes řeku Isar a dojeli až před bránu vězení. Inkvizitor seskočil ze žebřiňáku a zabouchal jako lev na dubová vrata.

Po chvilce čekání vylezla z postraních dvířek kulatá postava, která se jen taktak protáhla. Byl to správce vězení, mistr Albert. V krásných šatech z té nejlepší látky a se zlatými řetězy kolem krku přivítal srdečně mého mistra.

„Fredericku,“ zvolal nadšeně, „už se mi stýskalo po dobrém příteli a pijákovi. Nepřibral jsi trochu? Už jsem tě neviděl dlouhé týdny.“

„Dnes nemám náladu na tvé řeči. Vezu tuhle ženu z Řezna, byla usvědčena z čarodějnictví, takže se snaž, aby bylo o ní dobře postaráno. Dej na ni obzvlášť dobrý pozor. Je nebezpečná a pro mě velmi důležitá!“

V obličeji byl mistr Albert červený a celý odulý. Kdysi studoval na pařížské univerzitě na kněze, ale záhy na to odešel do Mnichova a stal se, i díky známosti s biskupem, správcem vězení.

Správce se potměšile uklonil před Frederickem a brzy na to přišli dva žalářníci, skoro slepí ze života v temnotě vězení, a odvedli Helenu sebou.

Měl jsem možnost ji naposledy spatřit a vyměnit si s ní letmý pohled, ve kterém se skrývalo tolik bolesti, že i dnes mi srdce puká žalem. Šla však odhodlaně a nijak se nevzpouzela. Špinavá, unavená a rezervovaná kráčela do svatině smrti, kterým bylo bezpochyby biskupské vězení.

I dnes si pamatuji její oči, které snad říkali: Odpouštím ti, Tomáši, miláčku můj. Vím, že jsi vykonal vše, co jsi vykonal měl. A jestli ne, je to již jedno. Miluji tě.

Zmizela za dveřmi vězení a mně se zhroutil svět. Vše pobledlo, ztratilo příchuť i význam. Uvědomil jsem si, že jsem ztratil příležitost najít životní štěstí. O to horší bylo, že mě o něj připravil můj mistr, který scestně spatřil v Heleně něco, čím nikdy nebyla. Poprvé v životě jsem zapochyboval o Bohu. Co je to za Boha, který dovolí takovou nespravedlivost? Nebo prostě je Bůh dokonalý, ale lidé, kteří ho vykládají, dokonalí nejsou?

Dny se změnily v týdny a já přebýval v Mnichově v mistrově obrovském domě, který získal darem od samotného biskupa. Dům se mohl rovnat palácům šlechtických rodů, stál v centru Mnichova a k jeho údržbě platil mistr Frederick komorníka, dvě služebné a zahradníka, který pečoval o zahradu za domem. Zdálo se mi to přemrštěné, neboť mistr většinu roku byl mimo Mnichov. A když se náhodou objevil ve svém domě, tak přebýval jenom ve své ložnici a tam chlastal od časného rána do večera.

Abych byl upřímný, bylo mi hrozně žít v jednom domě s utlačovatelem mé lásky a pozorovat, jak se denně opijí do bezvědomí a čeká na svoji pomstu, která však stále nepřicházela.

Jak bylo obvyklé, každý odsouzený si musel pobýt nějaký čas v temné kobce, aby jeho příbuzní zaplatili obrovské sumy za věznění a bylo úplně jedno, zda byl vinen nebo nevinen. V případě Heleny se čekalo na jejího otce až dorazí a uhradí veškeré nesmyslné poplatky. Starý kovář však stále nepřijížděl a to vytáčelo mistra Fredericka k zuřivosti.

Dlouhé věznění mělo i jiný důvod, těžké podmínky dokázaly zlomit i silné nátury a vyvolávaly pocit, že se člověk opravdu něčím provinil.

Modlil jsem se za každý den, co byla Helena ušetřena Útrpnému právu. Toulal jsem se po Mnichově od jedné hospody k druhé a snažil se utopit svůj smutek v korbelu piva. Také jsem si nechal narůst vous, snad z toho, že jsem na sebe nedbal a neholil se. Snad z jiných pohnutek.

Uběhly tři dlouhé měsíce a z krásného jara se stalo pozdní léto. Dozrávalo ovoce v sadech, sedláci sklízeli úrodu a já se pomalu rozmýšlel, že odejdu od mistra a vrátím se do kláštera ve Freisingu. Uvažoval jsem, že cestou rozdám všechno svoje zlato chudým, kterých bylo ažaž, a vrátím se tak, jak jsem odešel, ve strohé sutaně a s uzlíčkem na rameni. Chtěl jsem na vše zapomenout, ale něco mě stále drželo v Mnichově. Snad to byla Helena, na kterou jsem tolik myslel a snil o ní.

Bohužel události dostaly rychlý spád.

Na konci srpna přijel do Mnichova otec Heleny a skoro jsem ho nepoznal. Za tu krátkou dobu zestárl o desítky let. Kovářovi zešedivěly vlasy a pod očima měl ustarané váčky. Připadal mi jako zlomený muž, který prohrál bitvu se životem. Hrbil se a stále uhýbal pohledem.

Slabým hlasem hovořil k napůl opilému inkvizitorovi: „Přijel jsem, abych se zřekl mé jediné dcery. Došel jsem k závěru, že moji dceru opravdu ovládly temné síly a žádám. Ne, prosím vás, abyste ji opět přivedli na cestu světla. Dnes vidím, co jsem dlouhé roky neviděl. Hřál jsem si na prsou hada.“

Nemohl jsem uvěřit, co ten muž vypouští z pusy. Před inkvizitorem se zřekl své dcery a předhodil ji na hranici. Jeho slova byla pečlivě zapsána a kovář se pod ně podepsal třemi křížky, protože neuměl psát. Mistr Frederick pochválil kováře za jeho rozumné jednání a potom ho nechal zaplatit dvě stě guldenů za poplatky a soudní výlohy.

Kovář ještě toho dne odjel z Mnichova a já opět nikdy nepochopil jeho jednání, ale myslím, že není v moci člověka chápat vše, co je mezi nebem a zemí. Litoval jsem toho zlomeného muže, jenž vypadal jako přízrak kdysi ušlechtilé osoby.

Věděl jsem, že proces začne brzy, protože Frederickovi už nebránilo nic v cestě. On chtěl pomstu a udělal by všechno na světě, aby ji dostal. Ptal jsem se jen, zda bude spokojen, až Helena bude na hranici. Zda nespatří v nějaké jiné dívce to, co uviděl v nešťastné Heleně.

Od odjezdu kováře jsem byl celý rozrušený a nervózně jsem pozoroval každé počínání mistra. Jako jeho přízrak jsem následoval jeho kroky a děkoval za každé ráno, kdy místo hrozného činu se raději chopil džbánu piva a daroval Heleně jeden den života navíc.

Pochopil jsem, že mám poslední šanci s Helenou pohovořit, že konečně musím odhodit plášť zbabělosti a konečně se postavit svému prokletí čelem, abych ho definitivně zlomit.

Koupil jsem od jednoho žebráka jeho nuzné šaty a pod rouškou tmy šel k vězení. Nechtěl jsem, aby mě někdo poznal a stále jsem se ohlížel, jestli mě někdo nesleduje. Nejistě jsem zabouchal na vrata vězení a po chvilce čekání z postraních dvířek vykoukla hlava starého žalářníka. Mžoural po mě očima a nejspíš nechápal, jaký to pacholek klepe na vězení. Svícen mi strčil těsně k obličeji, až jsem ucítil teplo na tváři a trochu vosku mi ukáplo na botu.

„Co chceš v tuhle pozdní hodinu? Tohle je vězení a ne noclehárna,“ spustil příkře muž. Byl to skoro stařec a v puse mu zbývalo několik zubů.

„Chci někoho navštívit. Štědře se ti odměním, když mě pustíš a na malý okamžik zavřeš obě oči. Je to pro mě důležité.“

„Kolik jsi ochoten zaplatit? Možná moje oči vidí slabě, ale jejich cena je vysoká na někoho, kdo vypadá jako žebrák.“

Zaváhal jsem a chtěl jsem říct padesát guldenů, ale nakonec jsem řekl pět. Jednak proto, že žalářník nikdy neviděl pohromě pořádné peníze. Jednak proto, že by se mi mohl vysmát a považovat za blázna, který se vychloubá, že má tolik peněz.

Stařec se zašklebil a řekl: „Pět? Za tolik peněz si třeba pochytej všechny krysy ve vězení, ale nejdřív mi je ukaž.“

Vytáhl jsem pět guldenů a žalářník nejdřív do všech kousl posledními třemi zuby. Když potvrdil jejich pravost, pustil mě dovnitř. Vězení bylo temné, vlhké a neskutečně páchlo po krysích výkalech. Sešli jsme po schodech do kobek, kde byli drženi všichni obvinění inkvizicí. Starcovi jsem řekl, ať mě zavede k uvězněné čarodějnici jménem Helena a on bez řečí splnil mé přání. Možná byl skoro slepý, ale v temných prostorách se pohyboval jistě a znal každý kámen v podlaze. Připadal mi jako netopýr.

Dorazili jsme na konec chodby a zastavili se u těžkých dubových dveří s kováním, jako kdyby za nimi čekali býci. Čekal jsem, že mi otevře dveře, ale stařec natáhl opět špinavou dlaň a řekl: „Šlechetný muži, dovedl jsem tě k čarodějnici, ale jsem chudý muž a mám nemocnou ženu, dej mi ještě pět guldenů. Ty peníze nepotřebuješ, jsi ještě mladý a vyděláš si mnoho zlata. Já už jsem starý a sešlý, však on ti to Bůh zaplatí.“

Daroval jsem mu dalších pět zlaťáků a on mi odstranil ze dveří těžkou petlici. Žalářník se rozhlédl na všechny strany a řekl mi, abych jednal rychle. Zapálil mi jednu svíčku a já vstoupil do temné cely. Plamínek svíčky ozářil stísněný prostor a zahnal tmu daleko do koutů. Zdi byly černé a vlhké, cítil jsem plíseň a zatuchlost. V rohu kobky ležel slamník a na něm se choulila vyhublá postava, která natahovala levou ruku proti světlu svíčky a druhou rukou byla přikována k řetězu ve zdi. Zželelo se mi té lidské bytosti.

Přistoupil jsem blíž a potichu promluvil: „Heleno, to jsem já, Tomáš. Přišel jsem za tebou.“

Helena dala ruku pryč a já ji pohlédl do obličeje. Byla špinavá, zanedbaná, ale stále to byla ona. Trochu se usmála a já se utvrdil v tom, že je to určitě ta dívka, která mě kdysi uhranula.  

„Tomáši, jsem šťastná, že jsi za mnou přišel. Už jsem si myslela, že jsi na mě zapomněl. Kdybych mohla, zase bych se učesala a vzala si ty hezké šaty, které jsem měla tehdy v lese. Musíš mi to pro dnešek prominout.“

„Pamatuji na všechno a budu si to pamatovat až do smrti. Taky nejsem zrovna dvakrát učesaný, ale to nevadí. Důležité, že jsme zase spolu.“

Helena vykouzlila úsměv od ucha k uchu a rukou mě pohladila po mladickém vousu.

„Ty sis nechal narůst vousy. Vypadáš mnohem starší a mužnější. Vždycky jsem si představovala svého manžela s vousy.“

Oplatil jsem Heleně úsměv a chytil ji za studenou ruku. V cele nastalo podivné ticho. Jako kdyby to ticho dokázalo odpovědět na všechny naše obavy. Dívali jsme se na plápolající svíčku a užívali si to všeobjímající ticho. Možná jsme si připadli jako tehdy v lese. Možná to byl jenom klam, který jsme chtěli udržet při životě.

„Tomáši, myslím, že jsi nepřišel jenom tak. Řekni mi, byl zde můj otec? Doufala jsem, že by mě mohl vyplatit. Slyšela jsem, že bohatí měšťané vyplácejí své dcery,“ rozetnula ticho Helena. Její hlas se chvěl planou nadějí, že ještě existuje cesta.

V tu chvíli mi vyschlo v hrdle a zaváhal jsem, zda mám říct bolestnou pravdu nebo milosrdnou lež. Zakroutil jsem hlavou a řekl jsem potichu: „Tvůj otec přijel před pár dny, ale dlouho se nezdržel. Zaplatil všechny poplatky a tebe se zřekl. Už pro něj nejsi dcera. Nespoléhej se, že bys byla vyplacena.“

Helenin výraz byl jako břitva a tehdy se ji zhroutily všechny naděje, že by se mohla někdy dostat z tohoto pekla. Odstrčila mě a schoulila v rohu cely. Slyšel jsem tichý pláč a bylo mi ji tak líto, že jsem začal brečet taky.

„Vím, že konec se blíží rychle. Teď mě má tvůj mistr jako na dlani a myslím, že proces začne brzy. Tohle je konec. Úplný konec.“

Chvíli jsem Helenu utěšoval se slovy, že naděje umírá poslední. Ach! Jak já jsem proklínal svá ústa!

„Ještě promluvím s mým mistrem a přesvědčím ho o tvé nevině. Uvidíš, že se celá záležitost vysvětlí a ty budeš volná. Spolu odjedeme někam daleko a na tuhle noční můru zapomeneme.“

„Ani nevíš, jak bych si to přála, ale vím moc dobře, že je to nesplnitelný sen. Budu prohlášena za čarodějnici, ale nemusíš se strachovat, už mám svůj plán. Vše jsem promyslela.“

Zhrozil jsem se a obrátil se na Helenu: „Jaký plán? Co chceš udělat?“

Helena mě rázně zastavila v půlce myšlenky a pravila: „Hlupáčku, snad si nemyslíš, že bych si chtěla vzít život. To by jen vypadalo, že jsem byla opravdu čarodějnicí. Můj plán ti říct nemohu, ale ničeho se nestrachuj, život si sama sobě nevezmu. Jsem nevinná a my jen dva malí lidé na tomto obrovském světě. Tak to je a tak to bude navěky věků.“

Uslyšel jsem na chodbě kroky a hned na to zabouchal strážný: „Vznešený pane, pojďte, nebo vás tu někdo objeví a to by skončilo špatně.“

S Helenou jsme se objali jako dva lidé, kteří nevědí, zda příští úsvit nebude posledním. Brečela a prosila mě, abych s ní zůstal ještě krátký okamžik, ale strážný za dveřmi byl neúnavný a stále mě popoháněl Tehdy jsem ochutnal na kořenu jazyka nevýslovnou hořkost. Jako kdyby to předurčilo něco vyššího a naše životy byly přikovány k sobě. Opět jsem se přistihl, že pochybuji o Bohu a jeho svědomí.

Vyklouzl jsem zhrzený z tísněné kobky a žalářník za mnou zavřel těžké dveře na petlici. Starý muž se vydal k východu, ale já nemohl udělat ani krok. Nohy mi zdřevěněly a dýchalo se mi obtížně v zatuchlém vězení. Když žalářník zjistil, že ho nenásleduji, vrátil se ke mně a opět mi posvítil svícnem do obličeje, až jsem ucítil opět teplo na tváři. V souhře světla a stínů byl žalářníkův vrásčitý obličej děsivý a připomínal mi démona. Démona, jemuž patřil tento kout pekla.

„Je vám špatně, šlechetný pane?“ zeptal se ochotně a téměř až otcovsky žalářník. „Vím, jak drsné podmínky tady panují a jestli chováte nějaké city k té ženě, tak vás musím ujistit, že je o ni dobře postaráno. Nejsem zlomyslný jako jiní žalářníci, kteří šidí vězně na jídle. Já dávám plné porce, ač je to jídlo spíše pro prasata než pro lidi.“

Poplácal jsem ho po rameni a nic mu nevyčítal. Dal mu dalších pět guldenů, aby Heleně obstaral nějaké pořádné jídlo a zbytek si nechal pro sebe a pro svou nemocnou ženu. Muž mi požehnal na deset tisíckrát a uklonil se před mnou. Poté mě vyvedl z vězení zadním vchodem a já se ocitl na liduprázdné ulici, kde jen krysy mi dělaly kolemjdoucí. Zrovna se rozpršelo, ale já šel do domu mistra Fredericka jako omámený a vůbec nevnímal chladné kapky dopadající na moji šíji.

Druhého dne jsem již nemohl dospat. Vstal jsem ještě před východem slunce a chodil po malé jizbě sem a tam, aby se mi lépe přemýšlelo. Opět mě obklopoval chlad a nosil jsem v sobě hroznou předtuchu. V hlavě se mi honily myšlenky na moji lásku, na mistra Fredericka, na desítky odsouzených, které jsem pomáhal dostat před inkvizici a myslel si, že konám správně, neboť mě v tom utvrzoval můj mistr. Duševně jsem se připravoval na definitivní střet s mistrem a byl jsem ochotný ho i uplatit veškerým svým jměním. Téměř tři stovky guldenů plné váhy mělo při špetce štěstí stačit, pomyslel jsem si.

Jenže osud chtěl všemu jinak a vysmál se mi.

Sotva kostelní zvony odzvonily sedmou hodinu ranní, někdo rázně zabouchal na dveře od domu mistra Fredericka. Chtěl jsem vyběhnout a rychle otevřít, ale mistr Frederick mě předběhl a pouze v noční košili šel otevřít dveře. Motal se jako svině po první raně, řval jako tur a proklínal lékárníka za to, že mu prodal tak silnou kořalku.

Mistr Frederick otevřel dveře a stoupl si mezi futra tak, že svojí mohutnou postavou zcela vyplnil prostor. Protřel si oči, uhladil knír a spustil svým hlubokým hlasem: „Který idiot mě budí tak brzy po ránu. Víte, kolik práce jsem v noci vykonal a jaký den mě dnes čeká? Jestli nechcete být natažení na skřipec, tak táhněte od mých dveří a otravujte až odpoledne.“

Nakoukl jsem mistrovi přes rameno. Venku stálo několik vojáků s píkami a vedl je správce vězení, boubelatý mistr Albert. Vedle něho se hrbil potlučený žalářník, který mžoural očima. Z nosu mu tekla krev a pod okem mu svítila modrá modřina. Usoudil jsem, že je zle.

---